Nakonec...
A je tu závěrečná porce zla a zvyků spojených s bicími nástroji. Tento díl bude patřit několika základním, ba marginálním pravdám a zákonitostem týkajících se bubeníkova vybavení: tedy činelů, blan a metronomu. A možná dojde i na šlapky.
Už jsme mluvili o držení paliček a posedu za soupravou. O soupravě samotné a její údržbě však nepadlo ani slovo. Nenapíši nic objevného, řeknu-li, že soupravu je třeba si správně postavit. Platí "Zákon zachování bubeníkovy (dámy prominou) energie", což v praxi znamená, že hráč by měl při řemeslném ovládání nástroje překonávat co nejmenší překážky a odpor (vztahuje se i na odpor sousedů, univerzální a zároveň legální řešení však teprve hledám). Začněme od země: často se setkávám s tím, že zejména začínající rockoví bubeníci mají zbytečně moc utažené pružiny pedálů. To jim komplikuje hraní skluzů a způsobuje, že jsou po jedné či dvou rychlejších skladbách značně unavení. Většina běžně používaných technik by měla být v rutinních tempech snadno hratelná. Pokud máte určité obtíže, problém může být buď v tom, že jste málo cvičili (což je častější) a nebo v tom, že máte špatně postavenou soupravu. Já mám pružiny u pedálů hodně povolené a musím konstatovat, že dvojky se tak hrají opravdu lépe jak s patou nahoře, tak na zemi.
Další věcí, která ubírá energii, je přílišná vzdálenost jednotlivých komponent soupravy. Platí to zejména o crash činelech. Zejména rockeři tyto umisťují občas až příliš vysoko a ride naopak o hodně níž. Mezi ridem a crashi tak vzniká velká vzdálenost, kterou je nutné během skladby často překonávat. Jako nejvýhodnější se mi jeví nastavení, kdy crashe jsou umístěny zhruba ve výšce ramen sedícího hráče (samozřejmě i zde existují výjimky: Manu Katché, francouzský to bubeník známý především od Stinga, má crashe hodně vysoko nad ridem...). Totéž platí o činelech typu china. Co se crashů týče, doporučuji vlastnit nejméně dva exempláře, aby byl zachován trojúhelník "levý crash (u hihatky) - ride - pravý crash. Toto postavení je velmi výhodné: umístíme-li totiž pravý crash před ride, pak je při každém úderu na crash třeba provádět přípravu v podobě nápřahu a pohybu ruky vpřed, o návratu po úderu ani nemluvím. Dáme-li jej však za ride, pro úder na crash stačí pohyb zápěstím směrem zpět. A navíc: valná většina "běžných rockových brejků" končí úderem na floor tom následovaným úderem na crash. Kvízová otázka pro bystré hlavy: Která vzdálenost mezi crashem a floor tomem je kratší? Dva crashe jsou minimem i z dalšího důvodu: pokud vlastníme jen jeden a zahrajeme na něj několik razantnějších úderů za sebou, je pravděpodobnější, že se díky vzniklému rázu a interferenci naruší struktura činelu a nástroj praskne. Když už jsme u té prevence praskání, tak ještě několik slov k údržbě. Činel by nikdy neměl být na stojanu upevněn "kov na kov" a měl by mít možnost "odpovědět na úder" (ne, ne, nenechte se od něj bít, je tím myšleno, že matky, které ho na stojanu drží, by neměly být utažené příliš, nástroj musí mít rozkmit). Úder (zejména u crash činelů) nesmí být nikdy veden kolmo na hranu nástroje, naopak, měl by jakoby sklouznout po ní.
Co se týče blan (zejména u kotlů), je dobré mít kotle nakloněny maximálně o 30 stupňů oproti horizontální poloze. Předejdete tak prasknutí a syndromu "měsíční krajiny" (blána s vymlácenými důlky).
A ještě malá poznámka ke cvičení s metronomem: pro rozvoj vlastní orientace v čase je dobré, necháte-li si metronomem vyťukávat ne první a třetí dobu nebo všechny čtyři, ale naopak druhou a čtvrtou, eventuálně sudé osminy. V lichých taktech pak jakoukoliv jinou dobu než první. Je to sice o dost těžší, ale zvyknout se na to dá a vám to rozhodně prospěje.
Rád bych na závěr zdůraznil, že tento miniseriál byl koncipován zejména pro začínající bubeníky a bubenice s přesahem do čoblastí dotýkajících se i vyspělejších kolegů.
Pokud se mi povedlo sdělit vám alespoň něco nového, jsem tomu velmi rád. Ať nám to, kolegové a kolegyně, pěkně hraje!
