Ginger Baker - proslavil se v šedesátých letech, úspěšně prošel následující dekádou, pak se ale víceméně stáhl ze scény. Mitch Mitchell - zazářil jako meteorit, ale stejně rychle také zmizel. Moon a Bonham - bohužel o mnoho nepřežili hardrock. Jen málo slavných bubeníků hardrockové éry je dodnes aktivních, taková je skutečnost. Je zde však trojice hráčů, jejichž aktivita nejenže nepolevila ani v letech osmdesátých a devadesátých, ale přesahuje až do dnešních dnů, a dokonce to vypadá, že se stále umocňuje. Jako by pro ně snad čas - s výjimkou strojově přesného tempa - ani neexistoval. Prvním z této nezničitelné trojice je Carmine Appice, druhým Ian Paice a tím třetím - Tommy Aldridge.
Americký bubeník, samouk inspirovaný Cream, The Beatles a Hendrixem, a tedy hráči Bakerem, Starrem a Mitchellem. Začínal hrát v klubech a barech, počátkem sedmdesátých let se přidal k jižanské kapele Black Oak Arkansas, se kterou v letech 1972-1976 nahrál tři alba. V období 1978-80 účinkoval v kapele kanadského bluesrockového kytaristy Pata Traverse, s nímž natočil pět desek. Poté se na čas přesunul do Anglie, kde spolupracoval s Garym Moorem, s nímž nahrál dvě alba a absolvoval jedno krátké turné. Následně nahradil Lee Kerslakea v Ozzyho doprovodné kapele a podílel se na výborné studiové nahrávce Diary of a Madman, a zejména na velmi povedeném živém dvojalbu Speak of the Devil. V druhé polovině osmdesátých let se přidal k Whitesnake. Mimo tyto hlavní angažmá spolupracoval také s Patrickem Rondatem, Johnem Sykesem, Thin Lizzy, Tedem Nugentem a mnoha dalšími. Podnikl též nespočet bubenických klinik a nejrůznějších předváděcích akcí - jednu z nich kdysi dávno v devadesátých letech i v Praze v Rock Café. Tolik tedy čistá faktografie. Ale pojďme se na Tommyho Aldridge podívat trochu barevnějším prizmatem - neboť i jeho hra je daleko zajímavější a pestřejší, než aby se dala shrnout výčtem kapel, u kterých účinkoval, jakkoliv je tento seznam působivý.
Není bez zajímavosti, že na počátku vztahu Tommyho Aldridge k bicím bylo sólo. Inspirován sólovým vstupem Joea Morella ve skladbě Take Five zakoupil první paličky, cvičný pad, školu rudimetnů a začal cvičit. Sám uvadí, že sóla začal hrát vlastně dřív než doprovod. Velmi záhy také do soupravy začlenil dva velké bubny, avšak ne proto, že by napodoboval nějakého hráče, ale proto, aby mohl zahrát to, co slyšel z nahrávek. Dvojici velkých bubnů považuje za zcela samozřejmou a jejich přirozenost přirovnává k faktu, že nikdo také nehraje jen jednou rukou. Díky tomuto jasnému a jednoznačnému přístupu byl Aldridge jedním z mála bubeníků sedmdesátých let, který dva velké bubny skutečně využíval. Častá praxe totiž tehdy byla, že pokud měl hráč takto vybavenou soupravu, šlo víceméně jen o vizuální doplněk, jakýsi stylový stojan na další dvojici až trojici tomů. Ovšem jen málokdo na dva velké bubny skutečně hrál. Byly zde sice jisté, mírně řečeno "exotické" přístupy, jako například způsob Keithe Moona, který je občas používal, ale výhradně tím způsobem, že hrál na oba totéž - v jeho případě se tak jednalo spíše o jakýsi zesilovač na čistě mechanické bázi. Ale zkuste se prosadit vedle Townshenda a Entwistla. Aldridge však, spolu s Appicem a Bakerem, skutečně techniku dvou velkých bubnů rozvíjel a často ji začleňoval jak do skladeb, tak do sól. Výborně to dokumentuje například skvělá exhibice ve skladbě Hot and Nasty od Black Oak Arkansas, kde zajímavě kombinuje hru velkých bubnů v různých rytmických útvarech s vyhrávkami na zbytek soupravy. V technice hry na velké bubny jednoznačně preferuje a prakticky výhradně používá střídavé údery; dvojúdery považuje u tohoto nástroje za nepraktické a v podstatě zbytečné. Velmi důležitá je pro něj však kompoziční stavba sóla. Zvláštností jeho setu je určitě prakticky vodorovná pozice všech činelů, po jistou dobu jí pak bylo i poměrně netradiční osazení všech bubnů dřevěnými ráfky.
Za pozornost také stojí skvělý sound Aldridgeovy soupravy, který si přes výrazný vývoj a poměrně velké změny v průběhu času drží stále extrémně vysokou kvalitu. Ať už to byl akusticky čistý a přitom zajímavě hutný přírodní sound u Black Oak Arkansas, agresivní a velkým atakem disponující zvuk během účinkování v Ozzyho doprovodné kapele či výrazně studiově upravená barva u Whitesnake, vždy se jednalo o vrchol možností záznamu bicí soupravy.
Aldridge je permanentní inovátor, jehož hra ani zvuk se nezastavily na jediném modelu, nýbrž se po celá léta neustále vyvíjí. Jeho přínos k vývoji rockových bicích tak je skutečně velký, přestože jeho působení u velkých kapel, s nimiž se prosadil v celosvětovém měřítku, časově nespadalo do éry průkopníků a zakladatelů hardrocku, ale do doby, kdy základy hry byly již definovány. Jeho rozvinutí těchto principů však posunulo hardrockový styl hry do další dimenze.
Samozřejmě, že kromě úvodem jmenované trojice by se našli i další hráči, kteří to od prapočátků hardrocku táhnou dodnes a stále se řadí mezi hráčskou elitu - na druhou stranu skutečně jen málokterým z nich se podařilo, aby nepřetržitě patřili do první ligy mediálního zájmu, aby více jak třicet let hráli se "stadiónovými" kapelami a aby ani na moment nevystoupili z toho pořádně rozjetého rockového vlaku. Ale téhle trojici se to povedlo. Bude zajímavé sledovat, jakým tempem budou dál přikládat pod kotel - zatím mají energie víc než dost.
Stěžejní desky
BLACK OAK ARKANSAS: HIGH ON THE HOG - 1973
Jižansky laděná deska s prvky blues a country, doprovázená údernými a vkusnými bicími se skvěle přírodním zvukem.
OZZY OSBOURNE: SPEAK OF THE DEVIL - 1983
Aldridge ve vrcholné formě. Skladby jsou doplněny spoustou nápaditých a technicky náročných breaků, přičemž je skvěle využito veškerých prostorů k vyhrávkám, jichž sabatovská klasika nabízí opravdu hodně. Velmi zajímavé je také srovnání s Live Evil, tedy koncertní deskou, kterou v přibližně stejné době nahráli Black Sabbath s Vinnym Appicem.
New generation: Chris Adler
Chris Adler v současné době patří mezi nejzajímavější a nejuznávanější metalové bubeníky. Jeho hra se vyznačuje vysokou technickou úrovní a osobitým přístupem, což je také důvod, proč je zván i na speciální bubenické akce jako například Modern Drummer Festival. Adler hraje v metalové sestavě Lamb of God (původní název zněl Burn the Priest). Zajímavostí je, že postu bicích se ujal v začátcích kapely zejména proto, že skupina nemohla dlouho najít toho správného bubeníka. Po mnoha personálních změnách se prostě rozhodl, že se bicím začne věnovat sám, a jak dokazuje jeho současná úroveň, rozhodl se správně. Šokující technika velkých bubnů rozšířená o spektrum zajímavých rytmických dělení ho řadí k absolutní špičce v daném stylu. Chris cvičí prakticky nepřetržitě a svůj osobitý styl systematicky zlepšuje, mimo jiné i tím, že se podílí na komponování skladeb a nesnaží se na hotové skladby aplikovat již zavedené a běžné postupy bicích. To je také jeho recept, jak se vyčlenit z určité uniformity hry, kterou metalový styl někdy svými klišé vytváří. Mezi hráče, kteří ho nejvíce ovlivnili, řadí zejména Stevena Sheltona, Stewarta Copelanda a Billyho Cobhama. Hraje na bicí značky Mapex umístěné na rampě Gibraltar a činely Meinl. Paličky používá od firmy Pro Mark, šlapky z produkce Axis. Zajímavostí je, že u všech uvedených značek je firemním hráčem, u Meinlu má dokonce podpisový činel, a stejně tak u firmy Pro Mark vlastní model paliček.
bubny: Mapex * MB: 14?" * VB: 2 x 22?" * TT1: 10?" * TT2: 12?" * FT1: 16?" * FT2: 18?"
činely: Meinl * 14?" Generation X Filter China * 12?" Soundcaster Custom Distortion Splash * 14?" Soundcaster Medium Soundwave hi-hat (nahoře) / 14?" Byzance Dark hi-hat (dole) * 8?" Candela High Bell * 14?" Soundcaster Medium Crash * 8?" Byzance Splash * 14?" Soundcaster Medium Crash * 16?" Amun Thin Crash * 8?" Byzance Splash * 18?" Byzance Medium Crash * 14?" Soundcaster Medium Soundwave hi-hat (nahoře) / 14?" Byzance Dark hi-hat (dole) * 24?" Chris Adler Signature Mb20 Pure Metal Ride * 17?" Byzance China * 16?" Generation X Filter China
šlapky: Axis
paličky: Pro Mark model Chris Adler
