V dnešní třetí a poslední části profilu Carmina Appice se podíváme blíže na jeho hráčské vybavení, poté zaměříme pozornost na velmi rozsáhlou a pestrou diskografii, v níž se to jen hemží slavnými a známými jmény, a úplným závěrem se pokusíme najít odpověď i na onu zajímavou otázku jeho vlivu, významu a míry docenění, která celý profil otevírala. No, není toho málo a určitě to nebude jednoduché - tak pojďme do toho!
V době velkolepého nástupu Vanilla Fudge, tedy v závěru šedesátých let, hrál Appice, podobně jako výrazně převažující většina rockových a beatových hráčů, na značku Ludwig, jejíž popularitě v této éře jistě velmi prospěl i fakt, že ji používal Ringo Starr. Nicméně Appice potvrdil i zde roli novátora a nespokojil se s využitím standardního setu, nýbrž v souladu se zvyšující se hlasitostí projevu rockových kapel nasadil těžší kalibr i v oboru bicích. Namísto decentního kavárenského setu bezmála kapesních rozměrů, jímž disponovala většina hráčů té doby, objevil se Appice na pódiu s monstrem nevídané velikosti i hlasitosti. V tomto směru ovlivnil i Iana Paice, který když slyšel sound jeho velkého bubnu o průměru 26", ihned se zbavil svojí klasické soupravy s mírami 22-13-16 a zakoupil sadu úctyhodných rozměrů 26-16-18-20! Ano, tom-tom měl skutečně průměr 16 palců! K jeho zavěšení nebylo možno využít běžný úchyt, který by jeho váhu neunesl, takže musel být umístěn na stojan malého bubnu. Ani to se však neobešlo bez komplikací, neboť prakticky žádný nedokázal pojmout buben o moc větší než 14". Nakonec se vše vyřešilo pomocí jednoho staršího modelu, jenž toto umožňoval. Zhruba ve stejné době podnikl podobná opatření i John Bonham, který též přešel na nové Ludwigy s velkým bubnem o průměru 26", narozdíl od Iana Paice však zůstal u standardnějších rozměrů kotlů. Ostatně právě Bonhamovi domluvil kontrakt u firmy Ludwig Appice osobně.
Kromě toho byl Appice také - spolu s Bakerem - prvním, kdo se vrátil k vynálezu jazzového bubeníka Louise Bellsona, jenž ve čtyřicátých letech začlenil do bicí soupravy dva velké bubny.
Poměrně typické je, že poté, co byl počátkem osmdesátých let prolomen do té doby téměř výhradní monopol firmy Ludwig, nezakotvil Appice u jedné značky, ale vystřídal skoro všechny, které byly k dispozici. Na delší dobu se stal firemním hráčem značky Mapex, která se v osmdesátých letech na trhu teprve prosazovala, v současné době je ve službách firmy Slingerland, jejíž produkty měly kdysi značný věhlas v jazzovém žánru.
V případě Carmina Appice je tedy poměrně těžké zaměřit se na nějakou konkrétní soupravu od určité značky, neboť tyto obvykle nevydržely o moc déle než kapely, jimiž prošel. O to větší zajímavostí je, že Appiceův sound byl na všech nahrávkách - pokud samozřejmě odhlédneme od vývoje daného odlišným studiovým zpracováním a trendem doby - velmi podobný a snadno rozpoznatelný od ostatních. I to je jistě projevem jeho výrazné osobnosti, ale také důkazem, že převažující význam ve výsledném zvuku má hráč a jeho specifický způsob ladění, technika a styl hry nad konkrétním vybavením.
Pokud tedy shrneme celkový význam Carmina Appice, že jasné, že jeho vliv na vývoj rockových bicích byl opravdu významný, a to nejen tím, že koncem šedesátých let patřil mezi nejoriginálnější a nejnapodobovanější hráče, ale i díky jeho dalším činnostem, mezi než patří opravdu povedené a úspěšné školy na bicí, neméně zajímavé instruktážní videokazety a nespočet klinik.
Ian Paice k tomu v jednom rozhovoru řekl: "Myslím, že není žádný dobrý rockový hráč, na něhož by Carmine neměl určitý vliv. John Bonham jím byl obrovsky ovlivněn, já jsem čerpal z jeho vlivu a lidi jako Cozy Powell taky."
Tvrzení Iana Paice má určitě velkou váhu, neboť je svědectvím jednoho z těch, kteří "byli u toho" a kteří sami psali dějiny hardrocku. Pokud se tedy vlivem "zakřivení historického prostoru" dostalo Appiceovo jméno možná trochu do stínu jiných hráčů, pak je celkem pravděpodobné, že v tom sehrálo roli obrovské množství kapel, které v průběhu let vystřídal. Díky tomu totiž žádná ze sestav neměla čas ve smyslu obecné legendy vyzrát a obvykle ani nevyužila obrovský potenciál, který byl naznačen na mnohdy opravdu velmi vydařených deskách. Na druhou stranu však právě díky tomu žádná z těchto sestav nikdy nesklouzla k vykrádání sebe sama a k pouhé těžbě peněz vydáváním stále stejných desek s jinými obaly, avšak úplně bez nápadů.
Ale právě tento moment je možná daleko důležitější než jakákoliv všeobecná a často poněkud povrchní proslulost. Masová obliba se totiž může měnit - jak nejednou předvedla historie - ze dne na den, od bílé k černé anebo naopak, a to víceméně bez jakéhokoliv smyslu. Ale kvalita - ta zůstává stále stejná.
DISKOGRAFIE
VANILLA FUDGE Vanilla Fudge
The Beat Goes on - 1968
Renaissance - 1968
Near the Beginning - 1969
Rock & Roll - 1970
Mystery - 1984
The Best of Vanilla Fudge Live - 1991
Psychedelic Sundae: The Best of Vanilla Fudge - 1993
BECK BOGERT & APPICE
Beck Bogert & Appice - 1973
Live in Japan - 1975
JEFF BECK
Flash - 1985
CACTUS
Cactus - 1970
One Way or Another - 1971
Restrictions - 1971
'Ot & Sweaty - 1972
ROD STEWART
Blondes Have More Fun - 1978
Foot Loose & Fancy Free - 1977
Foolish Behaviour - 1980
Tonight I'm Yours - 1981
TED NUGENT
Nugent - 1982
Little Miss Dangerous - 1986
KING KOBRA
Ready to Strike
Thrill of a Lifetime
King Kobra III
The Lost Years
Hollywood Trash - 2001
PEARL
Pearl
4 Infinity
Pearl Live in Japan
BLUE MURDER
Blue Murder - 1989
Nothing But Trouble - 1994
OSTATNÍ
Jan Akkerman: Tabernakel - 1974
Tim Bogert: Master's Brew
Tommy Bolin: Private Eyes - 1976
Eric Carmen: Tonight You're Mine - 1980
Stanley Clarke: Modern Man - 1978
Bo Diddley: 20th Anniversary of Rock N' Roll - 1976
Les Dudek: Ghost Town Parade - 1978
Roderick Falconer: Rules of Attraction
Flash Fearless: ... vs the Zorg Women -1975
KGB: Motion - 1976
Pink Floyd: Momentary Lapse of Reason - 1987
Paul Stanley: Paul Stanley - 1978
Chris Mancini: No Strings
Eddie Money: Playing for Keeps - 1980
Mothers Army: Mothers Army - 1993
Jeff Watson: Lone Ranger - 1992
Ron Wčood: 1234 - 1981
CBA: CBA Live
KGB: KGB - 1975
DBA: Doin' Business As - 2000
ŠKOLY
Realistic Rock Drum Method
Realistic Double Feet
Realistic Hi Hats
Realistic Reggae
Rudiments to Rock
Carmine Appice Presents Drum Superstars
New Ultimate Realistic Rock - 2001
Realistic Rock Kids - 2001
INSTRUKTÁŽNÍ VIDEA
Drum Clinic - 1985
Realistic Rock - 1990
Master Class - 1986
NEW GENERATION JOHN TEMPESTA (HELMET)
John Tempesta patří určitě mezi ty nejznámější a také nejuznávanější hráče současné metalové scény. Je vyhlášený svým profesionálním přístupem a kombinací preciznosti s výbušnou energií.
Počátky jeho kariéry spadají do osmdesátých let, kdy sbíral zkušenosti jako technik bicích u skupiny Anthrax, kde se staral o vybavení jiného známého metalového bubeníka Charlieho Benanteho. Prvním významným krokem vlastní kariéry bylo angažmá u thrash-metalové formace Exodus, ke které Tempesta nastoupil roku 1989 a s níž následně nahrál tři alba. Poté odešel k Testament, kde natočil jednu desku, aby vzápětí zakotvil u White Zombie. Zpěvák Robert Cummings alias Rob Zombie si jeho hru oblíbil dokonce natolik, že ho roku 1998 přizval i ke svému sólovému projektu Hell Billy Deluxe. Pro příznivce metalového pravěku bude jistě zajímavým i fakt, že Tempesta se také podílel na nahrávání sólového alba jednoho z členů legendárních Black Sabbath. Tím členem nebyl nikdo jiný než Praotec Iommi a tím albem nahrávka nazvaná velmi jednoduše Iommi z roku 2000. V současné době účinkuje Tempesta ve skupině Helmet.
Mezi jeho stěžejní vzory a oblíbené hráče patří John Bonham, Bill Ward, Terry Bozzio, Cozy Powell, Neil Peart, Tommy Aldridge, Brian Downey od Thin Lizzy či Vinny Appice. Rád si však poslechne i Bursting Out od Jethro Tull se skvělým Barriemorem Barlowem či Lifetime s Tony Williamsem.
Činely: Zildjian - 15" A Custom Projection Mastersound hi-hat - 19" A Custom crash - 19" A Custom Projection crash - 22" A Ping ride (brilliant) - 20" A Custom PRojection crash - 20" Oriental Classic China - 20" A Custom crash
Bubny: Tama Starclassic - African bubinga - povrchová úprava: piano black finish - MB: 14 x 7" (prototyp) - VB: 24 x 18" - TT: 10 x 9" - TT: 13 x 10" - ST: 16 x 16" - ST: 18 x 18"
Hardware - stojany: Tama - šlapka: Tama Iron Cobra double
Blány: Remo - MB: Emperor X / Ambassador - VB: clear Power Stroke 3 / FiberSkyn 3 - TT: clear Emperor / clear Ambassador
Paličky: Zildjian - model John Tempesta (černé, hikor, dřevěná špička)
DISC GENERATION
MAHAVISNU ORCHESTRA: VISIONS OF EMERALD BEYOND
1975, JAZZROCK, STUDIO
sestava kapely: John McLaughlin - g., Jean-Luc Ponty - viol., Gayle Moran - k., v., Ralph Armstrong - b., v., Michael Walden - d., v.
Jestliže hudba Mahavishnu Orchestra zněla vždy maximálně zlověstně a obsahem temně hrozivé atmosféry stěží nacházela konkurenci, pak tato deska představuje určité vybočení, ba dokonce - v relacích skupiny - vyznívá přímo optimisticky. McLaughlin namísto standardní smrště tónů hraje dokonce i ostináta podobná Black Sabbath. Zkrátka, jak už bylo řečeno, jde na poměry Mahavishnu o vcelku veselou desku. Ale teď k tomu podstatnému. Bicí soupravu zde již neobsluhuje Billy Cobham, nýbrž další excelentní jazzrockový hráč Michael Walden, zvaný též Narada. Jeho bubny mají o něco plnější a progresivnější sound než Cobhamova sada, což je dáno nejen odlišným laděním (Narada má poněkud hlubší kotle a plnější malý buben), ale také vývojem studiové techniky a způsobem nahrávání bicích, které učinily mezi lety 1971 (kdy vyšla první deska Mahavishnu) a 1975 obrovský posun. Pokud jde o vlastní hru, předvádí zde Walden absolutní maximum a bez přehání lze říci, že bicí jsou jedním ze stěžejních nástrojů, ne-li dokonce tím hlavním. Složitost a "našlapanost" hry spolu s maximálním drivem by mohla řadit tohle album do první desítky, pokud by šlo o hodnocení čistě z pohledu bicích. Celkově vzato jde o jedinečnou ukázku vrcholného jazzrocku po všech stránkách.
BEAT INFO
Phil CollinsGenesis, solo31. 1. 1951, GB
Brian DowneyThin Lizzy27. 1. 1951, Dublin, Ireland, GB
Corky LaingMountain28. 1. 1948, USA
Nick MasonPink Floyd27. 1. 1945, GB
Ray PhillipsBudgie16. 1. 1945, Tiger Bay, Cardiff, Wales, GB
Neal SmithAlice Cooper10. 1. 1946, Washington, USA
