Sennheiser HD 228 a HD 238 - pokračování srovnávacího testu sluchátek

Nepravidelně pokračovací srovnávací test sluchátek z března (strana 48), dubna (strana 44) a října 2009 (strana 119) tady má další volné navázání. S uvedenou dvojicí sluchátek vyrukoval výrobce na trh vloni. A jak píšou v prospektech, ani nejsou primárně určená zrovna a jenom do studií, ale mají zajímavé parametry i zvuk, a tak mi to nedalo, abych se s vámi nepodělil o svůj dojem.

Leží přede mnou na stole dva páry lehkých sluchátek střední velikosti, čímž mám na mysli menší než velká studiová a větší než malá pouliční. Symetrické eliptické plastové mušle sluchátek jsou ozdobené z vnější strany soustřednou elipsou v barvě chrómu a logem firmy vprostřed. U typu HD 228 je jejich zadní strana plná, HD 238 mají vzadu mřížku. HD 228 jsou k mání černá nebo bílá, testoval jsem černá, ale hrát budou určitě stejně, HD 238 se dostanou jen v decentní černi. Lehký plastový most je nad temenem čalouněný koženkou a náušníky mají taky koženkové čalounění. Pro zvuk z nich vycházející je v náušníku, nikoliv ve středu elipsy, ale proti předpokládanému lidskému zvukovodu, umístěna síťka podobná průhledu pro oči v islámské burce. Takže mechanické poškození sluchátkové membrány je o to méně pravděpodobné. U HD 238 je čalounění zvenku z boku náušníku vyloženo sametem a náušník je o pár milimetrů větší. Z levého sluchátka dole vychází 1,4 metru dlouhý tenký rovný kablík zakončený chromovaným jackem 3,5 mm. Úhrnem - účelná, mechanicky zdařilá konstrukce, obvyklá a bohatě vyzkoušená léty výroby a vývoje předchozích modelů. Nic z nich nikde netrčí, žádné pasti k zachytnutí nebo uvíznutí prstu či čehokoliv jiného. Ani nevím, proč to zdůrazňovat. Propojovací kablík mezi pravým a levým systémem je jako obvykle zcela schovaný mostem.

Technické parametry uvádí tabulka plácnutá sazečem snad tady někde v dohledu. Už pouhým pohledem na čísla lze oboje sluchátka zařadit k velmi slušným. Změřil jsem si i svou oblíbenou závislost impedance sluchátka na frekvenci, taky tu někde bude. Přestože to přímo o jejich zvukových vlastnostech moc nevypovídá, určité patrné rozdíly v obou typech vysledovat lze. HD 228 mají poměrně dost potlačenou rezonanční frekvenci. Jakési nevýrazné maximum jsem našel okolo 52 Hz. Naopak rezonanční obvod tvořený indukčností kmitací cívky a parazitními kapacitami jde se svou rezonancí nad 1,2 MHz - výš moje nízkofrekvenční měřicí výbava nedostřelí, sorry. Naopak HD 238 mají rezonanční frekvenci poměrně výraznou asi na 65 Hz a rezonanci indukčnosti cívky s kapacitami okolo ní lze zjistit „už“ na nějakých 860 kHz a nad 1 MHz nabíhá hned nějaká další. Taky až do nějakých 300 kHz mají HD 238 impedanční shodu kanálů výrazně lepší než HD 228, což zase na tak malém grafu není vidět. V číslech to vidět bylo. Mimochodem, jak jistě víte, poslouchání ušima končí někde pod 16 kHz. Příkré závěry ze samotných těchto zjištění dělat asi nelze. V každém případě lze říci, že oboje sluchátka, byť mají podobný vzhled, elektricky se chovají odlišně. Pojďme radši na dojmy.

Dojmy

Oboje testovaná sluchátka jsou lehká a velmi příjemně sedí na hlavě. A přestože jejich most má k hlavě jen jemný přítlak, musíte sebou hodně házet, abyste je s hlavy shodili. I když příliš nefandím sluchátkům, jejichž náušníky se přímo opírají o ušní boltce posluchače, u těchto mi to vůbec nevadilo. Zřejmě díky náušníkům příjemně měkkým, jež na ucho dosedají v poměrně velké ploše.

A jsme opět na tenkém ledě slovního popisu, co a jak jsem kdy slyšel. Při poslechovém testu, pokud to opravdu nemá být jenom beseda pro důchodce, je dobré srovnávat něco s něčím, protože ucho si na barvu reprodukčního zařízení rychle zvyká. Tentokrát kromě testování obou typů porovnaných navzájem jsem si zpětně ještě posháněl na těchto stránkách už testovaná sluchátka Sennheiser HD 280 Pro (viz test v čísle 4/2009 na straně 55, budiž zde pro stručnost dále nazývána HD280) a Shure SRH 840 (viz test č. 4/2009 str. 119, dále jenom SRH840). U těch prvních, pokud se vám nechce listovat ve starších časopisech, jsem se rozplýval nad frekvenčním rozsahem, zejména pregnantními a pěkně čitelnými nejhlubšími basy a vůbec jasným vyzněním všeho. U těch druhých jsem zvukově ocenil měkký plastický zvuk. Obě reference proto stojí tak trošku v protikladu navzájem. Připomínám, že oboje porovnávací sluchátka cenově obnášejí zhruba dvojnásobek prodejních cen testovaných vzorků. I tak ale srovnání vypoví víc než osamocený poslech.

Je dobré taky pominout rozdíl patrný ještě před zastrčením jacku - zatímco testované kousky jsou menší a jejich náušníky vám proto neschovají ucho, oba porovnávací jsou velká studiová sluchátka a uši schovají. A taky slyšitelně tlumí okolní zvuky, hlavně HD280 vás odřežou líp než tlumiče ke sbíječce. Naproti tomu testovaná uzavřená HD228 od okolí zvukově izolují hodně málo a otevřená HD238 prakticky vůbec. Decibely po mně nechtějte. Ale obojí testovaná byla zase na hlavě citelně lehčí.

Aby tedy bylo jasno, následující věty byly vypoceny tak, že sluchátka byla zapojena paralelně v jednom konektorovém poli a rychlým přehazováním jedněch s jinými „na hlavu - s hlavy“ byly odchyceny jejich zvukové rozdíly. Když jsem nějaká měl na hlavě delší dobu, musel jsem se pak podívat, jaká z nich poslouchám - zvuk mi přišel příjemný u všech a na rozdíly jsem si rychle zvykl. To je možná podobně jako s manželkami a družkami, ale radši zpět k technice.

HD 238

Dojem z jejich poslechu mi přijde, jako kdyby basy měla tato sluchátka z porovnávacích SRH840 a výšky z HD280. Na basech je oproti SRH840 slyšet velmi lehké zdůraznění pásma okolo nějakých 100 až 200 Hz. To jsou ty basy, pokud je jich příliš, dělají zvuk zahuhlaný a nečitelný. Tady jich příliš nebylo, leč bylo jich trochu víc. Připomínám, že oboje porovnávací sluchátka jsou asi dvakrát dražší a rozdíly mi byly patrné jen bezprostředním srovnáním. Zvuk HD 238 je tedy hlavně oproti HD 228 víc basovýškový - oproti obvyklostem tady otevřená sluchátka HD 238 mají hutnější basy než uzavřená HD 228. Naopak středy, hlavně ty „vokálové“ zhruba mezi 500 Hz a 1 kHz, mi na HD 238 přijdou lehce ušlápnutější oproti všem ostatním třem typům, co jsem měl při testu na stole. Výšky od 2 kHz výš jsou pěkné, jasné a dávají čitelnost barvám nástrojů, španělkám, činelům a podobně.

Podání prostoru - mám tím na mysli různé nebeské chóry či jeskynní ozvěny - mají oba dražší a větší porovnávací typy poněkud plastičtější - nevím čím, snad větším útlumem okolí. Zvuk u obou typů testovaných sluchátek sedí víc uvnitř hlavy. Zase jen o trochu.

Tím jsem snad i sepsal, k čemu se HD 238 hodí - na poslech hudby výborně. Prospekty uvádějí „na doma i ven“. Záleží na volbě každého, s jak moc velkými sluchátky vyrukuje do ulic a záleží i na každé hlavě, jak moc marťanské vzezření v nich nositel má. Ale klidně bych je vzal do studia, ne sice na odposlech zpěvákovi k mikrofonu, neboť ze zadní stěny přes mřížku dost hrají ven, ale pokud je někde uplatníte jinde - na střih nebo kontrolní poslech -, tak  mohou být klidně. Nebo vcelku levná a velmi slušná varianta počítačového zvuku. A na doma samozřejmě. Jsou lehká, takže neunaví. V pelechu se s nimi sice hůř leží na boku, na to jsou lepší špunty, ale pokud nějak zařídíte, že jim po usnutí v náměsíčných tancích neutrhnete kabel, nezlomíte most a nerozkoušete konektor, s chutí s nimi i do kanafasu. Běžným empétrojkovým přehrávačem, když zrovna nedržíte v rukou zapnutou sbíječku, je dokážete v pohodě vybudit.

HD 228

Tahle sluchadla jsou uzavřená, mají nižší typové číslo, jsou zhruba o „Boženu s Karlem“ levnější. Mají udávanou o 4 dB nižší citlivost, ale mají zase asi o 2,5 dB nižší nominální impedanci, dostanou tedy o tolik vyšší příkon. Subjektivně i tak hrají o něco slaběji, kromě zbývajícího 1,5 dB dělá rozdíl i jejich zvukové podání. Zvukově se liší především podáním ve spodní polovině slyšitelného rozsahu. Méně hutných basů dá více vyniknout středům, především vokálům mezi 500 Hz a 2 kHz. Na horním okraji spektra, ve výškách, hrají oba typy dost podobně, tedy dobře. A přestože tahle sluchátka jsou uzavřená, venkovních zvuků moc neutlumí, leč opačně do prostoru ven přeznívají minimálně. Dokážu si je proto v klidu představit taky na hlavě zpěváka ve studiu, pokud mu tradiční veliký studiový „ovary“ při práci vadí, třeba váhou nebo jej zvukově příliš odřezávají od okolí. S těmito by mohl pohodlně intonovat. Taky si je umím představit v rozhlasových studiích, zejména pro vyjukané hosty, jež mají odpovídat na posluchačské telefonáty. Méně je vyděsíte těmihle, než když jim přiklopíte hlavu mezi velké náušníky. Ani pro zprostředkování hudebních zážitků určitě nejsou špatná. Hrají jasně, dobře rozumíte zpěvu. Jedině, pokud chcete pumpující dunění, musíte basům přidat na zesilovači. Sluchátka je pak vyzáří, protože podle údajů hrají dospod až do 18 Hz, kam se hrabou reprobedny. Mimochodem, údaj frekvenčního rozsahu se podle norem vztahuje k vyzařovacímu útlumu -10 dB oproti maximu na středech.

Souhrnně závěrem, závěrně souhrnem

Oboje testovaná středně velká sluchátka hrají, jak bývá u této značky dobrým zvykem, velice pěkně. I z těchto testovaných kousků je patrné, že firma už po letech ví, jak se na vlka musí, a neruší proto uživatele nepraktickými detaily. A pokud u testovaných vzorků něco není vyvedeno v ryzím zlatě, je to úlitba rozumnému kompromisu mezi výrobními náklady, tedy i prodejní cenou, a uživatelským komfortem, či dokonce vzhledovým luxusem. Tahle sluchátka vypadají pěkně, na hlavě sedí pohodlně a hrají velice slušně. Chcete-li víc, zaplaťte si to.