Korg MS-20 mini - zmenšená reinkarnace Korg MS-20

Korg MS-20 mini

Takový obyčejný synťák

Na hardwarové syntezátory jsou dnes kladeny velmi vysoké nároky. Konkurence v podobě softwarových nástrojů je obrovská a pomalu už přestává být pravda, že software do studia ano, ale na pódium ne. Nároky na hardware jsou pak o to vyšší, když se daný hardware honosí sloganem „původní analogové okruhy z roku 1978“.

Co jsem čekal (a nedostal)

Začněme hned s tou největší ráží. Od syntezátoru, jako je MS-20 mini, čekám především jeho zvukovou jedinečnost. Od prvního tónu musí mít naprosto zřejmé, že se jedná o analog, nikoliv o zvuky postavené na bázi samplingu. Čekám, že mě zalije teplo analogu a nebo naopak bude drásat jeho drsnost a hrubost. Je pravda, že zvuk MS-20 mini je jaksi trošku jiný, než to, co jsem zvyklý slyšet z plug-inů. Ale ono „trošku“ je v předešlé větě velmi, velmi důležité. Žádné extra překvapení se nekonalo. Abych si byl od prvního okamžiku naprosto jistý, že přede mnou se děje něco jiného, než to, co se obvykle děje v počítači, musel by být zážitek ze hry mnohem silnější. Ani jednou jsem neměl pocit, že právě teď jsem „nakroutil“ přesně takový zvuk, který nikdy z žádného digitálu (nebo i jen softwaru) nedostanu.

Hardware vždy „hraje“ i na strunu haptickou. Na rozdíl od softwaru, kde řešíme pouze logiku ovládání, množství funkcí, velikost knihovny atd., hardware samotný je komunikačním prostředkem. Hardwaru se dotýkáme, dostáváme nějakou odezvu. A to jak z použitých materiálů, tak velikostí, reakcí atd. Je jasné, že tyto pocity jsou velmi individuální (stejně jako logika ovládání). Od analogu osobně ale zase očekávám ten „analogový“ pocit. Chci mít pocit, že hraju na pořádný kus železa. Když nástroj přenáším, potřebuji vnímat jeho hmotnost, která naznačuje, že uvnitř není jen základní deska a jeden čip, který se o vše postará. Z tohoto pohledu je mi velmi příjemné kovové tělo MS-20 mini, i když na tomto typu nástroje preferuji dřevo (ovšem skutečné, nikoliv plast, který dřevo jen imituje). Co celkový dojem ale rychle zkazí, jsou otočné ovladače vyrobené snad z toho nejlacinějšího plastu. A celkový dojem byl ještě horší, když jsem s otočnými ovladači začal kroutit a zjistil, že některé při svém pohybu drhnou o kovovou desku, která je pod nimi. Takhle si „analogovou nedokonalost“, která by měla být z analogu cítit, skutečně nepředstavuji. Právě zde by dřevo udělalo obrovskou parádu.

Kablíky - ještě více analog

Ty, kdo se tu a tam, i v dnešní době, s nějakým analogem potkají, otočné ovladače nijak nepřekvapí. Ale práce s „kablíkama“, to už tady dlouho nebylo. Má to své určité kouzlo. Uživatel musí vědět, co kam zapojit. Nikoliv co je „správně“, ale co má vůbec smysl. Pomocí jednoho zapojení můžete zvuk změnit naprosto zásadně (k lepšímu i horšímu). Na druhou stranu lze ale vytvořit zapojení, které zvuk vůbec nezmění, protože tudy signál prostě vůbec nevede. Dnes už jsme zvyklí, že nástroj nám nabízí pouze „bezpečné“ a „ověřené“ cesty. Pokud bychom v softwaru (nebo na digitálním hardwaru) chtěli udělat něco opravdu hodně bláznivého, tak nám to software prostě nedovolí. Buď daná nabídka vůbec nebude v menu, nebude možné ovladač přepnout do požadované polohy a nebo budeme softwarem varováni, že toto je nebezpečné/nepředvídatelné/neomalené/nežádoucí/

nezodpovědné/nehorázné... Nikoliv však analogový nástroj, který umožňuje přímé propojování pomocí kabelů. Tomu odpovídá také množství kombinací a úroveň flexibility, kterou lze na analogu vykouzlit. Součástí balení MS-20 mini je deset propojovacích kabelů. Jedná se o klasické 3,5mm mono jacky, takže lze v případě potřeby použít kabely další. I když už nebudou vypadat tak stylově (asi nebudou žluté, jako jsou ty přibalované), funkci budou plnit stejnou.

Některé jackové konektory jsou ale v desce opět zasazené poněkud laxně, takže se při zapojování mírně „vrklají“. To na pocitu jistoty, že k propojení skutečně došlo, rozhodně nepřidá. A ani toto není způsob, jak bych si představoval „analogovou nedokonalost“.

Co jsem nečekal (a nedostal)

U analogového syntezátoru nečekám presety. Mít analogový syntezátor je cool, ale moderní muzikant si už na výhody digitálu zvykl. Nemožnost uložení nastavení a jeho následné rychlé vyvolání je dnes opravdu krokem zpátky. Vše je naprosto závislé na tom, co si na nástroji aktuálně nakroutím. Nestačí jen stisknout jediné tlačítko a dostanu okamžitě přesně stejný zvuk, který použil XY ve skladbě Z. Zde MS-20 mini svou funkci plně na sto procent. Co si člověk nenakroutí, to nemá. Na druhou stranu určité hybridní koncepce také nejsou úplně k zahození (zejména, když jsme dnes z digitálů zvyklí na tisíce a tisíce presetů). Ne že by se člověk musel prohrabávat tisícem továrních presetů, ale vyvolat z paměti vlastní zvuk, který jsem si vytvořil... Takový hybridní koncept lze použít na zařízení, které používá pouze otočné ovladače nebo tlačítka (nebo jiné typy přepínačů). Načtením presetu se nastaví příslušné hodnoty a ty se nemění do té doby, dokud příslušný ovladač není v poloze (nebo alespoň v její blízkosti), ve které byl při uložení presetu. V horším případě se zvuk prostě změní v okamžiku, jakmile na ovladač sáhneme. Ale ani jedna z těchto variant nefunguje, když do úvahy vezmeme fyzické propojování pomocí kabelů.

To však z MS-20 mini dělá poněkud hůře použitelný nástroj v dnešní velmi uspěchané době. Na koncertě nemá na přesné nakroucení a zapojení konkrétního zvuku mezi jednotlivými skladbami (nebo dokonce uprostřed nich) čas asi vůbec nikdo. I když MS-20 mini samozřejmě není myšlen jako nástroj, který by byl použit v každé skladbě (nebo snad dokonce jako hlavní nástroj). Ale i ve studiu je poměrně časově náročné znovu a znovu nastavovat dříve vytvořený zvuk (jehož nastavení musíme mít nějakým způsobem zaznamenáno - asi vedle na papír nebo pomocí fotografie). Zvuk si před samotným natáčením připravit prostě musíme - na zkoušce, při samotné tvorbě. A následné opětovné vyvolání zvuku je prostě časově náročné (přitom investovaný čas nepřinese žádnou extra hodnotu; to, že je zvuk přece jenom trošičku jiný, než jaký byl na zkoušce nebo včera, se z výsledné poslouchané MP3 stejně nikdo nedozví).

Komunikace s digitálním světem

I přesto, že se jedná o „analog na slovo vzatý“, MS-20 mini dokáže nějakým způsobem komunikovat s okolním digitálním světem. Jedním způsobem komunikace je MIDI vstup, takže kromě klaviatury samotného nástroje lze pro ovládání použít i jinou klaviaturu, třeba s klávesami s klasickou velikostí nebo větším rozsahem. A co víc, kromě MIDI je k dispozici také USB konektor, který dokáže MIDI události nejen přijímat, ale i vysílat. Takže lze naopak použít klaviaturu MS-20 mini jako řídicí klaviaturu pro hru na softwarové nástroje. Po USB ale do počítače putují pouze MIDI informace Nota zapnuta. Hlasitost všech not je vždy stejná (konkrétně 64), takže na hru s dynamikou lze rovnou zapomenout. Po USB také nejsou vysílané informace z pitch bendu nebo modulace. A k tomu, abychom získali z klaviatury informace Nota zapnuta, potřebujeme instalovat speciální ovladače. Nebylo by lepší využít nějaké nativní, systémové? Minimálně na Macu by stačilo použít nativní CoreMIDI.

A nakonec klaviatura

Součástí (a to poměrně důležitou) dnešního hardwarového nástroje je i klaviatura. MS-20 mini nabízí 37 kláves (3 oktávy), které jsou ovšem menší, než je klasická velikost kláves. Klaviatura byla navržena speciálně pro tento nástroj, což muselo být extrémně nákladné vzhledem k získané hodnotě (a samozřejmě se to projeví i na výsledné ceně nástroje). Klaviatura samotná se u mě ale zařadila do výčtu slabých hardwarových míst. Ani v nejmenším jsem neměl pocit, že přesně tato klaviatura, s tímto odporem, zdvihem atd., patří k tomuto nástroji. Typ klaviatury mi spíše překážel a možnost připojení externí klaviatury jsem tak opravdu vítal s nadšením. Navíc klaviatura samotná při hře podivně pískavě mlaská (pokud jsem nehrál vyloženě pianissimo). Ne že by se nejednalo o zajímavý zvukový efekt, ale na výstupu do zesilovače již tento zvuk není, takže z něj má požitek jen samotný hráč. A to pak spíš rozčiluje.

Manuál

Těsně před závěrem se ještě nemohu nezmínit o manuálu, který se také snaží vzbudit dojem starého dobrého analogu. Obrázky v něm jsou zašuměné a s vysokým kontrastem, zvolen je odpovídající „dobový“ font, text je na sobě poměrně „nahňácaný“. Jediné, co dojem kazí, je postavička „profesora“ s bublinou „That’s it!“ (naštěstí se v každé jazykové verzi objeví jen jednou). Na druhou stranu je potřeba říci, že manuál se v souladu s dřívějšími manuály nesoustředí pouze na popis jednotlivých tlačítek, ale funkce objasňuje.

Komu je nástroj určen?

Na závěr si musím položit nejzákladnější otázku: Komu je MS-20 mini určen? Rozhodně se nemůže jednat o jediný nástroj parku (ať už ve studiu nebo na pódium). Na to jsou jeho možnosti vzhledem k současným potřebám velmi limitované. Fajnšmekr, který touží po něčem jiném, než jsou klasické zvuky z virtuálních nástrojů, má ale zase asi výrazně vyšší nároky jak na kvalitu zpracování, tak na zvukovou stránku a případně i integrace do digitálního světa. Jako možný zájemce o nástroj mne tedy napadá spíše hobbista, který si MS-20 mini pořídí třeba z nostalgie k původnímu MS-20 nebo pro experimenty s analogovým sekvencerem SQ-10, které jsou ale opět jen experimenty a nostalgie. Korg MS-20 mini je tak ve výsledku vlastně jen obyčejný synťák.

Závěr

Buď byly původní analogové okruhy z roku 1978 tak dobré a svět zvuku se dodnes v podstatě nijak extra nezměnil a MS-20 zvukově více méně odpovídá současné zvukové produkci, a nebo jsem už prostě „digitální muzikant“ a ten rozdíl nepoznám.

TECHNICKÁ SPECIFIKACE:

www:

www.korg.com/us/products/synthesizers/ms_20mini/