Nejeden z méně proslavených kytaristů by určitě udělal vše možné a nemožné, aby získal vlastní signature aparát. Naopak tomu bývá u jejich slavnějších kolegů, mezi které hardrocková legenda Ritchie Blackmore určitě právem náleží. U těchto hráčů se firmy předhánějí, jak dotyčného přesvědčit, aby hrál (nebo alespoň tvrdil, že hraje) na některý z jejich modelů. V následujícím testu se pokusím objasnit mé dojmy z aparátu, jehož výrobce přesvědčil Ritchieho, aby opustil neporovnatelně větší a proslavenější legendu Marshall, a to ne díky tomu, že by ho přeplatil, ale zkrátka díky zvuku, který skutečně učaruje.
Předlohou pro Ritchieho model je jedna z vlajkových lodí firmy, aparát Engl Savage. Zvukové rozdíly jsem neměl možnost posoudit, koncepčně se jedná o zjednodušeného (zejména co se ovládání týče) následníka vzorového kousku. I přes zmíněné zjednodušení má aparát velmi mnoho možností, zejména pokud vezmeme v úvahu fakt, že počet potenciometrů byl snížen skutečně až na únosné minimum.
Design
Podobně jako ostatní kousky ze stáje Engl, ani tento svým designem neurazí. Stejně jako výše zmíněný Savage má částečně odkrytý průhled na lampy a trafa, zakrývá ho pouze mříž tvořená pěti horizontálními půlkruhovými plechy, na nichž je rovněž uchyceno logo výrobce. Oproti tomu potenciometry doznaly mírné změny. Ve srovnání s předlohou jsou poněkud více "vintage". Kromě nich čelní deska obsahuje ještě čtyři malá tlačítka a samozřejmě i síťový vypínač a tlačítko Stand-by, jak se na pravý celolampový aparát sluší a patří. Všechny plechy čelního panelu mají lehce nazlátlý nádech, a pokud chcete luxusní dojem z celého aparátu potvrdit, stačí pouze stisknout vypínač, a v útrobách, skryté mezi lampami, se rozzáří silné červené diody, což ve výsledku vypadá skutečně úchvatně. Aby bylo jasné, s kým máte v přeneseném slova smyslu tu čest, nemůže pochopitelně chybět Ritchieho podpis. Na černém zadním panelu najdete výstupní jacky pro reprobox(y) s popisky i pro ty, kteří se ve fyzice o skládání impedancí příliš nezajímali. Samozřejmě neschází efektová smyčka, v tomto případě paralelní. Zbývají dva jacky pro dvoutlačítkové pedály a 9pinový konektor pro Custom footswitch od výrobce. Aparát se cestování neleká, je opatřen kovovými ochrannými rohy, a i držák vypadá příjemně předimenzovaně. Hrozí tak pouze, že se bezmála dvacetikilového kousku zalekne uživatel, po chvíli se totiž pronese i v trénovaných pažích.
Koncepce a ovládání
Aparát je po této stránce velmi dobře řešen na první pohled bych ho určitě na čtyřkanál netipoval. Konečného počtu kanálů je dosaženo kombinací clean/lead a hi/lo gain módu. Čistý kanál nabízí pouze nastavení gainu a tlačítko Bright, které, jak název napovídá, přidá zvuku na výškách. Korekce EQ jsou pro všechny kanály společné, jejich tři pásma doplňuje tlačítko contour, jehož účelem je zvýraznění nižších středových frekvencí. Pro leadový kanál jsou k dispozici potenciometry gain, lead presence a lead volume, určený pro vyrovnání hlasitosti s čistým kanálem. Pozoruhodné řešení použil výrobce pro oba potenciometry master. V případě, že není připojen footswitch do zdířky Master/Contour, je Master A automaticky použit pro lo gain mód a Master B pro hi gain. Pokud však zapojíte dva footswitche současně (nebo použijete Custom pedál), můžete přepínat rozsah gainu nezávisle na právě zvoleném kanálu master sekce.
Zvuk
Původně jsem se domníval, že zjednodušené ovládání přinese omezení možností aparátu, nicméně chyba lávky. Naopak - kýžený zvuk se pomocí něho dá najít během několika desítek vteřin a s poslední vteřinou onoho hledání mizí veškeré předsudky a obavy. Aparát má sklony k dost středovému zvuku, ale díky opravdu velmi účinným korekcím lze jeho charakter překopat dle vkusu a potřeby. Zvuk čistého kanálu je při nižším gainu velmi příjemný, zejména s poněkud potlačenými výškami (vůbec s ovladačem treble je třeba zacházet opatrně, při hodnotách vyšších než 5 je výsledný zvuk dost "uširvoucí"). S rostoucím gainem a později s přepnutím na hi gain postupně nabývá na ostrosti, na maximu už je skutečně hodně "nakřáplý" a má evidentně namířeno výš než k názvu crunch, který mu autoři přisoudili. Pokud při testování s rostoucím gainem úměrně rostla i má spokojenost, s přepnutím na leadový kanál vystřelila vzhůru velmi neúměrně hodnotě gainu, ale více než přiměřeně zvuku, který aparát vyluzoval. V tomto bodě jsem také (poprvé) zjistil, jak účinné je tlačítko contour, které mělo na čistý kanál vliv spíše kosmetický. Zvuk získal díky nízkým středům na masivnosti a spodku, stal se o hodně konkrétnějším a v kapele slyšitelnějším.
Leadový kanál v lo gain režimu je skvělý na doprovodné hraní (zejména s tlumením malíkovou hranou), popřípadě i na méně divoké sólovaní. Je velmi konkrétní a, i přes svou (ve srovnání s hi gain módem) nepřílišnou zkreslenost, velmi dobře reaguje na hru.
Skutečnou lahůdkou je ovšem kanál zvaný heavy lead, tedy lead + hi gain. Tohle zkreslení je prostě bezkonkurenční. Oproti lo gain módu je zvuk jemnější, chlupatější, s krystalickými výškami, ale přesto neztrácí nic z až hrůzné čitelnosti. S tímhle aparátem je potřeba dávat pozor na čistotu hry, protože každé zaškobrtnutí je dokonale slyšet. Trpce zklamán by byl příznivce modelu "rychlý chuchvalec", který na sebe navrší superrychlý lauf s domněnkou, že brutální zkreslení zahladí přehmaty a nepřesnosti levačky, a dá vyniknout bleskovému trsátku. Tento Engl to ani omylem neudělá, naopak, každá drobná chyba na hmatníku jde i ven, a to s nezmenšenou silou. Po přivyknutí na tuto vlastnost už ale nic nebrání nechat se unášet tímto zvukem s velkým Z. Hammeringy, arpeggia, flažolety, všechny techniky i netechniky je radost provozovat. Už několikrát jsem měl tu čest (nebo smůlu, jak se to vezme) s aparáty mnohdy renomovaných firem, na které bylo i přes maximální gain a značné zkreslení příšerně namáhavé sólovat, linul se jen brutální randál, který si dělal, co chtěl on, a ne namáhající se hráč. V tomto případě námaha odpadá, a pokud stejně jako já v sólech improvizujete, stane se Ritchie Blackmore Signature důležitým článkem vašeho inspiračního řetězce. Jedinou nevýhodou nejzkreslenějšího kanálu je dost silný brum, v některých lokalitách aparát dokonce zřetelně chytal jakousi rozhlasovou stanici, zjevně položenou východně od našich hranic! Možná se jedná jen o tento kus, nicméně tento problém jsem bez problémů řešil přepínáním na lo gain v momentech, kdy jsem zrovna nehrál.
Využití při živém hraní
I zde se dá o testoveném kusu mluvit téměř jen v superlativech. Prvním výrazným a ne zcela obvyklým plus je velmi dobrý zkreslený zvuk i při nízké hlasitosti. Téměř vše, co jsem prohlašoval v předchozí kapitole jsem dosáhl s oběma potenciometry hlasitosti (tedy lead volume a master) hluboko pod první ryskou. Pokud se rozhodnete aparát přikrmit, překvapí vás kromě pochopitelného zlepšení zvuku i monstrózní výkon. Pro představu - s lead volume v polovině a master volume ve třetině dráhy už byl stěží slyšet i můj velmi hlučný bubeník, což se mi ještě nikdy v historii nepodařilo. Dalším kladem je možnost využít dva footswitche, a ovládat tak téměř všechny funkce aparátu bez nutnosti vlastnit Engl Custom footswitch. Pomocí jednoho pedálu přepínáte kanály clean/lead a módy lo/hi gain, pomocí druhého master A/master B a vypínáte/zapínáte funkci Contour. Jedinou nevýhodou je tedy nezbytný "dvojšlap", pokud je potřeba skočit z clean/lo gain na lead/hi gain. Nicméně, kdo je mrštný, poradí si.
Závěr
Jak doufám vyplynulo z předchozích řádek, s aparátem jsem byl velmi spokojen. Jeho jednoduchost, univerzálnost, skvělý zvuk a ohromná výkonová rezerva dle mého názoru převyšují i některé ještě podstatně dražší konkurenty. Navíc, je skvělý zážitek vzít kytaru, zhasnout, pozorovat rudě nasvícené lampy a hrát, hrát a divit se, kolik inspirace a herních zážitků tenhle kus poskytuje. Pokud by se vám stejně jako mně zalíbil, a stejně jako já považujete 100 W za nadbytečný luxus, doporučuji vyzkoušet i cca poloviční Fireball, jehož 60 W v pohodě postačí pro většinou situací, do kterých vás může váš hudební osud zavát.
Info:
Engl Ritchie Blackmore Signature 100 je čtyřkanálový celolampový aparát se společnými korekcemi, navržený dle představy kytarové legendy Ritchieho Blackmora. Jeho cena u firmy Fokus H je 39 000Kč včetně DPH.,
Fokus-H, Zborovská 49, 674 01 Třebíč,
tel.: 568 847 074, guitars@post.cz
Plus:
zvuk
funkce contour
vzhled
možnost použít dva footswitche
Mínus:
pro mě snad jen příliš vysoký výkon
brum u 4. kanálu
Ritchie v osidlech Engla
Během mého pídění po důvodech, které Ritchieho dovedly až ke značce Engl a jeho signature modelu, jsem se doslechl tři různé příběhy, které se ovšem shodovaly v několika zásadních bodech. Ritchie se pro svou nespokojenost rozhodl opustit Marshall a nějak se dostal (dle jedné verze skrze svého syna, dle druhé si ho prostě koupil) k aparátu Engl Savage. Ten ho velmi oslovil a několikrát ho použil na koncertech Rainbow. Při setkání s designerem Engla, Horstem Langerem, se dohodli na několika dílčích úpravách ("... hlavně aby to mělo míň knoflíků..."), a touto cestou se zrodil Engl Ritchie Blackmore Signature 100, u kterého Ritchie ve srovnání s Marshally vyzdvihuje jeho schopnost dobře zvučet i při nižší hlasitosti, a také zkreslení, které má dle jeho názoru "objem a charakter". Zřejmě, aby si objemu užil dosytosti, má v zásobě několik speciálních 150W modelů, které kromě vyššího výkonu obsahují i pružinový reverb. Ritchie údajně za všechny odebírané kusy platí, a ani za zobrazení svého jména na čelním panelu nepožaduje žádný honorář.
Ritchie Blackmore
Jeden z nejuznávanějších, nejschopnějších a také nejčastěji kopírovaných kytaristů hardrockové éry. Jako jeden z prvních hráčů sázel kromě pocitového hraní i na vypracovanou techniku hry. Je autorem legendárního riffu skladby kapely Deep Purple Smoke on the Water, s "párplíky" také nahrál mimo jiné i skvělé album Deep Purple In Rock a živák Made in Japan. Ve druhé polovině 70. let založil vlastní kapelu Rainbow, jejiž první dvě alba jsou považována za základní hardrockové kameny. Někteří tzv. neoklasičtí hráči (Yngwie Malmsteen, Vinnie Moore) ho považují za jeden ze svých hlavních hudebních vzorů. V současnosti se věnuje spolu se svou manželkou skupině Blackmore's Night, ve které kombinuje svou halasně proklamovanou vášeň pro "gotické vlivy" s popovými prvky. Mnoho fanoušků (včetně mě) by ho pochopitelně rádo znovu slyšelo hrát zase starý dobrý hard rock. Ovšem, Ricthie měl vždycky svou hlavu, a hudba, kterou provozuje teď, se nám může po cimrmanovsku nelíbit, můžeme s ním nesouhlasit, můžeme nad tím diskutovat, ale to je tak vše, co s tím můžeme dělat.
