Asi málokdo by si dokázal představit "míchačku" bez použití ekvalizérů. Právě jim se budeme spolu s Václavem Vlachým věnovat v tomto dílu workshopu. Hlavní úskalí při jejich použití spočívá v tom, s jakou samozřejmostí a neopatrností po nich saháme. Příliš se na ně spoléháme. Václav nemá v oblibě ani pojmenování "ekvalizér". "Dřív se tomu říkalo korekce, a to je správnější název, protože ekvalizéry jsou k nápravě chyb, pokud nemůžu technickými prostředky dosáhnout dobrého zvuku - ať už z důvodu kvality nástroje nebo například nesprávného mikrofonu. Pomocí korekcí se napravuje to, co tam chybí, ale musí to být v signálu alespoň trochu obsažené. Ze zobcové flétny basový zvuk korekcemi neudělám. Přidáváním pásem navíc dochází k postranním efektům, dostanou se tam rezonance, které v tom nástroji nebo hlase nejsou. Zvuk tím spíš poškodím." Přidávání pásem má navíc ještě jedno úskalí podobné tomu, které jsme zmiňovali v souvislosti s kompresí - musíme být totiž velmi opatrní při srovnávání zvuku "před" a "po". "Jedna zásadní věc - vždycky je potřeba srovnávat upravený a neupravený zvuk ve stejné hlasitosti. Když na ekvalizéru přidám nějaká pásma, jsou to třeba širší kvéčka (parametr Q - šířka pásma, které přidáváme či ubíráme), a bez vyrovnání hlasitosti to porovnám, bude se mi zdát lepší ten upravený zvuk, protože je hlasitější. Ucho tak prostě funguje."
Další otázkou je, zda přidávat, či ubírat. Pokud máme pocit, že ve zvuku nástroje či hlasu chybí nějaké pásmo, jeví se jako nejjednodušší ho pomocí ekvalizéru zvýraznit, zvýšit jeho hlasitost. Zde na nás však číhají další nástrahy.
"Obecně je lepší ubírat než přidávat, i když se samozřejmě přidávaná pásma bez dorovnání hlasitosti líbí víc. Mohu to však lehce přehnat, třeba se dostat až do zkreslení. Navíc pokud jsou filtry ostře nastavené (úzké Q), zní přidávání méně příjemně. Když si vezmete filtr s úzkým Q a o 10-15 dB ho přidáte nebo uberete, ubrání zní vždy příjemněji. Přidáváním zpravidla vznikne nějaká rezonance, která zní hrozně. Ty ekvalizéry jsou ale u akustických nástrojů kvůli tomu, aby rezonance napravovaly. Pokud se mi něco nelíbí na nástroji, je to většinou kvůli tomu, že mi rezonuje nějaké pásmo, které pak ekvalizérem můžu oříznout, znovu se dostáváme k pojmenování korekce. Opravdu bych je bral jako opravný mechanismus. Názor většiny dobrých zvukařů je, že by se korekce měly používat minimálně, pokud možno vůbec. Měl bych hledat cestu, jak natočit zvuky tak dobře, aby žádné korekce nepotřebovaly. Prostě vybrat správně typ mikrofonu, dobře ho umístit, točit ve správných prostorách. Korekce pokřiví přirozený zvuk a už je to takové umělé. Když ji ale použiji mírně a zdvihnu třeba celé vrchní pásmo, nepoškodím zvuk tolik, jako když použiji nějaký ostrý filtr."
Nepoužívat korekce vůbec? To se mi nějak nezdá, říkáte si. Částečně máte pravdu - poněkud mimo stojí problematika ořezu odspoda. Ten je naopak ve většině případů naprosto nutný a jeho opomenutím můžeme nahrávce ublížit. Vlachý k tomu říká: "To bych snad ani nepočítal do ekvalizérů, protože je to bezpodmínečná věc u každého mikrofonu, použít nějaký hornopropustní filtr. Je to dané už tím, že když používáte kardioidu, čím je užší, tím větší je proximity effect. Když točím nástroj zblízka, proximity effect mi zvedá basy o 6 nebo i 12 dB. Když si poslechnete nástroj ze dvou metrů, zní normálně a není tam přidáno 12 dB hlubokých frekvencí, pak je to šíleně zahučené. V tom případě se vůbec nebojím použít filtr, abych ten zdvih eliminoval, opět přichází ke slovu pojmenování korekce. Proto je často lepší natáčet na kulovou směrovou charakteristiku, která proximity effect nemá. Další příklad je u linky například z basy, kde chybí přirozený pokles reproduktoru, opět je ořez subbasů nutný (viz. 3. díl této série). Spodnímu pásmu je třeba věnovat velkou pozornost. Kolikrát se někomu nelíbí zvuk a vymýšlí složitá nastavení, přitom by stačil jednoduchý ořez spodních frekvencí, například od 150 Hz mírně dolů."
Často se setkávám s tvrzením, že aby byla nahrávka čitelná, musí mít každý nástroj určité frekvenční pásmo více méně "jen pro sebe". V kombinaci s dobrým rozmístěním ve stereu je to skutečně nejlepší cesta. Až příliš často však za tímto účelem saháme po ekvalizéru. "Opět se to týká hlavně aranžmá - jakou mají nástroje barvu a v jakém frekvenčním pásmu hrají. Nemyslím si, že je dobré to řešit pomocí ekvalizérů. Když bude elektrická kytara hučet ve spodním pásmu, pokud s tím nic neudělám, nacpe se do basů, kam nepatří. A pak nástroje, které basy mít mají, budou maskované. Například basa nebo velký buben se tak mnohem hůř prosadí."
