Kemper Profiler - předzesilovač simulující (profilující) zvuky aparátů

Kemper Profiler

Kytarová modelingová hlava aneb Severní pól je dobit!

Když Apollo 11 dosáhlo Měsíce, celý svět se prý tenkrát na chvilku zastavil. Podobnou událost teď cítím v kostech i já. Po mnoha letech slepých uliček a desítek simulací (z nich každá je prý konečně ta pravá) se dočkali i muzikanti. Kytarový svět by se měl na chvilku zastavit a nadechnout. Skutečná lampová simulace už není jenom bludná představa. Je tady.

Ostrý úvod...

Je vůbec ještě nějaký kytarista, který neslyšel o téhle značce? Je vůbec ještě někdo, kdo neviděl na netu videa porovnávající skutečné aparáty s těmi naprofilovanými?

Mašinky Kemper - dále jen KPA (Kemper Profiling Amp) - simulují aparáty; výrobce říká, že je tzv. profilují. Dělají to tak, že skutečný zesilovač včetně bedny a mikrofonu nasnímají (naprofilují) a získaná data uloží jako model. Těchto modelů jsou k dispozici jenom od výrobce obrovská kvanta, pohybujeme se v řádech tisíců. Od dalších firem a muzikantů si můžeme vybrat z dalších tisíců, uživatelé mohou svoje profily sdílet. Skutečně kvalitní modely jsou placené. Docela to chápeme, vytvoření modelu, aby hrál skutečně dobře, vyžaduje odpovídající zázemí a zkušenosti.

Tolik obecný úvod. No a jak to hraje? Bezvadně! Rozpoznat sluchem model od originálu je nemožné. Jen občas je to „téměř nemožné“. A druhá věc, co člověka dostane do kolen: Je tam ten pocit ze hry! Tedy něco, co každý kytarista dobře zná, to spojení ruky, aparátu a našeho ucha.

... a ostrý konec

Už bylo řečeno vše podstatné. Kdybychom chtěli, můžeme v klidu test skončit. Na netu najdeme stovky všemožných odkazů, recenzí a diskusí, takže stačí zabrouzdat a můžeme trávit hodiny a hodiny u počítače... No, my tu ještě nějaké to místo máme, a tak se zkusíme podívat na další věci.

Profiling, modeling, simulace

Proč profiling, a ne modeling anebo simulace? Podle zakladatele Christophera Kempera jde o to, že pojmy modeling i simulace už jsou hodně profláknuté a technologie, které se s nimi ohánějí, do značné míry kytaristy zklamaly. Oproti tomu profilování má evokovat následující: Když vezmeš skutečný aparát a jeho naprofilovaný model, tak budou identické. Pokud je postavíš vedle sebe, nepoznáš rozdíl. Ani uchem ani pocitem.

Jasně, můžeme to vidět jako pouhou záměnu slov simulace a profilování. Jenže ono to funguje.

Jak se to dělá?

Celý profiling prý šlape na nových technologiích. Vývoj údajně trval několik let, jen samotná finální fáze přes dva roky. Protože se princip drží přísně pod pokličkou, což je více než pochopitelné s ohledem na ostré lokty konkurence i na šikovné kopírovací schopnosti početného národa asijského, můžeme se o něm jen dohadovat. Nicméně jádrem všeho je dynamická konvoluce. Pokud vás zajímá více, mrkněte na související sloupky (frekvenční analýza, IIR).

Zakladatel Christopher Kemper zmiňuje, že je důležité preferovat sluch, nedělat jen exaktní teorii, na které vše postavíme. Protože se může přehlédnout „pár věcí“, které budou ve výsledku zřetelně znát. Asi každý z muzikantů tuší, o čem je řeč. O neživých a studených simulacích, které sice odpovídají teoriím inženýrů, ale jsou totálně chladné v rukách i uších kytaristových. Konec teoriím, jdeme do ohně.

První tanec

Hlava je docela vysoká, ihned zaujme svým retro vzhledem, připomínajícím prvorepubliková stará rádia. Má madlo pro snadné přenášení. Váha je nízká, nějakých pět kilo.

Když se pozorně podíváte, tak ovládání je rozděleno na dvě poloviny. Horní znázorňuje signálovou cestu. Ta spodní slouží k detailnímu nastavení a ovládání.

Kytaru píchneme do hlavy. Signál putuje do první efektové sekce. Ta obsahuje čtyři mono efekty. Do každého lze zvolit cokoliv z efektové banky. Je na nás, kolik jich využijeme, nebo zda budou úplně vypnuté. Následuje modelingová sekce v pořadí zesilovač, ekvalizér a reprobedny. Na závěr je další efektová sekce. Ta opět nabízí kombinaci čtyř efektů, opět lze využít částečně, nebo vůbec. První dva lze opět vybírat z banky efektů. Poslední dva jsou natvrdo delay a reverb.

Teď koukneme na spodní část. Velký otočný ovladač slouží k zapnutí a přepínání mezi režimy: Ladička, Procházení zvuků, Performance, Vytváření vlastních profilů. Otočné ovladače primárně nastavují Gain, Ekvalizér a Volume předzesilovače. Protože jsou virtuální, mohou se jejich funkce měnit podle toho, co zrovna svítí na displeji. Umožňují ovládání vybraných parametrů v reálném čase aktuálně zvoleného zařízení (Zesilovač, Efekt, Bedna, Ekvalizér). A pak je tu spousta malých tlačítek: buď virtuálních (dělají právě to, co ukazuje displej) anebo s jasně nadepsanou funkcí (hned je jasné, co umí: Copy, Paste...).

Ovládání je velmi jednoduché a intuitivní. Na vše, co potřebujeme na hraní, přijdeme během pár minut metodou pokus-omyl. Na pokročilé věcičky je už manuál nezbytný, počítaje v to tvorbu vlastního profilu. Nemluvě o tom, že KPA má značné množství pokročilých funkcí, které bez manuálu ani neobjevíme.

Interní efekty

Často se zapomíná na to, že Kemper je nejen modeling aparát + bedna, ale současně i hodně slušná zásobárna efektů. Obsahuje jich několik desítek a kvalita je opět skvělá. Ale není to záplava milionem efektů, abychom se v nich ztráceli. Každá skupina čítá pět deset efektíků a hotovo.

Základních skupin je devět a pro snazší odlišení mají každá svoji barvu: Wah (oranžová), Zkreslení (červená) EQ (žlutá), Dynamika (světle modrá), Chorus (modrá), Phaser a Flanger (fialová), Pitch Shifter (světle zelená), FX smyčka (bílá) a Delay/Reverb (zelená). Barvou je po výběru efektu podsvětlena konkrétní sekce a zároveň i displej, pokud efekt upravujeme. Dobrá vychytávka.

Kvality či nedostatky efektů nebudeme rozebírat, vše hraje nadmíru dobře. U většiny jsme nezaznamenali sterilitu, naopak je v nich jistá vřelost a osobitost. Vůbec by nás nepřekvapilo, kdyby někdy v budoucnu přišel Kemper se samostatnou FX jednotkou.

Otočka

Zadní strana je docela nadupaná. Výstup pre-ampu je stereo párem XLR i TR. Potom Monitor Output, který umožní různé vychytávky třeba při nahrávání. Direct Output slouží pro krmení aparátu anebo jako výstup FX smyčky. Potom Return Input jako návrat FX smyčky anebo zapojení externího zdroje zvuku (třeba mp3 přehrávače). Následuje digitální SPDIF in/out, trojice MIDI, dvě jackové samice pro externí pedály, NET samice pro remote pedál, USB pro spojení s počítačem a euro samice na napájení.

Pokud máte verzi s koncovým zesilovačem (pouze mono), je tu ještě jacková samice Speaker Output pro libovolnou impedanci v rozsahu 8 až 18 Ω.

Přepínat zvuky a ovládat KPA můžeme buď dedikovaným pedálem Remote pedálem anebo standardním MIDI pedálem.

Softwér

Co chybí, to je plnohodnotný software na editaci a organizaci zvuků. Můžeme zařadit až osm efektů (čtyři před aparát a čtyři za něj), lze kombinovat sériové i paralelní řazení, presety pojmenovávat, nastavovat MIDI... A komfortnější by bylo tohle všechno provádět na počítači.

K dispozici je software Rig Manager (pro PC i Mac) který si po registraci stáhneme ze stránek výrobce. Ten umožní organizaci resp. přesunování zvuků a nahrávání nových ze sítě. Nic víc. Jen pro zajímavost: Soubory se zvukem mají velikost cca 4 kB, takže nic velkého.

Dá se očekávat, že tady výrobce v budoucnu zapracuje a přinese něco silnějšího.

Ladička

Ladička je pomalá, ne úplně přesná. Navíc není polyfonní, což v dnešní době trochu udivuje. Šikovnou vychytávkou je, že neustále vidíme naladění aktuálně hraného tónu díky třem LED diodám umístěným jak nad vstupním jackem, tak na pedálu.

Nožní pedál

Je lehký, připojuje se jedním ethernetovým kabelem, jenž přivádí i napájení. Displej je přehledný, podle režimu ukazuje vše, co hlava (řazení efektů, jejich aktivaci apod.). Navíc obsahuje třicetivteřinový looper, umožňující standardní věci jako vrstvení, one shot přehrávání. Pedál dovoluje klasické přepínání zvuků, TAP tempa, zapnutí i zobrazení ladičky. Bohužel nemá MIDI, nelze jej využít pro jiné mašinky. V takovém případě musíme využít MIDI Out z KPA.

Hrajeme a testujeme

Fakt to chcete slyšet? No tak dobrá... Kemper nás totálně dostal. Okamžitě. Tónem, pocitem, barvou, reakcí na kytaru, odezvou na dynamiku... zkrátka totálně perfektním zvukem. Hned při prvním brnknutím člověk cítil, že to tam je.TO TAM JE! Ať dáme singl, humbucker, Stratocaster, Telecaster, 355, Les Paul, eSGéčko, hraje všechno jako na skutečném aparátu. Jo, těšili jsme se, že nějakou tu mušku najdeme, jenže nám spadla čelist.

Zkreslený zvuk táhne, je pevný, barevný, člověk se o něj může klidně opřít zády. Nejlepší sámoška na světě pro kytaristy: Hustá stěna Marshallů, zpěvný medový tón Fenderů, temný fuzz anebo „drzý pankáčský říznutí“, tohle všechno tam natočíme.

Čistý zvuk umí být skvěle tlustý, lampový a skleněný; dýchá, drnčení o pražce nebo nedohmátnutá struna, to všechno dává pocítit, že si hrajeme se živým organismem. Lampové skvosty, tranzistorový Roland JC, nebo něco mezi tím. Výběr je opět ohromující.

Ano, mnohé zvuky nám přišly slabší. Jenže při tak ohromném výběru nemá smysl to řešit. Každému se líbí něco jiného. Když něco nesedí, prostě to ignorujeme a jdeme ochutnávat další.

Ukázalo se, že - na rozdíl od skutečných aparátů - je dobré najít pro navolený zvuk i odpovídající snímač. Tohle šlo tak daleko, že jsme se nerozpakovali při přepínání snímačů měnit i zvuky. No, naživo bychom se na to vykašlali, ale ve studiu nám to přišlo fajn.

Měli jsme možnost testovat Kemper spolu s hlavou Two Rock Studio 22 (jednokanál s krásným čistým zvukem) zapojenou do bedny Two Rock 1x 12 a dále s kombem Bogner Shiva (dvoukanál, poctivý starý kousek s EL34). Nastavili jsme odpovídající profily a šli na věc.

Při slepém testu to ve výsledku dopadá tak, že hráč pozná rozdíl málokdy. A posluchač skoro nikdy. Rozdíl byl totiž spíš v pocitu než ve zvuku.

Kde se nám zdálo, že je určitá rezerva, byla situace, když jsme si před Kemper zapojili nějakou tu krabičku. Pocit, zvuk i chování jsou odlišné od reálného aparátu. Nedá se říct, zda je to horší, anebo lepší, ale je to prostě jiné. Nakonec jsme od toho upustili. Nakrmení aparátu holt nebylo úplně to pravé ořechové. Bereme to jako určitý kompromis, se kterým je třeba počítat a podle něj se rozhodovat, co chceme. K dispozici je efektová smyčka (viz dále), která - i když nemusí vždy zafungovat - umožní naše miláčky s pre-ampem propojit.

Další malý rozdíl poznáme při práci s korekcemi. Funguje to bezva, ale pokud máme v uchu nějaký aparát, jeho korekce se chovají kapku jinak než na modelovaném profilu.

Bohužel jsme neměli možnost využít při testování Axe Fractal, který se jeví jako asi nejvážnější konkurent. Takže v zájmu objektivity se do této otázky vůbec nebudeme pouštět. Čtenář snadno dohledá internetové diskuse, kde se kytaristé věnují jejich porovnání. Kromě standardních postů („lepší je ten či onen“) jsme našli i názor, že každý má jinou filosofii a každý nabídne něco jiného.

Profilujeme svůj aparát

Zkusili jsme naprofilovat Two Rock. Snímali jsme kvalitním páskovým mikrofonem Royer Lab R-121 ve studiu s poměrně slušnými parametry. Celé profilování trvalo asi minutu (bacha, je docela hlasité). Pak jsme zapojili kytaru a... ten aparát, který máme docela v uchu i v prstech, tam fakticky byl! Je to síla, je to kouzlo...

Po delším experimentování jsme zjistili pár maličkostí, které náš názor na domácí profilování staví do trochu skeptického světla. Hrálo to skvěle, byl tam pocit i zvuk. Ale stačilo přepnout na jiný snímač, než na kterém jsme profilovali, nebo víc pootočit s volume na kytaře, a už to hrálo jinak. Korekce pre-ampu taky fungují odlišně, než jsme zvyklí. Dostali jsme očekávaný zvuk i pocit i dynamiku, ale při rozdílném nastavení kytary oproti tomu, když se dělal profil, už to nebylo ono. Zkoušeli jsme vlastní profily i dál, ale pokaždé zhruba se stejným výsledkem.

Po uvedených zkušenostech a po konzultaci s panem Malým z firmy MusicData si troufáme tvrdit, že není úplně reálné se domnívat, že doma na koleni vyrobíme stoprocentní profesionální profily. Sejmout zvuk dostatečně kvalitně a udělat vzorek tak, aby to fakt fungovalo, není legrace. Kromě kvalitních mikrofonů je potřeba i vhodná akustika místnosti a zejména pak zkušenosti, jak zvučit aparáty (což je možná nejdůležitější). Podle nás se vyplatí zainvestovat do dokoupení profesionálně udělaných profilů. Nabídka je obrovská. Hodně maníků, kteří zvuky nabízejí, si už vydobylo renomé a nutno říci, že zaslouženě. Anebo se lze domluvit se studiem, které profily dělá, tam zajet s aparátem a nechat si profilování udělat od nich.

Tovární profily jsou skvělé. Ale ty dokoupené jsou ještě lepší. My jsme měli možnost testovat placené zvuky od firmy Top Jimi (www.topjimi.com). A přišly nám oproti továrním ještě o kus dál, některé kousky nás fakticky dostaly.

Ostatní „fýčury“

Jako každá správná digitální mašina, i tahle má spoustu vychytávek. Uvedeme stručně jen pár. Ale KPA je jimi fakt nabušený, koukněte do manuálu nebo na videa.

Signálovou cestu můžeme kombinovat jako paralelní a sériovou. Tohle umožní důkladnější hrátky se zvukem. K dispozici máme efektovou smyčku. Výstupem je Direct Out, návratovým bodem Return Input. Její umístění v signálovém řetězci si zvolíme sami. Buď kamkoliv do první efektové sekce (mono režim), anebo do druhé (efekt X anebo Mod), kde může být zapojená jako mono tak stereo). Funkce Auxiliary Input umožní pustit si muziku třeba z mp3 přehrávače a k ní jamovat. Signál může být stereofonní, zapojuje se do vstupů Return Input a Alternative Input.

Koncový zesilovač

Ještě se zastavíme u koncáku. Mrzí nás, že k dispozici je jen verze s mono zesilovačem. Nicméně na trhu je pár firem, které nabízejí koncák přímo na míru KPA. Po odšroubování horní poloviny zad totiž najdeme volný prostor, kam se dá umístit ledascos.

Koukněte třeba na německou KPA Solutions (www.kpa-solutions.com), která nabízí koncáky šité KPA na míru, ve variantách mono (25 W a 180 W) i stereo (2x 25 W, 2x 90 W, 2x 180 W), které mohou běžet mono do můstku. Těžko bez otestování posoudit, jak to hraje. Ale vypadá to profi, vše je udělané přesně na klíč a zabudování je triviální. Odšroubujeme zadní část krytu, dáme tam zesilovač a hotovo.

Tak kam ho vezmeme?

Doma: Se standardním aparátem je domácí hra na kytaru věčný problém. Do sluchátek, se ztlumeným volume, se zapojenou brzdou, to všechno je zkrátka jako láska s Durexem.

S testovaným pre-ampem to ale byla naprostá paráda. Aparáty znějí bezva i s malou hlasitostí, do bedny i do sluchátek. Pocitu ze hry je pořád dost a dost.

Nahrávání: V domácím i profi studiu jednoznačně přínos. Hotový zvuk, už kompletně sejmutý. Můžeme si nahrát suchý zvuk a pak signál prohánět různými virtuálními aparáty a laborovat do aleluja. Při záznamu do počítače můžeme navíc nahrávat do noci, bez obav ze sousedů, a stále s výborným zvukem.

Naživo: Tohle je asi naprosto zásadní. Známe to všichni. Jedna věc je dokonalý tón, který si najdeme ve zkušebně. Jak ale ten perfektní zvuk sejmout na pódiu a přenést do pultu? Tady je na živé hraní zvuk bez debat na jedničku. Jde zvukařovi lajnou už přímo hotový, odpadají problémy se snímáním, přeslechy atd. Ale bacha, neříkáme, že zvuk je navoněný a dokonalý. Mluvíme o tom, že zvuk je živý, má v sobě špínu, lampovost, velmi dobře se prosadí, a to všechno bez nutnosti zvyšování hlasitosti či zásahu ekvalizérem.

Dále vnímáme výšku zvuku; v technické mluvě hovoříme o frekvenci. Ta je vidět podle toho, jak rychle vlnka překmitává za jednu vteřinu. Čím vyšší je tón, tím rychleji kmitá, tím „hustší“ jsou zobrazené vlnky.

Jenže naše ucho slyší ještě něco - akord, barvu, celý kompletní zvuk. Technicky tomu říkáme spektrogram. A tohle už není z prvního obrázku patrné. Pro jeho zobrazení musíme nejprve provést výpočet, takzvanou harmonickou analýzu (frekvenční, spektrální). Pro její zjištění se nejčastěji používá Fourierova transformace. To není žádný strašák, ale prostě a jednoduše postup, kterým zjistíme, jak silně jsou jednotlivé frekvence ve zvuku slyšet. Pro každý okamžik své muziky tedy spočítáme, jak každý z tónů zní silně. V praxi to děláme tak, že jdeme v naší skladbě s krokem asi 0,02 sekundy a pro každý z těchto kroků počítáme sílu všech jednotlivých frekvencí od 20 Hz až po 20 kHz. Výsledek vidíme na druhém obrázku Spektrogram.

Závěr

Konečně jsme se dočkali skutečně kvalitní simulace. Malé rozměry a skvělý zvuk. Faktický pocit ze hry, dynamika, prostor. Nekonečné možnosti barev, obrovská nabídka „výrobců“ zvuků. I přes úctyhodné množství funkcí a vychytávek je vlastně jen na nás, jestli se to všechno chceme učit, anebo budeme KPA používat prostě jako hlavu s přímočarým ovládáním.

U firmy Kemper říkají, že hlavním přínosem je nahrazení množství aparátů umístěných na pódiu. Dává nám luxus mít na zkreslení třeba Bogner, na čistý Fender, na sóla Fuchs, a mezi tím všechno možné. Úplný harém. A tenhle hotový zvuk posílat rovnou ke zvukaři. Krom toho se KPA neztratí ani ve studiu, doma či ve zkušebně.

Na závěr jasná otázka: Neblíží se apokalypsa aparátů? Fakt nevím. Ale líbil se mi jeden příspěvek do bouřlivé diskuse, co je lepší (Fractal vs. Kemper). Budu volně parafrázovat: Hele, měli bychom mít hlavně na paměti, že jsou to všechno jenom věci. Něco, co má pomoc. Jde o to, aby tě to inspirovalo a umělo to dát ten tón, který máš v hlavě. A pocit, který chceš dostat do svý muziky. A nejde o to, jestli je to Marshall, Axe, Fender, Kemper, nebo cokoliv jiného.

TECHNICKÁ SPECIFIKACE:

www:

www.kemper-amps.com

www.wikpa.org