Zjevení těchto dvou "Epifonek" u mne doma beru jako důkaz faktu, že na současném fenoménu, založeném na co nejlevnější a nejrychlejší výrobě nástrojů (rozuměj v cenové relaci do deseti tisíc) a potažmo jejich prodeji, se nepodílí jen firmičky malé nebo "přidružené výrobny" východních automobilek, ale i firmy věhlasné, což EPIPHONE s přihlédnutím k její spojitosti s gigantem GIBSON bezesporu je.
Na úvod bychom si mohli opět zopakovat trochu historie. Takže kdysi dávno v 19. století se řecký houslař jménem Anastasios Stathopoulo rozhodl přestěhovat do dalekého Nového Yorku a trochu si takříkajíc přivydělat. V malé dílně, kterou si postavil, pracoval až do úmoru a roku 1873 spatřilo světlo světa House of Stathopoulo. No a potom, přesněji roku 1910, stačilo nadchnout pro společnou práci syna zvaného Epi a šťastným zítřkům nebránilo zhola nic. Ke zdárnému konci jen dlužno dodat, že roku 1957 získal práva společnosti Epiphone již zmiňovaný Gibson, který v roce padesát devět začal s výrobou.
Standard IV
Co asi na prvý pohled zaujme oko basistovo, je klasická Thunderbird hlavice obou nástrojů, akorát zrcadlově koncipovaná a s mechaniky na opačné hraně. Model Standard IV je o nějaký ten "litřík" levnější a je to bohužel, hlavně na zvuku, dosti znatelné i přes jeho paradoxně lepší výbavu. Tělo nástroje je zhotoveno ze dvou kusů bahenního jasanu. Jelikož je finální úprava podoby přírodní s pouhým lakovým nánosem, basisté s výrazným estetickým cítěním si možná trochu postesknou nad necitelným spojením obou částí rozdílné kresby dřev. Masivní kobylka s širokými kameny, dávající svou konstrukcí možnost rychlé výměny strun, je stejně jako mechaniky barvy černé. Společné je taky jejich "no name" označení a jsou očividně inspirovány japonským Gotohem. Dva dvojcívkové, rovněž nejpomenované, snímače (tím jsem tedy myslel tu lepší výbavu) výrobce připevnil každý čtyřmi šrouby, možná trochu nebezpečně přečnívajícími nad plastovou krytku. Obligátní trojice ovladačů koriguje tradičně hlasitostí obou snímačů a společnou tónovou clonu. Jinak musím uznat, že samotné zpracování a finální úprava je na vysoké úrovni bez okem postřehnutelných nedostatků. Krk, měl bych se vyjádřit kulantně, je až raritně špalkoidní a trochu nám napovídá cosi o kvalitě jasanu, ze kterého je vyroben. Na druhou stranu si nedovedu představit, že by se tento kus dřeva choval v budoucnu jakkoli nestabilně a hráč si za nějakou tu dobu, stejně jako já, na jeho proporce pyknika určitě zvykne. Svorník nalezneme na již zmiňované hlavici a je zakryt plastovou krytkou.
Special IV
Na prvý pohled je Special IV se svou kolegyní, samozřejmě až na drobné odchylky a rozdílné osazení, téměř identická. Tělo nástroje výrobce neponechal ve variaci přírodní, ale překryl černým lakem. Zvuk nástroje snímá jeden dělený P - dvojcívkový snímač ovládaný 1x volume a 1x clona. Kobylka stejně jako mechaniky jsou pro změnu stříbrné a fenderovského charakteru. K Fenderu Precision má ostatně toto tělo asi nejblíže a svou střídmostí působí na mne celkem sympaticky. Také krk působí o něco dietněji a zabarvení hmatníku je téměř ebenově tmavé. Jako v předchozím případě musím konstatovat, že nástroj je skvěle seřízen, nultý pražec seříznut a ostatní začištěny. Navíc z původního očekávání, že při hře se bude tragicky převažovat, docela sešlo.
Zvuk
Kdybych měl posoudit a hlavně porovnat zvukové kvality obou nástrojů, o příčku lépe v mém osobním ohodnocení dopadá Special VI. Se svým jedním humbuckerem sice nabízí nastavitelných variant podstatně méně, ale sound má svůj vlastní charakter a "ksicht". Obě v podstatě produkují hutný, syrový zvuk, znějící mírně "pod dekou", ale je na ně nutno trochu přitlačit, vybrnkáváním lehké samby z nich asi nic nedostanete.
Info:
Epiphone Embassy Standard IV a Special IV jsou čtyřstrunné pasivní basy. Jejich ceny jsou 5490 (Standard) a 8490 Kč (Special).
Plus:
cena
zvuk
finální zpracování
Mínus:
tloušťka krku
