V roce 1983 byl uveden na trh digitální syntezátor Yamaha DX7, který zaznamenal větší průlom do světa hudebního byznysu než předtím analogový Minimoog nebo ještě dříve varhany Hammond. Jeho typické zvuky se téměř okamžitě staly klasikou. Během pěti let bylo prodáno víc jak 170 000 exemplářů tohoto nástroje, který na první poslech zněl "živě a čistě jako přírodní" (Peter Gorges: Das komplette DX7 Handbuch).
Konstruktérům firmy Yamaha se podařil opravdu excelentní kousek, když do hnědé skříňky s dokonalým designem vestavěli FM syntézu zvuku na bázi šesti operátorů s 16hlasou polyfonií, vysoce kvalitní a dodnes velmi ceněnou klávesnici s rychlostní i tlakovou citlivostí, spoustu tlačítek, dvojitý displej, dvě kolečka, dva tahové potenciometry, slot pro externí karty se zvuky, zásuvky pro sluchátka, dechový ovladač a pedály, audio výstup a tři konektory MIDI.
Cena
V katalogu firmy BCC Music z roku 1984 najdeme cenu 2955 DM, samozřejmě bez dopravy, cla a darovací daně, kterou jste museli zaplatit, i když vám nástroj nikdo nedaroval. Přivézt si ho mohl jen málokdo. Jednalo se o investici kolem 65 000 Kčs, což byly dost velké peníze. Bylo téměř prestižní záležitostí DX7 vlastnit, zvláště když jste chtěli jít s dobou a používat módní zvuk FM piana Rhodes. Kdo měl DX7, byl "in". Ostatní, mezi které jsem patřil i já, si ji museli půjčovat. Dnes DX7 pořídíte za cca 10 000 Kč. Já jsem za tu svoji dal před deseti lety dvakrát tolik. Jednodušší verze nástroje měla označení DX9 a fungovala na bázi čtyř operátorů a 8 algoritmů, pamatovala si 20 zvuků, neměla dynamickou klávesnici a slot, ale stála "jen" 2069 DM.
Příčiny úspěchu
Přes některé nedostatky DX7, jako byl 10bitový DA převodník a porušení normy MIDI, kdy klávesnice vysílala rychlostní data v rozsahu pouze 0-99, došlo ke značnému rozšíření nové Yamahy po celém světě. Takže jste skutečně mohli zapnout rádio a slyšet zvuk DX7, stejně tak v televizi, na deskách nebo v baru, kde hrála živá kapela. Jedním z tajemství tohoto úspěchu je nesporně bohatství zvukových barev, které nabízí FM syntéza. Jejím autorem byl Dr. John Chowning ze Stanfordské univerzity v Kalifornii a rozpracoval ji už koncem 60. let. Firma použila jeho nápad pro konstrukci nástroje zcela nového typu. DX7 však nebyla úplně prvním syntezátorem, využívajícím princip frekvenční modulace. Jejímu vývoji předcházel monofonní prototyp z roku 1973 (polyfonní byl vyroben v roce 1975). O šest let později následovaly první a velmi drahé FM nástroje GS1 s 8 operátory a GS2 se 4 operátory. Presetové nástroje CE-20 a CE-25 z roku 1982 nezaznamenaly větší úspěch.
Až se objevila DX7. Vnesla mnoho zmatku do řad profesionálů i amatérů, kteří byli zvyklí na jednoduché programování analogových syntezátorů typu Korg Polysix (ten stál 2450 DM, měl pouze 6 hlasů a neměl MIDI - už v roce 1985 mi ho v jednom obchodě v Aténách nabízeli za 1000 DM).
Všechno bylo najednou jinak. Málokdo věděl, jak to vlastně funguje, ale hrálo to skvěle. A bylo tu MIDI rozhraní. Moderní konektory v normě DIN, označené jako MIDI In, Out a Thru, které slouží pro sériový datový přenos, byly přejaty z počítačové techniky. Yamaha DX7 tak ve velkém otevřela netušené možnosti hudební komunikace - jen o rok později se objevily MIDI moduly TX216, TX816 a počítač CX5M. Ale to nebyly jediné důvody obrovského úspěchu tohoto nástroje. Neměli bychom opomenout ani již zmíněnou kvalitní klávesnici, která, podobně jako u Minimoogu, dává při hře pocit, že vás nástroj poslouchá.
Dobová atmosféra
Standardem těch nezapomenutelných let bylo piano Rhodes, většinou Mark I se 73 klávesami (váha asi 60 kg), případně Hohner Clavinet D 6 nebo novější E 7 (asi 30 kg), Arp Axxe, Micromoog (pod 10 kg) nebo Korg MS 10 a MS 20. Kdo chtěl zvuk smyčců a nějaké ty dechy, vláčel ještě nástroj typu Hohner String Performer nebo Crumar Multiman S (byl těžší, než Clavinet). Některé kapely měly staré Hammondy (100-200 kg) nebo varhany Crumar Organizer, případně Elka a další typy. K tomu nějaký ten leslie box (dalších půl metráku).
Vyjmenoval jsem pro ilustraci jen některé populární klávesové nástroje ze začátku 80. let minulého století.
Do toho přišla DX7, kterou unesl jeden člověk, a uměla většinu zvuků napodobit. A daleko víc, nabízela nový zvukový projev, jenž se stal základem aranžmá mnoha hitů a vytvořil tak atmosféru tehdejší doby (stejně jako v 50. a 60. letech zvuk hammondů, prožívajících svoje znovuzrození).
DX7 dodnes imponuje poctivou celokovovou konstrukcí s plastovými bočnicemi a odklápěcí horní deskou. V porovnání s půlmetrákovou DX1, která měla 73 pianových kláves, neváží skoro nic (14,2 kg). Ale tahat ji také nebyla velká zábava.
FM syntéza
Podívejme se blíže, jak vlastně v DX7 vzniká zvuk. Stručně řečeno, FM syntéza (Frequency Modulation Synthesis) pracuje s digitálně řízenými generátory sinusových kmitů, jimž se říká operátory. To proto, že podle jejich počtu je lze řadit do různých kombinací, kde fungují jako oscilátory i jako modulátory. V případě DX7 je operátorů 6 a řadí se vertikálně nebo horizontálně do různých "bojových uskupení" podle 32 algoritmů, z nichž každý vyjadřuje jinou konfiguraci. Pracuje se samozřejmě ještě se zpětnou vazbou (feedback). Základní princip tkví v modulaci jedné vlny druhou, přičemž vznikají postranní pásma. Poměry frekvencí a úrovně jednotlivých vln určují spektrum harmonických v signálu. Vše se může navíc dynamicky měnit během doznívání tónu. K dispozici jsou parametry, jimiž se dá hrubě nebo jemně nastavit základní ladění jednotlivých operátorů (frekvenční poměry) a velice sofistikovaný generátor obálky (EG), nabízející více možností než konvenční ADSR a editaci v rozlišení 0-100. K tomu lze navíc jako zvláštní parametry nastavit rozvinutý Keyboard Scaling, který nabízí široké možnosti při tvorbě přirozeně znějích zvuků akustických nástrojů, monofonní after touch (tlakovou citlivost), polyfonní portamento a LFO. Yamaha DX7 má celkem 145 parametrů pro editaci zvuku a 23 parametrů performance.
Jak je z popisu patrné, FM syntéza pracuje na úplně jiném základě než subtraktivní syntéza, využívající filtraci vyšších harmonických pomocí VCF. Nejsou tu žádné filtry, jak je známe z ostatních nástrojů. Spojit digitální a analogový charakter v jednom nástroji se pokusila např. firma Korg v syntezátorech DW 6000 a DW 8000 (tabulková syntéza), kde vzorky různých typů spektra procházely úpravou ve VCF a VCA. FM syntéza však v zásadě pracuje s prvky aditivní syntézy (rozvinuté např. v nástroji Kawai K-5) a frekvenční (křížové) modulace, kterou vzniká i široké spektrum neharmonických tónů, potřebné pro syntézu perkusivních metalických zvuků. Jsou to např. zvony (mají čárové spektrum, na rozdíl od spojitého spektra např. smyčců), ale i různé futuristické zvuky z oblasti sci-fi, které mají čistě elektronický charakter. Subtraktivní syntéza zde nabízí poměrně málo možností prosté filtrace až po samooscilaci. Dobré výsledky nabízejí až nástroje typu Minimoog, Oberheim Matrix 6 nebo moderní syntezátory jako Nord Lead švédské firmy Clavia.
Ovládání
Yamaha DX7 nabízí dva režimy provozu: polyfonnní (16 hlasů) a mono (1 hlas). Nástroj je vybaven pamětí na 32 zvuků, externě rozšiřitelnou o dalších 64 (ROM) nebo 32 (RAM). Funkce se přepínají supermoderními membránovými tlačítky, podobnými těm na syntezátoru Moog The Source, vyrobeném ve stylu NASA (DX7 je víc "military"). Připojit můžete dva nožní spínače (footswitch a portamento) a dva pedály (modulation a volume). Standardem jsou dvě kolečka ohýbání tónu a modulace. Hlasitost ovládá Volume slider, pro editaci parametrů slouží Data Entry. Specialitou je Breath Control, tedy dechový ovladač, kterým lze ovládat nasazení tónu jako u foukací harmoniky nebo saxofonu. Jedním z nejslavnějších zvuků tohoto nástroje je kromě zmíněného FM piana právě foukací harmonika, k dalším lze přičíst zvuk varhan Hammond (aditivní syntéza), různé smyčcové plochy, dechovou sekci a podobně. Nejlepší pověst nástroj získal patrně díky perkusivním zvukům. FM syntéza u DX7 ale nabízí obrovský prostor, existují desetitisíce nových zvukových barev. Německá firma Jellinghaus dokonce vyvinula speciální programmer pro tvorbu zvuků na DX7 v reálném čase.
Zvuk
Myslím, že dnes těžko najdete někoho, kdo by alespoň jednou ten typický zvuk neslyšel. FM syntéza žije dál a prožívá dokonce svoji renesanci (Nord Lead 3). Přesto, že nejsilnější stránkou DX7 jsou metalické až skleněné perkusivní zvuky, je to poměrně všestranný nástroj. Dokáže něžně pohladit sametovými barvami i pozlobit ucho elektronickým bzučením. Zvuk originální Yamahy DX7 se navíc výborně pojí s akustickými nástroji, jako jsou housle, kytary a podobně. Zní skvěle i z pásku, což je důvodem jejího stálého místa v mnoha studiích. Osobně si ji nemohu vynachválit. A to vlastně používám jen původní zvuky. Disketu s myriádami nových barev, kterou mi kdysi poslal Daniel Forró, jsem dodnes nevyužil. DX7 je prostě klasika. Jedinou oblastí, kam bych ji spolu s dalším slavným kolegou Roland D-50 moc nepouštěl, je asi jazz. Tam má to opravdové fender piano své opodstatnění. A nesvádí k infantilnímu zlobení s ohýbáním tónu.
Zvláštní kapitolou je DA konverze. Pozdější verze tohoto nástroje (DX7 II D z roku 1986 a další) byly vybaveny dokonalejším 16bitovým převodníkem, který eliminoval šum, patrný především u nejhlubších tónů, a další rušivé projevy 10bitové kvantizace. Nicméně mně se nejvíc líbí zvuk první série a mohu ho srovnat i s ukázkou softwarové verze (Native Instruments FM7). Stejně jako v případě umělého Minimoogu to nějak "není ono". Reálný instrument je prostě "o něčem jiném".
VÝVOJ NÁSTROJŮ ŘADY YAMAHA DX
1983: DX7, DX1, DX9
1984: TX216, TX816, CX5M
1985:TX7, DX5, DX21, DX100, DX27
1986: CX5M II, DX7 II D, DX7 II FD,FB01, TX81Z, DX27S
1987: DX7S, TX802
1988: DX11
