V minulém dílu jsme u syntezárů probrali základní signály, pomocí kterých nástroj dokáže generovat nejrůznější barvy. Nyní se podíváme, do jakých standardních kategorií bývají získané barvy sdružovány. Aranžér poradí, co s registry při instrumentaci, zvukař, jak nejlépe postupovat při nahrávání i následné úpravě záznamu.
Aranžér
Zopakujme si, že se syntezátory prosadily na hudební scéně koncem 60. let, nejvíce zazářily v létech 70. a 80. Jejich témbr se stal příznačný pro styly jako jazz rock, jazz fusion, new wave, new romance, ale i disco, funky a další. Oproti později nastupujícím samplerům mají syntezátory jednu podstatnou výhodu. Zvuky nevytvářejí zaznamenáváním (samplováním), nýbrž je generují oscilátory a následně zpracovávají - znovu pomocí oscilátorů nebo také filtrů. Díky tomu, že je tón vytvářen nástrojem od gruntu, nabízejí jedinečné, typické a hlavně flexibilní barvy.
Sólové rejstříky lead a doprovodné pad
Během historie vzniklo spontánní členění, které napovídá, zda půjde o rejstříky dominantní, zvukově ostré nebo subtilnější, barevně hebčí. V běžných registrech nalezneme totiž kategorie lead a pad.
Lead zvuky slouží pro hraní vedoucích/sólových melodií (v češtině zdomácnělo příbuzné slovo lídr). Vynikají nabroušeným ostrým zvukem a leckdy existují jen v monofonní (jednohlasé) podobě. Samozřejmě zde sehrála svou roli i historie - výrazně se totiž prosadily právě v éře monofonních syntezátorů.
Tip: „Tlusté“ jednohlasé lead registry zřetelně vyčnívají z akordově velice sytého podkladu, ale naopak se nedobře pojí do harmonie, třebas složené ze stejnorodě ostrých hlasů.
Pad rejstříky jsou určeny hlavně k doprovodům nebo k vytvoření zvukového pozadí. Daly by se volně přeložit jako výplňové. Aby se své role dobře zhostily, jsou sestaveny převážně z hebčích, měkkých barev. Ty nepřekryjí sólové hlasy a navíc dokážou zřetelně vykreslit i vrstevnatější (9, 11, 13) nebo zahuštěnou (sus2, sus4) harmonii.
Tip: Protože se u pad registrů počítá s tím, že budou znít v dlouhých hodnotách (jako držený doprovod), jsou často naprogramovány tak, aby v nich probíhaly určité procesy. Zvažte, zda bude takový proces zapadat do tempa a rytmu skladby, či je naopak naruší.
Žánrové členění rejstříků
Dalším důležitým faktorem při členění rejstříků je, jaký zvuk žánrově napodobují, jaký styl vlastně v posluchači vyvolají. Z tohoto pohledu bychom barvy mohli rozdělit následujícím způsobem.
Syntetické zvuky vycházejí ze signálů zmíněných v minulém díle: z pily, čtverce, sinu i šumu. Jde vlastně o dřevní syntezátorové barvy, které se dokázaly pevně a jasně prosadit na hudebním výsluní. A fungují dodnes! Svou barvou připomenou např. skupiny typu Depeche Mode, Visage, Ultravox, v Čechách potom třeba Jazz Q, Pražský výběr a řadu dalších. Jejich témbr příznačně doplňuje práce se dvěma kolečky (wheels): jsou jimi pitch bend (točením měníme výšku/ladění tónu) a modulation (kolečkem nastavujeme hloubku pravidelné modulace dynamické nebo výškové).
Tip: Prskající či kvákající attack tónů s výškovou modulací může podpořit úsměvný ráz skladby. Jako příklad uvádíme sólovou partii z písně I Want to Break Free od Queen, kdy si Freddie Mercury tak trochu utahuje z přebujelých aktivit nezdolných feministek.- viz Obr. 1: Gliss podporuje komičnost skladby.
Další registr sdružuje zvuky imitující akustické nástroje, ať již dřeva, žestě, smyčce, bicí atd. Imitací přebírají nové rejstříky samozřejmě i význam nástrojů tradičních. Napodobíme-li např. lesní roh, můžeme navodit atmosféru hradu s fanfárami, náladu lovu nebo i koncertu symfonického orchestru. Kategorii bychom mohli ještě jemněji rozčlenit na nápodobu věrnou a nápodobu částečnou.
Tip: Za příklad nápodoby věrnější poslouží mini fanfára z hitu Video Killed the Radio Star od Buggles, kdy barva i způsob vedení melodie připomenou podstatnou měrou „zdravici“ právě lesního horu - viz Obr. 2: Syntezátorr barvou i vedením hlasů napodobuje fanfáru lesních rohů.
Mezi zvuky imitující elektroakustické nástroje patří nápodoba elektrických kytar, jejichž signál je dotvářen zesilovači a efekty, nebo nápodoba tónů elektroakustických klávesových nástrojů (Hammond či Rhodes).
Zvuky sci-fi vyvolají dojem startu či průletu vesmírné lodě, hučení vesmíru, bouře na planetách, palubního počítače apod.
Atmosférické zvuky vycházejí z imitace dechu a šumu, ale také z hudebních nástrojů, kde dech tvoří důležitou složku témbru (flétny, kostelní varhany, harmoniky, lidský hlas). A takto bychom mohli pokračovat samozřejmě s dalšími registry.
Mezi silné stránky syntezátorů existujících od 60. let patří výhoda, že disponují relativně širokým rozsahem barev, které jsou stylově příznačné. Nový nástroj dokáže napodobit plejádu zvuků z reálného světa. Podstata však tkví v tom, že nejen slepě kopíruje instrumenty i zvuky, které vznikly dříve či zde již existují, ale jejich barvu a artikulaci pozměňuje. A tak nachází nová spojení i nové významy.
Zvukař
Nechat efekty z rejstříku, anebo dodat nové při mixu?
Efekty bývají předmětem věčných sporů mezi interpretem a zvukovým režisérem. Hudebník chce, aby se efekty, kterými zvuk doma vyšperkoval, zaznamenávaly už během hry. Zvukař naopak prosazuje efektování až při mixáži v kontextu s ostatními nástroji.
Oba mají svou pravdu. Vše záleží na vzájemné domluvě a technických možnostech postprodukce či mixu. Důležitá je i jasná představa o výsledném zvukovém charakteru skladby.
Řešení: Je třeba si vyjasnit, který efekt je součástí vlastního zvuku (distortion, funkční echo, Leslie u hamondek) a pomáhá hudebníkovi při interpretaci. Zbylé efekty simulující prostor, v němž se nástroj nachází (reverb, echo, pan...), je dobré ze zvuku odstranit a přidat je až při mixu.
Pravidlo 1: Pokud není jasný výsledný tvar nahrávky a mixu, platí pro efekty „méně je více“.
Pravidlo 2: I když všichni tvrdí, že výsledný charakter nahrávky je jasný, u mixáže se vyjasní, že jasnost jednotlivých názorů je u každého jinak jasná. :-)
Fígle při postprodukci
Pro postprodukci a mixu zvuků generovaných syntezátory platí stejná pravidla jako pro jiné akustické nástroje. Je třeba respektovat hudební funkce stanovené aranžérem bez ohledu na to, jak který zvuk vznikl.
Příklad: S žesťovou sekcí simulovanou na syntezátoru by měl zvukař pracovat stejně jako se sekcí hranou na žesťové nástroje.
Ostré barvy (lead)
Jasné, ostré a průrazné barvy, které jsou příznačné pro sólové party, se umísťují doprostřed stereobáze. Většinou se na ně neaplikují efekty, které by je mohly rozmazat (chorus, ensemble, hall).
Měkké barvy (pad)
Pady se používají jako podkladové plochy a umísťují se na kraje stereobáze do širokého sterea. S úspěchem lze použít různých modulačních efektů (chorus, phaser, flanger) - viz Obr. 3: Rozmístění zvuku ve stereobázi.
Nahrávání do MIDI
Podstatná změna nastává při nahrávání pomocí MIDI. Nikoli ve filozofii přístupu, ale v obrovských možnostech další práce (posouvání, mazání a změna not nebo ovládacích povelů...). Při míchání pak můžeme měnit rejstříky nebo je upravovat na míru podle potřeb mixu, včetně přesného a funkčního nastavení efektů.
Pozor: Při změnách zvuku a jeho charakteru je třeba mít na zřeteli, že hudebník během hry reagoval na konkrétní zvuk, který slyšel. Proto může zvukař při výměně zvuku „vyrobit“ z citlivé hry amatérské nepřesné hraní.
Příště se dostáváme k tělesu ve složení bicí, baskytara, kytara a klávesové nástroje.
