Parker P44N - elektrická kytara netradičního tvaru a skvělých zvukových možností

Kytarový svět se tváří neskutečně progresivně, ale ve skutečnosti se nám nějak zasekl na pár ustálených modelech kytar, které se v drobných variacích točí dokola. Vždyť praktický rozdíl mezi Explorerem od Gibsonu a Jacksonem Kelly je asi jako mezi Passatem od německých výrobců a Octavií od jejich předsunuté továrny v Mladé Boleslavi. Veskrze jde o detaily a sem tam nějakou zostřenou hranu, posunutý potenciometr a pár dalších zanedbatelných prvků. A ať ve své děravé mysli rozmítám, jak můžu, tak nepřicházím na nic invenčnějšího, než jsou nástroje firmy Parker.

Model, který jsem dostal do svých nenechavých pařátů, spadá cenově někam do kategorie nižší střední třídy. Zkrátka něco, co nevzbuzuje u movitých hudebníků velkou důvěru. Na rovinu říkám, že to je škoda převeliká. Prvním překvapivým zjištěním byl objev gigbagu, což jsem ocenil hlavně při přenosu do zkušebny. Parkerovský obal je vskutku luxusní a kytara je v něm opravdu v bezpečí. Má velké množství kapes, před kterými by závistí vybledly i již tak dost bledé kalhoty od dětského hrdiny Krtečka. Díky jednomu širokému popruhu se dobře nosí a má dokonce i vestavěný závěsný aparát. Ale dost bylo gigbagu. Vyjměme z něj kytaru.

Základní popis

Hlavice kytary je provedena značně neobvykle a její tvar ve mně vzbuzuje strach, protože jsem zvyklý kytary leckde opírat. Pokud bych to udělal dosti nešikovně, tak bez větších obtíží „ustřelím“ dvě struny. Hlava je zepředu natřená černou barvou, které chybí lak, což vede k přirozeným obavám o její stálost. Mechaniky jsou tradiční „ledvinky“ Grover s převodem 18:1 a nutno říct, že drží dobře, ale ke stabilitě ladění se dostaneme ještě později. Celý krk je pak proveden z jednoho kusu javorového dřeva s proměnným rádiusem, kdy vyšší polohy jsou snadno dostupnější a zběsilí sólisté si spokojeně zavrní, naproti tomu v nižších polohách je krk znatelně tlustší, i když to pořád není žádná „násada od krumpáče“, jakou někteří kytarobijci vyžadují. Hmatník je proveden z ebenu má dvaadvacet pražců a jeho menzura je pětadvacet palců a půlka navrch. K velkému překvapení není hmatník nijak vykládán a značky vyvolených poloh najdete pouze z boku, takže šmíráci z publika, kteří s radostí odkoukávají postupy, mají zhoršenou práci. Celý krk je pak přišroubován k tělu čtyřmi černými šrouby, neckplate se nekoná.

Korpus je pak vyroben z mahagonu. Nenechte se oklamat pochybnými zdroji. Našel jsem informace o dvou kusech, ale jsou tři, a obzvláště testovaný model v povrchové úpravě natural to jasně potvrzuje. Samotný tvar bych pak označil za „nabouranýho strata“. Horní cíp je poněkud vystouplejší, hranatější, lépe se za něj kytara drží a není nutné vymýšlet vylomeniny typu držadlo, jaké důvěrně známe kupříkladu z modelů Steva Vaie. Příjemné je i vykrojení těla, což ocení kytaristé útlejší figury, neb nebudou mít otlačené kyčle. Najdeme zde samozřejmě snímače, tentokráte dva pasivní zakrytované humbuckery, tři potenciometry, dva třípolohové přepínače a jednozvratné tremolo. Pokud kytaru otočíme, tak z druhé strany najdeme plastový kryt a přístup ke strunám. Další nezbytným elementem je pak šachta na baterii (Pasivní snímače a baterie? To si objasníme zanedlouho, doufám, že jste napnutí.)

Snímače, tremolo...

Snímače jsou zvláštní kapitolou tohoto podivuhodného nástroje. Na první pohled vidíme dva humbuckery, ale to není všechno. Kytara má bonusovou výbavu v podobě piezosnímače značky Fishman, a navíc snímače umožňují rozepínání na singly, takže máte možnost vyloudit nevídané zvukové spektrum. Může dunět s humbuckerem, následně vám dá lehký tón singlů a ve výsledku zazní akustický zvuk Fishmanů. Nádhera, a není potřeba střídat kytary jak na běžícím pásu. Rozepínání je provedeno prostředním potenciometrem, který ovládá hlasitost. Nejvíce vlevo je pak ukryta tónová clona společná pro oba elektromagnetické snímače. Pod nimi je ukryt klasický přepínač snímačů s nijak neobvyklou funkcí. To poslední třetí potenciometr je ovládacím prvkem aktivního předzesilovače Fishman, který dokonce může pracovat ve stereo režimu. Celé toto ovládání je pak zakončeno přepínačem snímacích systémů. Můžete zapnout buď klasické snímače, přidat k nim piezosignál či ho zapnout samostatný. Nebudu nic skrývat. Při testování si mne nejvíce získala varianta, kdy jsem rozepnul na singly a přimíchal Fismanovský signál. V tu chvíli jsem měl k dispozici jeden z nejlahodnějších čistých zvuků, které jsem kdy slyšel. A s chorusem? Škoda mluvit, to musíte slyšet. Za tuhle zvukovou variabilitu si kytara zaslouží velkou pochvalu. Překvapivé bylo i tremolo. Obvykle je spíše k zlosti a otravuje při hraní. Tedy u levnějších modelů. Tady není floyd rose, ale jednozvratné a práce s ním byla o poznání jednodušší. Z počátku jsem sice nadával na to, že se úplně nevrací a kytara se rozlaďuje, ale v zápětí mi došlo, že to bude novými strunami. Po jejich usazení se ladění skoro nehnulo, a když ano, tak v řádech jednoho až dvou centů, což normální smrtelník skoro nemá šanci zaregistrovat.

Zvuk a hratelnost

A jak to vlastně hraje? Kytara nasucho nehraje kdovíjak hlasitě a produkuje spíše kulatější tón, ale po zapojení do aparátu se promění v rockovou hračku se vším všudy. Zvuk je středový, mírně posunutý do výšek s poměrně slušným sustainem, obzvláště když uvážíme fakt, že krk je k tělu přišroubován. Při čistém zvuku má tak trochu lespaulovský charakter a velkou výhodou je, že při rozepnutí na singly nevydává šum, i když to je výhoda jen pro někoho. Protože strat je strat a jeho charakter rozepnutým humbuckerem prostě nenahradíte, ani kdybyste byli Jimi Hendrix křížený s Erikem Claptonem a Jeffem Beckem. Při zkreslení se ozve řízný rockový zvuk, který bych připodobnil k SG. Jde pěkně za rukou, poměrně čitelný v celém zvukovém spektru, které je vzácně vyrovnané. Ani při hi-gainu se snímače nezahlcují a uchovávají si čitelnost i při velmi rychlé a silně zkreslení hře. Na to, že nejde o snímače od žádné renomované firmy, tak klobouk dolů. Ani při sólech to není zlé. Tomu pomáhá i profil krku a dostupnost vyšších poloh. Již jsem slyšel výrazně lepší zvuky na sóla, ale i rapidně horší, a tohle je takový milý kompromis určený na decentní sólovou hru. Celkové využití bych viděl někde na pódiu s rockovou kapelou.

Závěr

Parker P44 se ukázal jako velice schopná a univerzální kytara, která ve své cenové relaci je takřka bezkonkurenční. Technické provedení je výborné a zvuk je na velice dobré úrovni a je ve finálním důsledku doporučeníhodná komukoli, ale ocení ji v prvé řadě ti, kteří nemají velké auto nebo jsou líní vozit více kytar. Co však je asi nejzásadnější nevýhodou? Je to v prvé řadě to, co nástroj dělá nejzajímavějším - jeho tvar. Přeci jen většina muzikantů jsou staří psi, a ty na nové tvary nenaučíš. Drobný sociologický průzkum, který jsem provedl u svých kamarádů, ukázal jasné výsledky. Odpovědi byly zpravidla nevybíravé. Kupříkladu kamarád thrasher mi řekl: „No, hraje to moc pěkně, ale vypadám s tím jako debil.“. Punker kytaru ani netestoval a diplomaticky prohlásil, že „určitě hraje dobře, ale na pódium bych s tím nevylezl“. A vlastně ani jeden z respondentů nevyjádřil ochotu s nástrojem veřejně vystupovat. To je asi podnět k zamyšlení pro marketingovou divizi firmy Parker.