Jackson Adrian Smith San Dimas DK - signovaný model kytaristy skupiny Iron Maiden

Po otevření masivních kufrů se ukázaly dvě sněhobílé krásky typu stratocaster. Úplně mi zajásalo srdíčko. Zatím nikdo na světě nevymyslel krásnější a ergonomičtější tvar kytary, než je právě Fender Stratocaster.

Popis

Oba nástroje jsou shodné. Těla jsou vyrobena z olše, jen s tím rozdílem, že krk jedné z kytar má javorový krk (z jednoho kusu) a druhá má ebenový hmatník. Menzura krku je 648 mm s 22 širokými pražci typu jumbo. Kobylka je klasické dvojzvratné tremolo Floyd Rose a ladicí mechanika Gotoh. Celý Hardware je v černém provedení. Kytary jsou dále shodně osazeny snímači: kobylkový humbucker DiMarzio Super Distortion, prostřední a krkové snímače jsou oba Fender Hott Samarium Kobalt Noisless Strat. A nakonec vybaveny pětipolohovým přepínačem plus dvěma potenciometry – hlasitostí a tónovou clonou, která je společná pro všechny snímače.

Nasucho...

Už při prvním uchopení kytary, kdy se její tělo přilnulo k mému, jsem zaregistroval (na můj vkus) štíhlý šroubovaný krk tvaru otevřeného U, na který jsem si snadno přivykl. Aniž bych výšku strun i krk nějak seřizoval, měl jsem díky dobrému dohmatu příjemný pocit z hraní. Ani s postavením pravé ruky jsem neměl problém. Struny jsou nad tělem výš než na klasickém stratu. Krk je totiž z těla více vysazen a Floyd Rose není do korpusu zapuštěn. Další výhodou je větší vzdálenost potenciometru od kobylky a snímače. Takže kytaristům, kteří mají při hraní pravou ruku opřenou o kobylku, tento vůbec nepřekáží.

Nasucho zněly obě kytary hodně podobně. Asi také díky olši měly vyrovnaný, jakoby komprimovaný tón se slušným sustainem. Na můj vkus zněly trochu měkce a jakoby z dálky, s trochu slabší akcí (dravost tónu), ale to už je pravděpodobně úděl všech nástrojů s tenčím krkem a kobylkou „ve vzduchu“. Možná by pomohlo vyměnit nynější struny .009–.042 za .010–.046, ale to je otázka. Není to univerzální recept na zlepšení zvuku. Některé mé kytary při přechodu na silnější struny sice nabraly hutnost, ale ztratila se srozumitelnost. To ale také záleží na tom, co od kytary potřebujete.

Nažhaveno...

Teď teprve přišlo to hlavní. Nažhavit stowattovou osmistovku Marshalla a bez krabiček se k němu s jednou po druhé připojit. Marná sláva, ta měkkost tónu se projevila i při elektrickém snímání. Ale kobylkový snímač Super Distortion zvuk malinko zpřítomnil. Jeho silný signál pomohl v sólech tóny pěkně vázat. Stejně lehce se mi hrálo i na prostřední a krkový snímač. Ještě nikdy jsem se s nimi nesetkal. Byl jsem mile překvapen. Krásný, jiskřivý nátisk – velmi snadné hraní. Dokonale sladěná kombinace s kobylkovým Super Distortion. (To se Adrianovi povedlo. Musím si je koupit!) Také díky těmto dvěma jednocívkovým Fenderům mají kytary mnohem širší uplatnění. Od metalu až po blues.

A nakonec...

Oba nástroje jsem několikrát prostřídal a rozdíl ve zvuku nebyl tak markantní. Kytara s javorovým krkem byla zpívavější a měkčí, zatímco ta s ebenovým hmatníkem se projevila větším perkusem v nasazení tónu. Bylo to slyšet hlavně ve vyšších polohách. Celkově se mi zdálo, že jsou kytary až příliš milosrdné k méně pregnantnímu hraní, a to hlavně v nižších polohách. Sám mám raději kytary, které nic neodpustí. Na závěr bych chtěl poznamenat, že toto vše je můj subjektivní názor a kytarista jiného ražení by se mnou nemusel ve všech bodech souhlasit. Šlo o test dvou málo odlišných nástrojů, avšak teprve porovnáním alespoň tří kytar z každého tohoto typu by mohlo podat objektivnější výsledek. Nicméně bych kytary Jackson ohodnotil jako slušně hrající nástroje s pěkným designem a dobrým řemeslným zpracováním. Jen musíte počítat s tím, že si za podpis Adriana Smitha trochu více připlatíte.

Na datové častí DVD si můžete nalézt v příslušném adresáři audio ukázku, jak Jarda prohnal obě kytary přes osmistovku.