PreSonus Studio One - mladý DAW

PreSonus Studio One je velice mladý DAW s historií pouhých dvou let. Oproti mnohem starším matadorům a tzv. „velkým“ DAW má tedy výhodu moderního kódu, filozofie a způsobu ovládání. Na druhou stranu, jako každý začátečník, také Studio One se musí učit. Přes svůj mladý věk nabízí PreSonus již druhou generaci Studio One, která se z předchozí opravdu poučila. Nutno však říci, že již první verze Studio One se v řadě vlastnostech inspirovala právě „velkými“ DAW. Z každého si Studio One vzalo něco.

Audio, MIDI i nástroje podobně

Editace zvukových a MIDI událostí je v podstatě velice podobná, což je velice příjemné. Pro začátečníka je velice praktické Info View, které zobrazuje klávesové zkratky, které lze použít v daném okně a jejich funkci. Okamžitě tedy vím, co se stane, když při kliknutí přidržím Alt, Cmd, Shift atd. To umožňuje rychlejší výuku, jak se Studio One pracovat.

Chybějící editory

Hlavní důraz Studio One byl kromě kvality zvuku dán především na jednoduchost ovládání a intuitivní pracovní prostředí. Je pravda, že naučit se se Studio One pracovat, je opravdu hračka. Na úkor toho ovšem zmizely některé editory, které jsou v ostatních DAW běžné, jako je třeba List Editor, jinde nazývaný Event List. Jedná se o podrobný seznam všech MIDI událostí. Jednotlivé události jsou zobrazovány pod sebou se všemi svými parametry. Tento editor je částečně nahrazen v editoru MIDI, který umí zobrazovat podrobné informace MIDI událostí, ale nikoliv v seznamu, což je pro určité operace velice praktické a přehledné. Naprosto také chybí jakýkoliv notační editor. Studio One si prostě nehraje na to, že přímo z něj budete tisknout partitury. Na rozdíl od „Event List Editoru“, který postrádám, notace mi vůbec nechybí.

Grafická reprezentace hlasitosti jednotlivých MIDI not je provedena poměrem tmavé a světlé části samotné noty. Toto grafické zobrazení mi velice připomíná zobrazení jiného DAW starší verze. Jen si nějak nemohu uvědomit, které DAW přesně to je. Nejvíce se to snad blíží Logicu, snad ještě z černo-bílých dob...

Co do MIDI nepatří

Rozsahy MIDI parametrů se odjakživa, tedy od svého vzniku v roce 1983, počítaly od 0 do 127, respektive od 1 do 128. Ve speciálních případech byly spřaženy dva parametry, které dohromady tvoří rozsah 16384 kroků (například ohýbání tónů - Pitch Bend; Bank Select MSB a LSB a další). Nicméně ve Studio One se hodnoty parametrů zadávají v procentech, tedy od 0 do 100. Ano, je pravda, že lze zadávat i desetinná a setinná čísla. Ve výsledku ale nakonec musí být vždy hodnoty přepočítány do škály od 1 do 128. A z tohoto zbytečného přepočítávání jsem poněkud nesvůj, protože vlastně nevím, jaká přesná hodnota bude vyslána. Studio One bohužel v některých místech pracuje právě s procenty (stejně jako třeba Sonar, ale i Digital Performer - v obou lze naštěstí vždy zvolit, zda budeme pracovat s procenty nebo s MIDI rozsahem). Jedná se například o přidání hlasitosti MIDI noty nebo skupiny not.

Několik otázek

Proč nelze provézt lineární změnu tempa? Proč nelze nástrojem Tužka ve stopě Marker přidat značku? Proč zobrazení/skrývání v hlavním okně projektu není synchronní s oknem MIDI Edit, přesto že mám synchronizaci (respektive Link) zapnuté? Respektive proč je toto prolinkování pouze s mixem? Proč není v okně MIDI Editoru možné pomocí klávesové zkratky rychle zobrazit pouze jeden MIDI part, nebo naopak všechny kromě jednoho? Proč při práci s multitimbrálními virtuálními nástroji nelze míchat poměry hlasitostí těchto zvuků z jednoho multitimbrálního nástroje přímo v okně Mix (nejsou zde samostatné stopy a musí se to řešit přímo v mixu daného multitimbrálního nástroje)? Proč nikde nevidím, v jakém editoru aktuálně jsem, jde jsem naposledy pracoval? Důsledkem toho je například to, že se lišta Quantize po kliknutí na tlačítko Q v MIDI Editoru zobrazí „někdy“ nahoře pod hlavními nástroji a jindy v tomto okně - záleží na tom, v jaké části editoru jsem pracoval naposledy, ale působí to velmi nelogicky a nejasně. Proč není možné v automatizaci označit pouze nějaký rozsah (například od 20 do 80), ale vždy je v daném rozmezí (od 12 do 15 taktu) označen celý rozsah? Proč MIDI Editor nijak nereaguje na nastavení Scale (tóniny) v tomto editoru (očekával bych, že když zvolím například tóninu C dur, bude se transpozice pohybovat pouze po „bílých klávesách“; když zvolím D dur, bude ctít tuto tóninu)? Jako pouhé zobrazení tónů, které do dané tóniny patří, mi to přijde málo.

Podobných otázek mi při práci se Studio One vyvstává celá řada. A přesně toto jsou ta místa, o kterých říkám, že jsou ve Studio One nedotažená.

Povedená automatizace

Poměrně se mi líbí, jak lze pracovat s automatizačními křivkami, případně křivkami MIDI kontrolérů. Mezi nástroji pro zápis křivek (Tužka, Linka, Parabola, Sinusoida atd.), je na konci nástroj Transform. Pomocí tohoto nástroje lze zvolit určitou oblast křivky a s ní pak pracovat - posunout celou křivku nahoru/dolů, zvětšit/zmenšit rozsah a nebo zužovat (jakoby Fade Out/In křivky). Díky tomu je křivka opravdu modulární. Bohužel to ale opět není dotažené, takže není možné celou křivku posunout doleva/doprava (lze jí pouze prodlužovat/zkracovat), a nelze ani posunovat nějaké místo uvnitř křivky, třeba vrchol.

Srovnání s konkurencí

S „velkými“ DAW, jako jsou Cubase, Logic, Pro Tools, Sonar nebo Digital Performer, se Studio One, byť v nejvyšší verzi Professional, srovnává těžko. Jsou prostě věci, které Studio One chybí a nebo nejsou dotažené. Na druhou stranu jsou ve Studio One funkce a pracovní postupy, které by mu tyto „velké“ DAW mohly závidět. I cenou se Studio One pohybuje přibližně v polovině (případně dvou třetinách v případě Logicu) „velkých“ DAW. Na druhou stranu, pokud budu Studio One srovnávat s nižšími verzemi těchto „velkých“ DAW, jako je Cubase Elements, případně i Sequel, Pro Tools SE (ty jsou ovšem dodávány zdarma k hardwaru Avid) nebo Sonar LE (opět dodáván k hardwaru Roland), pak Studio One nabízí víc, a to i ve své nejnižší verzi Artist (ačkoliv na rozdíl od Cubase nebo Sequel nepodporuje plug-iny ostatních výrobců).

Studio One si tedy podle mne našlo pěknou skulinku mezi „velkými“ DAW a jejich menšími verzemi. Do tohoto prostoru se ale může vejít řada uživatelů, kteří by stejně nikdy nevyužili sofistikované možnosti oněch „velkých“ (ruku na srdce, kdo opravdu své DAW ždímá z jeho možností?), ale na druhou stranu požadují vysokou kvalitu zvuku, jednoduché ovládání a možnost práce v jediném softwaru od prvního záznamu přes editaci až po finální mastering CD, včetně Red Book nebo přímého uploadu mixu na Sound Cloud a sdílení hudby s dalšími uživateli.

Mac skřípe zuby

Jakožto uživatel Macu skřípu zuby pokaždé, když chci ve Studio One zavřít jakékoliv okno. Vzhledem k tomu, že Studio One nepracuje s klasickými okny operačního systému, zobrazuje se křížek pro zavření okna vpravo nahoře. Zatímco na Macu jsem zvyklý na červenou tečku vlevo nahoře. Může to vypadat jako detail, ale opravdu jsem se tou myší něco najezdil z levého rohu k pravému. Navíc je vidět, že se designéři inspirují napříč všemi platformami (nejen napříč různými DAW). K dispozici je také ikona špendlíku, kterou dobře znají uživatelé Linuxů, pro udržení daného okna nahoře, nad všemi ostatními okny. Špendlík mi nevadí, ale zavření okna vpravo je opravdu proti logice mého operačního systému.

Závěr

Na Studio One je vidět, že je velmi mladým DAW. Bere si spoustu inspirace od konkurence, respektive od nejvyšší ligy. To je v řadě ohledů dobře a ve Studio One se dá najít to nejlepší z ostatních DAW. Díky inteligenci tvůrců naštěstí zároveň zůstávají pracovní procesy a ovládání jednotnými, logickými a čistými. Nejedná se tedy o žádný hybrid. Na druhou stranu ale řada věcí ještě není dotažená do konce. Tento pocit nedotažení jsem měl už z první verze Studio One. Doufal jsem, že druhá generace věci dotáhne. Pravda je ale spíše to, že přibyly funkce nové (obvykle opět přebrané z jiných DAW), které jsou místy ale zase nedotažené. Takže těch nedotažených věcí spíše přibývá.