Yamaha Reface - retro do kapsy

V oblasti snadno přenosných syntezátorů s pohonem na baterie je poslední dobou docela mela. Yamaha se nicméně rozhodla vstoupit na tento trh rovnou se čtyřmi zbrusu novými nástroji. Jak se tento krok vydařil? Jak už to u minikláves bývá, je to něco za něco.

Co mají společného

Všechny čtyři modely mají tříoktávovou klaviaturu s miniklávesami, které nepůsobí nijak lacině a jsou velice dobře hratelné (tedy pokud jste ochotni se s miniklávesami vůbec smířit). Ačkoliv jsou Refacy kompletně z plastu, rozhodně nepůsobí lacině a potenciometry, táhla a páčky se nekinklají při každém pohybu a nástroje obecně působí velmi solidně. Vestavěný pár dvouwattových reproduktorů postačí pro domácí hraní i „hraní si“, ale pokud si chcete vychutnat basy a detaily, nezbývá než se připojit. K tomu u Reface dle očekávání slouží pár jackových výstupů, případně výstup na sluchátka. Všechny modely mají také audio vstup, který ale nejde dále upravovat (například filtrem). Společný je také potenciometr pro ovládání oktáv - dvě oktávy nahoru a dvě dolů. Poměrně vtipně a kompaktně je řešeno MIDI s pomocí malého konektoru a rozdvojky, takže je možné nástroje ovládat klasickým MIDI kontrolérem, případně je využívat jako master keyboard. MIDI lze ovšem rozesílat též přes USB. Ke každému nástroji se dodává zdroj a v případě většího nároku na přenosnost (když dojde třebas na oblíbené preludování v posteli či v přírodě) lze klávesy napájet tužkovými bateriemi.

Ačkoliv je každý nástroj z hlediska tvorby zvuku zcela odlišný (od VA syntézy přes FM k přehrávání samplů), přesto mají koncepčně něco společného. Podívejme se nyní postupně na jednotlivé modely.

CP

Zatímco obří elektrické piano CP-80 produkovalo nezaměnitelný zvuk, který od poloviny sedmdesátých let dominoval baladám, Reface CP představuje univerzální simulaci elektromechanických nástrojů. Kromě zmíněného elektrického klavíru leze zvolit ze dvou modelů Fender Rhodes, dále Clavinet, piano Wurlitzer a nakonec i model Toy Piano, který zní trochu jako domácí zvonkohra. Všechny zvuky podle výrobce pocházejí z luxusního modelu CP4 Stage a znějí opravdu skvěle. Obzvlášť první, trochu temnější Rhodes, je fantastický na raný soul a jazzové vyhrávky. Clavinet zní velmi průrazně ale ne nepříjemně ostře a CP-80 navodí okamžitě atmosféru stadionových balad.

Základní zvuk lze dobarvit hned pěti nezávislými efekty (z nichž tři mají ještě varianty, mezi kterými se přepíná velice elegantní a staré časy evokující páčkou). V první řadě jde o zkreslení, které sahá od jemného barvení až po pořádnou zahuhlanou kouli. Dále je zde tremolo, které se hodí hlavně pro pomalejší skladby k CP-80. Tremolo je možné přepnout na (auto) wah a odvážit se tak do oblastí wonderovského clavinetu, případně rozvlnit elektrické piano ve stylu kapel Milese Davise či Érika Truffaze. Dále je možno přidat chorus či phaser, dva druhy delaye a reverb. Zkrátka většinu efektů, které se na dobové nástroje přidávaly. Ovládat lze většinou dva parametry, takže své nastavení si najde opravdu každý.

Celkově musím říct, že mi koncepce nástroje velmi vyhovovala. Někomu by mohlo scházet ukládání nastavení zvuků, ale vzhledem k tomu, jak jednoduše a rychle jde vše nastavit, bych to neviděl jako problém. Spíše bych místo nástroje Toy Piano uvítal nějaký klasický akustický model. S čím jsem měl ovšem docela velký problém, byla klaviatura. Na elektrická piana se většinou hraje oběma rukama a zde tři oktávy zdaleka nepostačovaly pro nějaké odvážnější hraní. Zde se ovšem musí uživatel rozhodnout: buď používat CP k jednodušším klávesovým linkám, nebo třebas jako šikovný zvukový modul k větším klávesám. Čistě ze zvukového hlediska však lze nástroji vytknout jen máloco.

YC

V oblasti elektronických varhan žádné Yamahy zdaleka nedosahují slávy Hammondek. Proto také představují na nástroji YC první volbu... ano, právě Hammondky. Jedná se o nástroj velice přehledný a zkušenější varhaník by dokázal odhadnout většinu funkcí již podle fotografie. Elegantní červený retro design by si zasloužil nějaké ocenění a všechny funkce jsou přehledné a pěkně při ruce v podobě stylových a poměrně masivních barevných přepínačů.

Z hlediska funkce se nástroj zaměřuje na simulaci tranzistorových varhan (plus již zmíněné elektromechanické Hammondy) a nabízí jich hned několik druhů: od Voxů přes Farfisy až k Yamaze. Pravda je, že dnes již jen málokdo dokáže zmiňované nástroje rozlišit a rozdíl ve zvuku jednotlivých modelů je poměrně subtilní. Zato znějí všechny velice dobově a uvěřitelně.

Pokud jde o ovládání parametrů, hlavním prostředkem je devět klasických hammondovských táhel, která upravují harmonické frekvence. Elektronkové varhany jich měly často méně, takže YC dokáže vyrobit jemnější nuance zvuku než simulované modely. Zcela nalevo, tam kde mají ostatní modely páčku pitch bend, je úmístěna stejná páčka, ovšem ovládající v tomto případě simulaci Leslie (s obvyklými polohami Fast - Slow - Stop a Vypnuto), která rozhodně nedělá ostudu. Dále lze zapínat a ovládat chorus či vibrato a konečně ovládat i charakteristické perkuse, u kterých jsou podobně jako u originálních Hammondů na výběr dva druhy podle přidaných harmonických frekvencí. Z efektů jsou na výběr zkreslení a reverb, které v malých až středních dávkách velmi věrně dobarvují zvuk.

A jak to hraje? Opět velmi, velmi dobře. Vyvstává však otázka, co s tím. Hrát na Hammondy ve třech oktávách mi přišlo pro klasické styly (jazz, hard rock, soul) poněkud málo, obzvlášť když druhá ruka už se na klávesy sotva vejde. Zato pokud jde o simulace Voxů či Farfis, byl jsem bezvýhradně nadšen. Už proto, že tyto nástroje měly i v originálních verzích menší rozsah klaviatury než třeba B3, a nenastává tedy pocit, že vám někde nějaké tóny scházejí. Pokud tedy chcete hrát dub či reggae, stačí pořádně vytáhnout reverb a je to tam. Když se trochu přidá zkreslení, hned se zase vybaví zvuk mnoha novovlných kapel (Elvis Costelo, Talking Heads, Stranglers), které tyto nástroje užívaly, nemluvě o psychedelických eskapádách Doors, raných Pink Floyd či řady německých „krautrockových“ kapel. Nástroj má každopádně své „mojo“ a docela by mě bavilo někdy odehrát koncert jen s touto miniaturou.

CS

Řečeno stručně: osmihlasý virtuálně analogový syntezátor. Ač to ještě třeba před deseti lety znělo nepravděpodobně, kategorie malých VA je narvaná k prasknutí a je rozhodně z čeho vybírat. Má v tomto prostředí Yamaha CS ještě co nabídnout? Odpověď je jednoznačné ano. Ovšem vše má svá pro a proti.

Na první pohled se tento syntezátor od většiny podobných ve své kategorii liší dvěma komplementárními znaky:

a) Každou funkci řídí zvláštní ovladač, jako u klasických analogů. b) Neumožňuje ukládat nastavení, jako u klasických analogů.

Chvíli jsem si lámal hlavu nad tím, proč se Yamaha rozhodla pro toto nekompromisní řešení, ale vlastně to dává docela smysl. Ve chvíli, kdy ke každému parametru v řetězci patří zvláštní ovladač, se otevírá veliký problém, co by se stalo, kdyby při vyvolání uloženého nastavení uživatel nějaký parametr pozměnil. Mělo by se nastavení celé přepsat podle aktuální polohy ovladačů? Mělo by se aktuální nastavení ignorovat? Absence uživatelského ukládání tento problém rozumně obchází.

Pokud jde o samotnou tvorbu zvuku, vypadá Yamaha CS jako ideální průvodce klasickou subtraktivní syntézou, a pakliže chcete proniknout do programování analogových (či VA) syntezátorů, jen těžko najdete přehlednější nástroj. Každý parametr je ovládán zvláštním táhlem, takže aktuální nastavení máte přímo před sebou. Výchozím bodem je výběr vlny jednoho (v některých případech ovšem dvou, ale k tomu se dostaneme posléze) oscilátoru. Na výběr jsou klasické průběhy vln: sinus, pila a čtverec a navíc kruhová modulace a synchronizace. Jak už název napovídá, synchronizace oscilátorů si vyžaduje více než jeden oscilátor. Yamaha CS tedy lehce klame tělem a umožňuje komplexnější tvorbu zvuků, než by se zdálo na první pohled. K ovládání synchronizace a dalších funkcí podle výběru vlny slouží dvě táhla: texture a Mod, která ovládají rozladění a hloubku modulace, v jiných případech pak například výšku tónu jednoho oscilátoru.

Dále už je to dle očekávání. LFO lze přiřadit například k modulaci hlasitosti či výšky (nikoliv však k oběma) a zvláštním potenciometrem pak ovládat jeho rychlost. Samostatný ovladač tohoto parametru také vysvětluje, proč nástroj nemá oblíbené kolečko Modulation.

Nízkopropusťový filtr má rozsah 18 dB/oktávu a poměrně univerzální charakter. Dále lze ovládat parametry obálky a na konci řetězce se nachází efektový procesor. Lze vybrat pouze jeden z efektů a na výběr je zkreslení, delay, chorus/flanger a phaser. Zato však lze ovládat míru a hloubku působení. Zajímavou vychytávkou je looper, který sice nelze synchronizovat s externím zařízením, ale přes smyčky lze hrát a za pochodu tak vytvářet například podklady pro improvizace. Zvuk nástroje bych subjektivně popsal jako dost univerzální. Určitě lze najít hodně nástrojů, které udělají tvrdší basy nebo komplexnější plochy. Málokterý je ale zároveň přehlednější a intuitivnější.

Pakliže tedy chcete na koncertě rychle přepínat mezi několika oblíbenými zvuky, které nehodláte nikterak zásadně na místě upravovat, pak jistě naleznete i vhodnější nástroj, než je CS. Z hlediska flexibility, názornosti, jednoduchosti a přehlednosti, zkrátka z pohledu čisté radosti ze zvukové syntézy se jedná o nástroj ve své kategorii vynikající. Můžete si prostě sednout na gauč a nakroutit si všechno od ploch přes perkuse, různé šumy, cinkání až ke klasickým monofoním leadům či modernějším zvukům, případně vyrazit jamovat a mít každý parametr zcela pod kontrolou. Tento nástroj mě zkrátka přes svá omezení bavil nesmírně.

DX

Zatímco elektromechanické nástroje a analogy již pár let prožívají renesanci zájmu a ceny originálních nástrojů stoupají k závratným výškám, digitální FM syntéza, jakkoliv utvářela zvuk osmdesátých let, nemá právě na růžích ustláno a dobové nástroje lze sehnat za stále poměrně nízké sumy. Některé nové směry taneční hudby sice využívají tento způsob tvorby zvuku, ale většinou generovaný z počítačů. Důvod je nasnadě: FM syntéza je známá svojí komplexností a dobové syntezátory zase obtížným programováním. Reface DX se proto snaží nabídnout co nejjednodušší cestu, jak na úrovni hardware proniknout do této obávané programovací oblasti.

Dle mého názoru se tento záměr pánům od Yamahy podařilo náramně realizovat. Kdysi dvouřádkový displej se pořádně rozrostl a k tlačítku přibyl dotykově citlivý ovladač pro další úpravy zvuku v reálném čase, o čemž se mohlo v osmdesátých letech klávesistům jen zdát. Navíc je takto možné ovládat až čtyři parametry zároveň a modulovat tak zvuk opravdu zásadně. Jako jediný z řady Reface nabízí DX také možnost uložit třicet dva uživatelských nastavení.

Z hlediska tvorby zvuku má DX čtyři operátory (DX7 jich měl šest), což bohatě stačí pro celou řadu různých druhů zvuku s klasickou barvou FM syntézy, ať už jde o legendární elektrické piano (pochopitelně dostupné jako preset) či pevné basy. Zvukoví designeři do presetů zařadili i řadu nastavení pro aktuální taneční styly, takže to vypadá, že DX není jenom retro, ale že FM syntézu ještě čekají velké věci. Příjemným bonusem jsou pak efekty zkreslení, phaser, chorus/flange, delay a kvákadlo.

Shrnutí

S Reface je zábava. Všechny čtyři modely jsou navržené velmi chytře, mají vizuální styl, velmi dobrý zvuk a vejdou se do větší kabelky. Jak už bylo zmíněno v úvodu, má to své klady i zápory. Miniklávesy nemusí sedět každému, obzvláště v případě elektrických pian či Hammondových varhan. U syntezátoru CS zase zamrzí absence presetů. To by sice měla řešit aplikace na mobilní telefony, ale přiznám se, že tato varianta jde trochu proti konceptu malých přenosných nástrojů.

Kdybych si měl vybrat jeden Reface, byla by to asi CS. Nástroj je to nádherně flexibilní, a i když programování není přehnaně komplexní, je všechno krásně po ruce a víte přesně, na čem jste. Není nad dlouhé nedělní dopoledne s Yamahou CS v posteli.

www:

usa.yamaha.com/products/music-production/synthesizers/reface/concept/