Pentatonické stupnice
Z nějakého důvodu je pro mnoho lidí překvapující fakt, že i v jazzu se hojně využívají pentatonické stupnice. Přitom se jedná o naprosto běžnou součást arzenálu v podstatě každého jazzového muzikanta. Je pravda, že jejich samotné použití a způsoby, kterými tuto základní stupnici vyhrajeme, se mohou lišit od úplně typického rockového či bluesového přístupu. Stejně jako nás tato pětitónová řada může spoutat do nekonečného sólového blábolení tonoucího v tisíckrát přežvýkaných klišé, tak nás může osvobodit od jiných zlozvyků. Jakmile ji začneme posouvat a například jejími superimpozicemi vyjadřovat různé diatonické mody či alterace dominantních septakordů, dostaneme se do zajímavého teritoria.
První příklad můžeme hrát přes akord Am7. Začneme typicky v , ale od třetí doby na prvním taktu už hrajeme stupnici h moll. Pokud hrajeme přes čistý akord Am7, můžeme použít pentatonickou mollovou stupnici o dva pražce nad tónikou (přes a moll tedy hrajeme h moll pentatonickou stupnici). Dostaneme tak zvuk dórského modu. Je tomu tak, protože pentatonika h moll obsahuje tón F#, který nám v A tvoří dórskou velkou sextu. Toto je velmi jednoduše aplikovatelný fór, který bych určitě doporučil prozkoumat více dopodrobna. Pomalu bych tuto stupnici přes zmíněný akord po jednom tónu vyhrával a zvykal si na zvuk, který tím získáme.
Druhý dnešní příklad bude použitelný přes akord Amaj7. Celý tento lick je postavený jen na mollové pentatonické stupnici v G#. Pokud vyhrajeme pentatonickou stupnici o jeden pražec pod tónikou libovolného akordu maj7 získáme tím zvuk lydického modu. Je tomu tak, protože mollová pentatonicka v G# obsahuje tón D#, což je #11 v A.
Pokud tedy hrajeme přes akord Amaj7, můžeme použít mollovou pentatoniku v G#. Pokud hrajeme přes Cmaj7, můžeme použít h mollovou pentatoniku a tak dále.
Další postupu použitelný přes akord Am7. Pro tentokrát vyhráváme e mollovou pentatoniku přes akord Am7 čímž získáme zvuk aiolské (díky tónu F, který nám v A zastupuje malou sextu).
Doporučuji si porovnat zvuk této substituce se zvukem z prvního příkladu. Jestli nám přes mollový septakord bude lépe znít malá nebo velká sexta záleží většinou na kontextu a tak je potřeba vědět kdy a kde využít, kterého ze dvou intervalů.
Čtvrtý příklad bych hrál přes akord A7. Zde jsme vzali typickou mollovou pentatonickou stupnici a její druhý tón (♭3) jsme posunuli o půltón výše (3). Tím získáme pentatonickou stupnici, která díky velké tercii bude přes dominantní septakord sedět o něco jasněji.
Říkat jí můžeme jak chceme, já osobně preferuji pojem „dominantní pentatonika“, ale názvů určitě můžeme najít více.
Využívání durové tercie je asi nejlepší první krok, pokud se chceme vymanit z repetitivního hraní pouze v mollové pentatonice. Určitě bych ovšem doporučil tyto dvě stupnice kombinovat. Ve chvíli, kdy hrajeme mollovou i durovou tercii a k tomu ještě blue note, dostaneme velké množství možností, jak manipulovat zvuk dominantního septakordu v blues či rocku.
A s dominantními septakordy pokračujeme dál. Jsme stále v A7 a tentokrát kombinujeme A mixolydickou s mollovou pentatonikou v H♭. Tímto nezískáme žádný konkrétní modus, ale materiál na hraní trošku mimo konvenční rockový zvuk. Zde už hrajeme hodně „outside“, tak opatrně.
Zatím jsme se soustředili téměř výhradně na to, jak pentatoniku obohatit z hlediska harmonie. V posledním dnešním příkladu se pokusíme zaměřit i na techniku.
Základní prstoklady této stupnice využívající dva tóny na každé struně zná každý. Využívání jiných technik a prstokladů je ovšem nutností. Tento konkrétní příklad využívající sweep pickingu k vyhrání běžné pentatoniky jsem si vypůjčil od Franka Gambaleho.
