Uvádění jazzových prvků do sólování pro rockové muzikanty 6 - Arpeggia (IV - 2. díl)
V minulém díle jsme si poctivě probrali různé způsoby, kterými můžeme uchopit rozklady akordu m7/b5 z pohledu vizualizace a rozložení po hmatníku. Dnes už přejdeme k praktickému použití.
Díky svému typickému charakteru bude toto arpeggio velmi vhodné jak ke tvoření rozskákanějších linek s „alternativnějšími“ technikami k posílení relativní zvukové nestability, tak k lineárnějšímu hraní. Právě prozkoumávání obou těchto přístupů v kombinaci s bluesovými a rockovými licky nám umožní lépe pochopit, jakou funkci může v našem hraní tento nový prvek zaujmou.
Tento postup bych zařadil právě do kategorie „lineárnějšího“ přístupu (v tom smyslu, že příliš nepřeskakujeme struny a tvoříme plynulejší linky, které vedou z bodu A do bodu B). Skládá se víceméně ze dvou prvků, a to lehké variace F#m7/b5 arpeggia v jedné oktávě začínající na devátém pražci na struně A a standardního rockového licku s vytaženou strunou. Celá tato fráze bude perfektně sedět přes doprovod v Am7 nebo v jakékoliv inkarnaci A dórské.
Další z „lineárnějších“ postupů s podobnou strukturou a ve stejné tónině (A dórská/Am7). Vytažený 15. pražec na struně „e“ je hned následovaný další variací na arpeggio F#m7/b5, tentokrát zahrané sestupně se zakončením na dalším vytaženém tónu. Při přistupování k podobnému stylu rozkládání akordů je důležité každou frázi dobře uvést a zakončit, právě správné vytahování tomu může velmi pomoci.
A zde máme dnešní poslední příklad v A dórské. První polovina této linky je velmi „rozskákané“ arpeggio F#m7/b5 (takovýto způsob vyhrání tohoto rozkladu bude svým charakterem dobře sedět ve funky groovech) a k zakončení už tradičně použijeme běžný rockový lick se slidy a závěrečným vytaženým tónem.
Zde máme arpeggio C#m7/b5 s bluesovým „uvedením“ a zakončením. Tento postup bude velmi dobře fungovat přes dominantní septakord A7 nebo jakýkoliv doprovod v „rodině“ A mixolydické.
Stejná tónina, stejný koncept a velmi podobný zvuk. Tentokrát ovšem vzestupná fráze zahraná přes všech šest strun. Důležité zvlášť při používání podobných arpeggií je zakončit většinu frází na stabilně znějících tónech. V tomto případě končíme na tónu A, což je přes A7 pochopitelně velmi vhodné.
V tomto závěrečném příkladu v A lydické (nebo jednoduše přes doprovod s akordem Amaj7) se nám kombinuje jednooktávový rozklad akordu D#m7/b5 v první polovině s opět velmi „rozlítaným“ způsobem vyhrání Amaj7 v polovině druhé. Jedná se už o relativně jazzovější zvuk, ale v lydickém modu nám stejně moc tradičních bluesových licků fungovat nebude. Jak už je pravděpodobně nyní zřejmé, kombinování rozkladu m7/b5 s dalšími typy arpeggií bude obecně dobrý nápad. Právě touto technikou se zbavíme jednoho z neduhů, které s sebou může hraní arpeggií nést (zvlášť delších frází se sweep-pickingem atd.), a to nabourávání plynulosti improvizace. Pokud se naučíme nový postup, který je obtížné technicky zahrát, rozumně vizualizovat nebo si jej sluchově představit, pravděpodobně ze začátku nebude působit tak přirozeně jako licky, které hrajeme už delší dobu.
Podobný efekt může někdy mít i používání dlouhých frází s arpeggii roztaženými přes 2-3 oktávy i za předpokladu, že s ním po delší době strávené cvičením technicky nemáme žádný problém. Právě používáním menších a „tvárnějších“ fragmentů (jednooktávové arpeggio atd.) a jejich kombinováním s dalšími rozklady můžeme docílit většího dojmu přirozenosti a plynulosti.Tak to je pro dnešek k m7/b5 arpeggiu vše, přátelé. Opět doporučuji tyto příklady rozpitvat, experimentovat s jejich prvky a s jejich pomocí vytvářet vlastní postupy. Je důležité neopomenout hlavní přednost těchto arpeggí, a to jejich přirozenou tvárnost a formovatelnost, která umožňuje jejich použití v jakémkoliv kontextu. Příští měsíc si projdeme poslední typ septakordu, který jsme ještě nenaťukli, a to dominantní septakord, převážně opět z pohledu jeho použití při sólování.
