Co nejednoho muzikanta v jeho začátcích jistě dopalovalo, bylo učení se not. Jen si vzpomeňte na své začátky, peskování učitelů a mechanické hraní podle not. A teď si pro názornost vezměme jednoho zcela běžného kytaristu a jednu zcela běžnou notovou partituru. Onen jeden zcela běžný kytarista nejenže musí bedlivě sledovat notovou partituru, ale poté i noty převést na pozice na pražcích a strunách, a teprve pak může začít hrát. Ale není ta cesta zbytečně dlouhá a komplikovaná, ptali se mnozí? Proč rovnou nezobrazit, jak partituru zahrát na hmatníku? Odpověď jim dala tabulatura.
Právě názornost tabulatury je její největší devizou oproti klasickému notovému zápisu, protože vám přímo ukazuje, kterou strunu a který pražec máte na hmatníku chytnout. To je nesmírně vhodné zejména pro začátečníky, kteří se tak nemusí mořit s překladem not, ale mohou hrát rovnou to, co vidí. S trochou představivosti můžeme říct, že tabulatura je nakresleným hmatníkem se strunami.
Výhodou je určitě také lehká transpozice. Transponovat sled čísel je pro člověka přirozenější a rychlejší než transponovat grafické noty. Například pokud hrajete nějakou notu na pátém pražci a potřebujete transponovat o tři půltóny výše, přičtete trojku, jste tedy na osmém pražci a máte transponováno. Rychlé a efektivní.
Zajímavou vlastností tabulatury je její neuniformnost. Tedy fakt, že neexistují žádné standardy, normy či doporučení, které by předepisovaly, jak má tabulatura vypadat. Existuje tak jen hrubý vzor jejího vizuálního vzhledu, který většina lidí dodržuje, ale to, jaké formátování nebo doplňující informace použijete, je jen na vás. Asi si říkáte, že to musí být docela pěkná anarchie, ale praxe ukazuje, že opak je pravdou. O tom, zda je to výhoda nebo nevýhoda, si už rozhodněte sami.
Jak se čtou samotné tabulatury
Tak, konečně se dostáváme k meritu celého seriálu, a nedočkavci se tedy můžou klidně usadit. Jako první si ukažme, jak taková tabulatura vlastně vypadá, a hned potom si řekneme, z čeho se skládá a jak ji přečíst. Jako příklad nám poslouží rozklad akordu D:
e|-----------2---2--|
h|--------3------3--|
g|-----2---------2--|
D|--0---------------|
A|------------------|
E|------------------|
První, co byste před sebou měli vidět, je šest horizontálních linek. Každá tato linka reprezentuje jednu strunu na kytaře, a to tak, že nejspodnější linka v tabulatuře odpovídá nejvrchnější (tedy nejhrubší) struně na kytaře a naopak. Pro lepší představu je to vlastně taková abstrakce hmatníku.
Nyní si všimněte, že před každou linkou stojí nějaké to písmenko. Jak si už asi někteří domysleli, slouží toto písmeno jako označení struny a zároveň i její naladění. Zatím máme tedy šest linek a informace o jejich ladění. Zbývají nám tak už jen ona záhadná čísla uvnitř tabulatury. Ta nereprezentují nic jiného než čísla pražců, které držíme, když brnkáme (číslo 0 znamená hraní prázdné struny). A to je v kostce celá magie tabulatur. Teď si ještě řekneme, jak se tabulatura čte a můžeme si ji jít pomalu zkusit sami zahrát naživo.
V tabulatuře čteme stejně jako v notách zleva doprava. Dostáváme tak posloupnost tónů, popřípaděakordů, které budeme hrát. Abychom si vysvětlili náš příklad kompletně, podrobně si celou posloupnost popíšeme. Čteme tedy zleva doprava:
1. brnkněte na strunu D
2. stiskněte strunu g na 2. pražci a brnkněte
3. stiskněte strunu h na 3. pražci a brnkněte
4. stiskněte strunu e na 2. pražci a brnkněte
5. stiskněte najednou strunu g na 2., strunu h na 3. a strunu e na 2. pražci, a pak brnkněte na všechny tři struny, které držíte
Vidíte, nic strašného to není. Jediný špek, který začátečníka často zarazí, jsou v našem příkladě na konci vpravo ty tři čísla pod sebou. To znamená, že máte chytit všechny inkriminované struny na inkriminovaných pražcích a zahrát je, aby zazněly zároveň (viz bod 5). Právě tímto způsobem se mimo jiné značí akordy v tabulatuře.
Ještě jednu noticku si dovolím, hraní si můžete v našem příkladě značně ulehčit, když si akord D předchytíte. Pak už se staráte jen o brnkání. A teď hurá ke kytaře a zkoušejte si to.
