Pokročilé rockové techniky - arpeggio, hammering a vibrapáka
Název těchto zlozvyků jsem možná nezvolil úplně přesně - nelze přece tvrdit, že by některá technika byla vyhrazena pouze a jedině pokročilým hráčům. Lze ho ale chápat i tak, že jsou zmíněné způsoby hry určitou nadstavbou, popř. rozšířením základního kamene techniky většiny hráčů - tedy hry trsátkem, a proto se k nim většina hráčů dostává až po důvěrnějším seznámení s trsátkem. Nemalé procento těch, kteří na první či druhé staví celou svou hru, budeme považovat za výjimku potvrzující pravidlo.
Tento díl svým záběrem navazuje na konec předchozího, kde byla zmínka o tlumení strun. Všechny tyto techniky ho většinou přímo nezbytně vyžadují - arpeggio je v principu postaveno na rychlém zaznění a následném utlumení struny, v hammeringu se téměř nelze vyhnout nechtěnému doteku některé ze zrovna zmlklých strun (což bez patřičného tlumení vyústí v nepříjemné přeznění, které má hezkou vlastnost: skrýt vše, co by mělo být slyšet) a pohyb vibrapákou dává k nechtěnému zaznění přímo impuls. A do toho ještě řádně "vyhulené" aparáty... Začněme tedy abecedně, arpeggiem. Dobře zahrané arpeggio by mělo splňovat několik věcí, které sice znějí jednoduše, ale mohou se stát nepřekonatelným problémem. Jednou z nich je plynulost arpeggia, aby tóny šly vázaně za sebou. Hodně hráčů vychází z trsátkové techniky, ve které jde v podstatě o co nejpřesnější zasažení jedné struny. U arpeggia je naopak třeba nechat trsátko jakoby volně padat přes struny, nezasekávat se na nich. Další je čistota provedení - vždy by měl znít pouze jeden tón. Je proto třeba důsledně dbát na tlumení strun, popřípadě si pomáhat hodně dynamickým pohybem prstů levé ruky - prudce je přiklepnout a naopak daleko odtáhnout. Za sebe musím dodat, že mi občas nezbude, než si pomoci utlumením basových strun malíkovou hranou, což sice omezí rozkmit struny, ale na druhou stranu vcelku spolehlivě eliminuje přeznívání. Při hře hammeringem není pro zlozvyky tolik prostoru, ale přece jenom se jich pár najde. Jedním je opět nedostatečné tlumení, které je asi nejjednodušší provádět položenou dlaní pravé ruky. Druhým je nevyrovnanost hlasitosti tónů - někdo má velmi výrazný příklep pravé ruky a zanedbává třeba odtahy u levé, nebo naopak. V extrémním případě to může vést až k nepravidelnosti rytmu, což už ani sebeostřejší kompresor nenapraví.
Opět si neodpustím přihodit zkušenost vlastní - a sice že v tomto případě je velký rozdíl při hraní ve stoje a vsedě. Člověk si tlumení přiloženou dlaní pěkně nacvičí v klidu domova a při koncertě se pak nestačí divit. U vibrapáky mě napadá snad jediný závažnější problém - při energickém hraní (na koncertě zvlášť) chytí hráč za páku příliš velkou silou - vibrato nebo mírné podladění a dotažení tónu je pak příliš skokové a působí rozladěně. Jedinou cestou je naučit se mít na vibrapáku lehkou ruku i pod náporem adrenalinu. K tomu se snad nic dodat nedá, snad jen, že to zdaleka neplatí jen pro vibrapáku, ale při cestě z koncertu třeba i pro plynový pedál u auta... V příštím a dost možná posledním díle se podíváme na zlozvyky, které se jinam tak nějak nevešly. Pokud někdo z vás trpí nějakým nezmíněným zlozvykem, neváhejte a podělte se o něj. Zkusíme ho s Tomášem vyřešit a okomentovat a možná dojde i na pokračování číslo 6. Přeji vyrovnaný úhoz a mysl.
