Časopis Melodie prošel dramatickým vývojem, od slibných začátků po neslavný konec. Dlouhá léta byl však pro většinu lidí hlavním, oficiálně trpěným zdrojem informací o rockové hudbě (když nepočítáme rozhlasový Větrník a televizní pořady typu Ein Kessel Buntes).
Každý měsíc mimo jiné přinášel (snad nejčtenější) inzertní rubriku. Na inzerát si mohli muzikanti koupit i takové nástroje, se kterými si ve volných chvílích přivydělávali na Karlově mostě známí herci, jak ukazuje foto dvou punkerů doprovázejících metodou "unplugged" hvězdu české pop music. Ne, není to Sting ani Elvis Costello a podobnost s kytarami na fotografii kapely The Sparks v článku Ideální pár (Muzikus č. 12/2004, str. 72) je čistě náhodná...
I v Melodii se čas od času objevil kontroverzní názor, většinou v recenzích Jana Rejžka. Z Yllasovy almary jsem vybral číslo 3, ročník 1978 s kouzelnou fotografií Michaela Kocába na titulu a portrétem Alice Coopera na poslední straně. Odvážný bubeník skupiny Katapult Anatoli Kohout se v rubrice Co mám na srdci (str. 93) zabývá tématem práce zvukařů a techniků rockových skupin.
Je to už dlouho, co se změnily podmínky pro vystupování kapel, ale pohled do let sedmdesátých připomíná středověk. Dnes už nikdo neřeší, jak velký tým zvukařů, osvětlovačů, techniků a bedňáků si kapela vozí sebou, když je má z čeho zaplatit. Ale nebylo tomu tak vždycky. Dnešním teenagerům může připadat absurdní, že kapela mohla mít jen jednoho zvukaře a nosiče, že před každým koncertem všichni (včetně hlavních hvězd večera) tahali těžké bedny z autobusu do koncertního sálu - a po namáhavém vystoupení, kdy byli úplně "mrtví" - to samé zase zpátky. Měl jsem nejradši metrákové racky koncových zesilovačů pro PA systém a malé, úzké, pokud možno točité schody do sklepení rockových klubů. Po vystoupení, během kterého ze sebe každý vydal maximum a všechno propotil, nastala teprve ta pravá šichta, ne nepodobná nakládání vagónů. Až po ní mohla jít kapela "machrovat" do nočního podniku, pokud byl otevřený. Většinou už nebylo před kým, jelikož autogramů chtivé fanynky mezitím odešly na kutě a závěr kulturní mise se obvykle smrsknul na uhádání něčeho, co v půl třetí ráno připomínalo studenou večeři. Hladové oči hudebníků pak ani nezavadily o vyzývavé pohledy přítomné profesionálky. A tak plynul život rockera... Až zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Když jsem se dozvěděl, jaký plat má kytarový technik u jedné z nejznámějších českých skupin, napadlo mě, jestli má dnes vůbec smysl hrát - jestli by za ty prachy nestačilo ladit. Ale fakt je, že ladění je děsná otrava. Jak říká Yllas - kdo neladí, nezná život a neví, co je blues...
