Základy
Kompresory jsou jedny z nejúčinnějších nástrojů na úpravu zvuku. Jejich vhodným použitím můžeme zvuk zlepšit a nevhodným pokazit. Řekněme si tedy pár slov o tom, jak fungují a jak je vlastně používat. Správné zacházení s nimi vyžaduje opět něco základních znalostí a hodně praxe.
Základní princip těchto přístrojů by se dal vyjádřit lapidárně: Z tichého (zvuku) dělá hlasitý a z hlasitého tichý. Přesněji řečeno, s jeho pomocí můžeme upravit (vlastně omezit) dynamiku signálu (rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší úrovní jeho hlasitosti). Většinou chápeme použití kompresoru jako prostředníka pro řízené zesílení signálu. Pokud ale má za úkol naopak nepřekročit maximální úroveň signálu, jedná se o limitér.
Práci kompresoru si můžeme zjednodušeně představit jako ruku velmi bystrého, pohotového a přesného zvukaře na faderu („šavli“) mixážního pultu, který zodpovědně hlídá hlasitostní poměry přesně podle instrukcí, které mu zadáme. Pokud kompresor šikovně nastavíme, tato změna bude posluchačem nepostřehnutelná. Vliv kompresoru je však také značný na celkový zvuk jako takový - můžeme s ním upravovat transientní signály (signály impulsní nepravidelného charakteru, vyšší intenzity - představme si třeba, že bubeník zahraje silněji na virbl), zvyšovat sustain kytar, použít ho k adaptaci na různé zvukové systémy, „vyhladit“ nekonzistentní signály, zpevnit zvuky bicích nástrojů a basových kytar, zvýšit srozumitelnost zpěvů atp. Hudba či její záznam se dnes již bez komprimace neobejde. Využijeme ji jak u záznamu rockového zpěváka, který se má prosadit přes „stěny“ kytar, tak u klasického orchestru. Komprimace je nezbytná, pokud si představíte poslech hudby v hlučnějším prostředí (například v automobilu na dálnici), tišší pasáže by nebyly vůbec slyšet a posluchač by musel často ručně dorovnávat hlasitost poslechu. Komprimace je tedy i technická či technologická nutnost.
Jak kompresory pracují?
V zásadě má kompresor dva typy parametrů: první typ pracuje se samotnou úrovní signálu - threshold, ratio a gain - a druhý s časem reakce přístroje - attack a release. Podívejme se, jak tyto parametry použít a co vlastně znamenají.
Threshold (práh citlivosti): Zde nastavíme úroveň signálu, při jaké začne kompresor působit (představme si třeba −10 dB). Signál pod touto hranicí nebude kompresorem vůbec ovlivněn a teprve nad touto hranicí proběhne námi zvolená komprese. Práh citlivosti se nastavuje obvykle podle úrovně původního signálu (doporučuje se mírně nad) - u tichých signálů bude vliv komprimace menší (decentnější) než u velmi hlasitých, tudíž bude komprimace znít přirozeněji. Některé přístroje mají volbu režimu komprese „soft-knee“. V tomto režimu, který citlivěji reaguje na úroveň signálu (při nižších úrovních komprimuje méně, při vyšších výrazněji), zní komprese decentněji a jemněji, než v režimu „hard-knee“.
Ratio (poměr): Tento parametr určuje, v jakém poměru vůči původnímu signálu bude signál výsledný. Poměr 2 : 1 tedy znamená, že překročí-li signál na vstupu 6 dB nad námi zvoleným prahem citlivosti, bude výstupní signál snížen o 3 dB, původní úroveň se tedy sníží o polovinu. Platí tedy, že čím vyšší je poměr, tím více bude komprimace výraznější. (u vyšších nastavení se bude blížit limitaci).
Gain (zisk): Můžeme využít ke kompenzaci nežádoucího útlumu signálu po komprimaci.
Attack (náběh)/release (čas doběhu): Zde nastavíme dobu odezvy, po které začne kompresor působit (attack), či po zvukové události působit přestane (release), tedy vlastně jak bude náš pomyslný zvukař „bystrý“. Tento parametr má velký vliv na konečný zvuk, protože ovlivňuje výrazně transientní signály zvukového spektra. Pokud zvuk zní po komprimaci nepřirozeně, „dýchá“ či ztratí brilanci, bude to patrně nevhodným nastavením těchto parametrů.
Workshop pro vás připravila virtuální škol The School of Entertainment and Technology.
