Pretty Things dokázali jít perfektně s dobou: když byl v módě beat, hráli beat, když letěl hardrock, dělali hardrock, když byl v kurzu punk, zkoušeli punkovat. Tento jejich velký trumf logicky musel přinést výsledky. A také je přinesl - dnes je nezná skoro nikdo.
Pretty Things byli tak trochu rozporuplnou kapelou: v polovině šedesátých let hráli mírně přiblblý beat, koncem dekády však vystřelili vzhůru jako Apollo 11, a to nejen po stránce popularity, ale i kvality. Nepřistáli však na Měsíci, nýbrž u klasického hardrocku, a v první polovině sedmdesátých let se tak stali jednou z nejlepších kapel tohoto stylu. Vzhlíželi k nim - a za svoje vzory je označovali - i Led Zeppelin (ano, taková byla realita). Nicméně pak jejich dráha letu začala připomínat spíše Apollo 13, a tak na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let skončili opět u celkem přiblblého rock'n'rollu. Pak se rozpadli.
Podle všeho to vypadá, že téhle kapele chyběla silná vůdčí osobnost, která by jasně vytyčila směr a zamezila někdy až trochu absurdním stylovým výkyvům. Jinak ovšem měli Pretty Things naprosto všechno: prvotřídního zpěváka s výraznou barvu hlasu, originálního kytaristu, invenčního klávesáka a samozřejmě - skvělého bubeníka.
Tím bubeníkem byl Skip Alan, vlastním jménem Alan Skipper. U Pretty Things účinkoval po převážnou část jejich existence, výjimku tvořily pouze naprosté začátky v letech 62-65, kdy soupravu obsluhoval Viv Prince, a krátké období na přelomu let 68/69, kdy za něj zaskakoval John Adler. Zajímavostí je, že krátce se ve skupině mihl i Mitch Mitchell, a to těsně předtím, než nastoupil k Hendrixovi.
Rané nahrávky se Skipem Alanem byly laděny v klasicky beatovém stylu a la Small Faces nebo The Who z období kolem poloviny šedesátých let, čemuž odpovídal i značně akustický a přirozený zvuk soupravy s výrazně přírodním dozvukem. Stejně tak i hra Skipa Alana se pohybovala někde na půli cesty mezi Moonem a Kenneym Jonesem. Vedle Moona působil Alan - dle očekávání - o něco mírnějším a uspořádanějším dojmem, vedle Jonese zase poměrně divoce. Možná by se to dalo nazvat zlatou střední cestou. Anebo opět snahou jít se všemi trendy najednou? Těžko říct...
Každopádně když po příchodu kytaristy Petera Tolsona přestoupila kapela na hardrockovou víru, změnil se výrazným způsobem i styl hry a typ soundu bicích Skipa Alana. Breakové bouře v Moonově stylu nahradil jasně koncipovaný doprovod, často ozvláštněný nějakým méně standardním rytmickým vzorcem a umocněný výbornou prací s detailem. Přírodní rezonance bubnů byla obětována ve prospěch ataku a hutnosti, které se dosahovalo velmi zásadním vytlumením při studiové práci. Skip Alan se tak během krátké doby přetransformoval ve vzorového hardrockového hráče, přičemž jeho projev měl blízko k Paulu Hammondovi nebo Riku Parnellovi. Desky jako Parachute či Freeway Madness určitě stojí za poslech, a to nejen kvůli skvělé celkové náladě, ale i kvůli samotným bicím.
Skip Alan používal klasické jazzové držení paliček, značnou zajímavostí byl určitě výrazně doprava nakloněný malý buben ve stylu Gene Krupy, neméně archaicky pak vyhlíželo i zcela vodorovné nastavení kotlů.
Kolem poloviny sedmdesátých let se kapela dostala ke svému zenitu a podobný vrchol zaznamenal i vývoj bicích, což výborně dokládá například album Silk Torpedo z roku 1974. Pak začal postupný rozklad kapely, který v roce 1976 vyústil ukončením činnosti. O čtyři roky později se Pretty Things sice opět dali dohromady, avšak s repertoárem, který kvality původní tvorby rozhodně nedosahoval. Přesněji řečeno představoval úplný protiklad. Děsivá verze rock'n'rollu s náznaky punkových manýrů se možná mohla uplatnit v hitparádě roku 1981, ale dnes způsobuje snad už jen lehkou žaludeční nevolnost a díky svojí dokonalé emocionální inerci možná i zvětšování ozónové díry. Stejně tak i bicí zde nepředstavují žádný speciální materiál a vše nasvědčuje tomu, že hlavním idolem Skipa Alana v této éře nebyl ani Gene Krupa, ani Ian Paice, ani Carl Palmer, ale spíš Roland CR-78.
Když ale zapomenete na to, co bylo na začátku Pretty Things i na jejich konci, zůstane vám sakra dobrej hardrock. A proto tahle kapela stojí za to - i když opsala takový "pretty ring".
Stěžejní desky
PRETTY THINGS: FREEWAY MADNESS
1972
Velmi sofistikované bicí vyznačující se lahodným studiovým soundem a nápaditými breaky. Zajímavá vyhrávka v kombinaci triol a sextol ve skladbě Havana Bound.
PRETTY THINGS: SILK TORPEDO
1974
Jedna z vrcholných nahrávek skupiny. Bicí se zde představují v typicky hardrockové poloze. Zvukově i herně navazuje na Freeway Madness.
DISC GENERATION aneb skvosty hardrockové éry
The Who: It's Hard
1982, HARD ROCK, STUDIO
Problematická nahrávka. Kapela zní skvěle, ale... Bicí šlapou skvěle, ale... Nápady tam jsou, ale... Ale chybí tam Moon! A to je také důvod, proč se na tuhle desku sneslo vždycky víc kritiky, než by si zasloužila. Jak se tedy dobrat nezaujatého názoru? Zapomenout na to, že to jsou The Who. A pak se najednou zdá dobrá, snad přímo výborná. Kenney Jones zde odvedl celkově výbornou práci, i když se možná vůbec neměl snažit napodobovat Moonovy postupy a hrát zcela po svém. Ale to jsou jen teorie. Takže: problematická nahrávka - na posouzení, ale skvělá - na poslech!
BEAT INFO
Chris Slade
Manfred Mann, Firm, AC/DC atd.
*30. 10. 1946
Jerry Edmonton
Steppenwolf
*24. 10. 1946, + 28. 11. 1993, CAN
New generation: Jon Theodore
Kořeny velmi pestré a strukturované hry Jona Theodorea mají určitě velkou souvislost s jeho oblíbenými nahrávkami, mezi něž patří například Birds Of Fire od Mahavishnu Orchestra, Hemispheres od Rush, Axis: Bold As Love od Jimi Hendrix Experience nebo Red od King Crimson. Theodore sám sebe považuje za velmi přírodního hráče, což kromě osobité hry dokládají i mnohé originální názory. Začínal hrát podle desek Led Zeppelin a Rush, za obrovský zdroj inspirace pak považuje hru Billyho Cobhama. Poslech Mahavishnu Orchestra i dalších nahrávek tohoto hráče je pro něj velkým přínosem, ale rozhodně ho nechce kopírovat do poslední noty - což ani nepovažuje za možné. Na hardrockové a jazzrockové základy Jona Theodorea odkazuje i velmi klasická souprava Ludwig v ocelovém provedení, doplněná však o jednu specialitu, kterou je - dle jeho vlastních slov - "hromada totálně zdevastovaného plechu na činelovém stojanu". Ta je tvořena několika na sebe naskládanými zničenými či různě zohýbanými činely a je dost možné, že k použití této zvláštnosti inspirovala Theodorea právě nahrávka Red, kde Bill Bruford použil v koši nalezený ohnutý činel; výsledkem byl velmi specifický a nezaměnitelný zvuk. Theodore má také zajímavou tezi týkající se rudimetnů, neboť tvrdí, že není žádný důvod je studovat, pokud člověk nemá jasnou představu o jejich využití. To je určitě zdravě přírodní názor - a nejspíš právě díky podobným pohledům na nejrůznější aspekty hry je bubnování Jona Theodorea natolik zajímavé.
Kromě sestavy The Mars Volta se podílel také na nahrávkách Royal Trux, Golden či HIM.
bubny: Ludwig Stainless Steel * MB: 14 x 6,5" Supraphonic * VB: 24 x 14" * TT: 14 x 10" * FT1: 16 x 16" * FT2: 18 x 16"
činely: Zildjian * 13"
hi-hat - Quick Beat nahoře, New Beat dole * 19" A medium-thin crash * 21" A Sweet ride * "hromada totálně zdevastovaného plechu" * 19" A medium-thin crash
blány: Remo coated Ambassador jako hrací na MB, CS black dot na tomech a velkém bubnu, clear Ambassador jako rezonanční
paličky: Vic Firth American Classic Extreme 5B (hikorové s dřevěnou špičkou)
