Boss Delay DD-500 - delay vyšší třídy

Boss Delay DD-500

Šéfův zpožďovací kombajn

Jak říkával staré Berósek, ten kdo neměl zrzavou, neví, co je láska. A asi nelze pochybovat o tom, že podobně by mohl říkat mladé Berósek, že kdo nikdy neměl Boss, neví, co je radost z muziky.

Malý historický koutek

Asi před třemi lety jsem si z druhé ruky pořídil bosácký delay „dé-dé-sedm“. Těšil jsem se na něj moc, protože kdysi jsem míval trojku, která hrála fajn, a já nepochyboval, že sedmička nebude o nic horší. Pak dorazila a já ji zapojil. Ovládání bylo skvěle jednoduché, spousta funkcí, luxusních pět vteřin dozvuku, ale ouha: zvukově jsme si nesedli. Přišla mi moc digitálně studená. Žádná tragédie se nekonala, koupil ji ode mě kamarád, je s ní spokojený a má ji dodnes (no, teď trošku kecám, dlouho jsme se neviděli). Pointa celého minipříběhu je, že jsem DD-500 očekával s malými rozpaky: Bude mi připadat podobně chladná? Ale kdepak, vše je jinak. Pětistovka hraje jako víno. Nu a tím jsem vlastně prozradil celou zápletku dnešního testu.

Z blízka i z dálky

Krabička je elegantní, pěkně se drží v ruce, na podlaze je stabilní. Z fotek to není moc vidět, ale její metalízová barva není čistě bílá, ale má zajímavý nádech do světle žluté.

Rozměry jsou poněkud větší. Protože se celá elektronika pravděpodobně v pohodě vtěsná do jedné krabičky Startek (bez filtru), její velikost bude vycházet z požadavku umožnit pohodlné šlapání na tři spínače, zároveň umístit velký displej a zajistit ergonomický přístup k otočným potenciometrům. Podařilo se, nožní ovládání je pohodlné, displej přehledný, kroucení poťáků i mačkání spínačů je v pohodě. Vše je rozloženo tak akorát, žádná stísněná místa tu nejsou.

Na zadní straně už místa tolik nezbylo, konektory jsou na sobě víc našlapané, ale ani širší Neutriky si tu navzájem nepřekážely.

Ovládání

Efekt nemá vypínač, zapne se po zasunutí vstupního jacku. Kontrolka u spínače Tap problikává v nastaveném tempu. V denním světle je dobře viditelná, v noci už byla jasná možná až příliš, ale nic, co by překáželo při hře.

Banky přepínáme současným sepnutím dvou ze tří nožních spínačů. Podle toho, které dva zmáčkneme, jdeme nahoru či dolů. Zpočátku mi to působilo problémy (nic na ovládání rukou) a raději jsem využíval MIDI pedál. Při umístění na podlahu to ale funguje bez výhrad.

Při úpravě zvuku si můžeme vybrat ze dvou přístupů: jednoduchý a kompletní. Při tom prvním prostě jenom točíme čtyřmi potenciometry a hned slyšíme změny. Pokud chceme jít víc do hloubky, promačkáme se do podrobného nastavení, kde už nás čeká pěkných pár parametrů. Osobně se mi takovýto přístup rozhodně zamlouvá. Pokud nechceme nic řešit, nakroutíme ve vteřině zvuk a hrajeme. Pokud chceme víc, máme možnost.

Otočný potenciometr Time/Value nastavuje hodnoty vybraného parametru. Pokud jej držíme stisknutý, hodnoty se mění větším skokem. Škoda, že není pro ovládání lépe využit. Při současném stisknutí a otáčení by se dalo elegantně procházet nastavovacími menu. Bohužel bossové to udělali tak nějak napůl. Při ovládání je tak nutné často kombinovat tento potenciometr s tlačítky. Není to nic zásadního, ale stačilo se trošku víc zamyslet nebo kouknout ke konkurenci (třeba na elegantní ovládání simulátoru Torpedo C.A.B.).

Podrobný popis ovládání by byl zbytečný, i přes uvedenou výtku je vše intuitivní a snadno pochopitelné. Nastavovat se dá obrovské množství parametrů, od MIDI až po externí pedál. Manuál je zde nezbytností.

Zvuky

Tovární zvuky jsou hodně navoněné. Alespoň rychleji poznáme, co všechno tahle mašinka umí. Po jejich jednoduché úpravě se dají v pohodě využít i na skutečné hraní. Zvuk je dynamický, živý, nestírá změnu barvy při stáhnutí volume na kytaře. Přepínání zvuků je samozřejmě bezešvé.

K dispozici máme dvanáct hlavních typů delaye. Standard zní tak nějak obyčejně, přirozeně... Ale přitom parádně! Líbil se mi asi nejvíc, tím jak si na nic nehraje a přitom zní tak akorát. Umí i ducking, tedy regulaci slyšitelnosti efektu podle naší hry; dokud hrajeme, ozvěna je slyšet málo a naopak. Tera Echo dává do ozvěny něco jako přelévání kosmických mořských vln. Je to fajn na kytarové plochy. Slow Attack má náběh tónu a zároveň jeho postupné rozlaďování. Podobně hraje i Filter. Shimmer má octaver, takže opakovačka může být přeladěná o plus/mínus dvě oktávy. Pokud nastavíme minimální zpoždění a stáhneme původní zvuk, máme tu dobře znějící octaver. SFX degraduje kvalitu zvuku podvzorkováním a přišel mi asi nejméně využitelný. Reverse dělá to, co má, ale také mě úplně nenadchnul. Patter, to je jiná káva, umí to šestnáct (!) samostatně nastavitelných delayů. Dají se tak nakroutit značně futuristické zvuky. Dual nabízí dvě do série či paralelně řazená zpoždění. Je to tajné eso tohoto efektu, protože pokud jedno ze zpoždění nastavíme na malou hodnotu, řekněme 20 ms, tak tu máme rázem chorus. A to ne ledajaký, ale skvěle znějící! Nebo jdeme níž a máme flanger. Poslední trojice - Vintage Digital, Tape a Analog - má simulovat staré mašinky. Tape je jakoby zatlumený a ozvěnám zdvojí ocásek, Analog je ještě temnější. Znějí docela zdařile, jen se nebudu pouštět do spekulací, jak moc se přibližují svým vzorům. Rozhodně mají své využití a to je hlavní.

Příjemným zjištěním je, že DD-500 se za svůj zvuk nemusí stydět před TimeFactorem ani TimeLine. Ano, je zvukově odlišný. Hraje tak nějak nenápadně, obyčejně, ale v tom je jeho přednost. Někomu může připadat trošku studenější, digitálnější, ale rozhodně to není žádná chladná mašina. Ke zmíněným odlišnostem je asi zbytečné dodávat, že to je jenom dobře. Hráč si vybere podle svého.

Hraje jak na baterky

Hráli jste někdy na delay napájený bateriemi? A jak to šlo? Špatně, jak jinak. Už na prvním stupni základní kytarové školy jsme se učili, že na baterky můžeme honit jen krabičky s maličkým proudovým odběrem, zejména tedy kreslítka a nakopávadla. Naopak se tomu vyhnout u proudových žroutů, mezi které patří zejména právě delay.

Proto jsem byl v rozpacích, když jsem v krabičce místo adaptéru našel čtyři tužkovky AA. Jak to jenom diplomaticky říct? Je hezké, že nám DD-500 umožní hrát na baterky, i když je to blbost, protože se po pár hodinách vytřískají. Jenže to, že není přibalen adaptér, to není hezké ani trochu. Navrhuji z toho nevinit inženýry, ale připsat to na vrub nějakého lakomějšího šéfa. Ušetřil sice firmě pár jenů na adaptéru (kdo ví, jak se mu počítají roční prémie), ale úplně zbytečně kazí dojem z jinak luxusního delaye. Protože adaptér je tu prostě nutnost.

Druhá zvláštní věc, co se týče napájení, je, že nikde není uvedena požadovaná polarita adaptéru. Ani na efektu, ani v manuálu, ani na netu. Fakt! Všude jen doporučení výrobce: Použijte náš adaptér. Tak jsem to risknul s „normálně“ zapojeným zdrojem a fungovalo to. Ale dobrý pocit jsem z toho zdaleka neměl. Abych ještě odpálil tuhle krasavici kvůli takové prkotině...

Grand finale

Krabička nabízí docela pestrou paletu všemožných ozvěn a opakovaček. Navíc umí octaver, chorus, flanger a looper. Má velké množství míst na ukládání zvuků, kompaktní rozměry, a hlavně dobrý a osobitý zvuk. Jen tak dál, šéfe.

TECHNICKÁ SPECIFIKACE:

www:

www.bossus.com/products/dd-500/