Po kratším intermezzu notace pokračujeme dál v našem sloupečku, kde se od začátku, tedy od ledna 2004, zabýváme pohledy do hudební teorie, dějin hudby a objasňováním některých témat. V dalších dílech tedy půjde o stupnice. Ale pozor. Nebudeme zde suplovat stránky učebnic, ale prostě si vybereme vždy nějakou jinou než základní, a lehce si ji přiblížíme z hlediska stavby i možného vztahu k harmonii. To znamená, že nebudeme postupovat od jónské a aiolské (základní durové a mollové), a ani nebudeme zařazovat ty úplně nejneobvyklejší. Jednoduše ty, se kterými se můžete ve své praxi setkat. A to, že se musíme vejít do určitého prostoru, je také nabíledni.
Plagální neboli odvozené stupnice vytvořil pravděpodobně papež Řehoř Veliký v 6. století, a to tak, že u církevních, autentických stupnic, používaných již ve 4. století sv. Ambrožem, přeložil vrchní kvartovou část pod spodní kvintovou. Pokud tedy budeme brát tón a za základ tóniny pro durové či mollové řady (pro jednotnost i v dalších dílech), vzniklá stupnice tak začíná o kvintu výše nad tónikou, tedy zde tónem e. Až v 16. století pak k těmto stupnicím s vžitou předponou hypo- a označením mody byly připojeny další, z nichž modus aiolský se stal základem pro dnešní mollové stupnice. A právě jeho hypo- modus je tématem článku.
Základem používání těchto stupnic je uvědomění si úlohy finály, tedy tónu, kterým končí melodický nápad. Zde jde o tón e. Pro uvědomění si vztahu mezi stavbou stupnic a jednotlivými typy a mody se naskýtá i otázka, o jakou jde stupnici, pokud bychom ji brali nikoli jako a moll hypoaiolskou, ale od tónu e.
Pro úplné ulehčení orientace jde zde v podstatě o 4. sólovou figuru pro a moll, kde téma nekončí na tónu a.
