Tak dnes zde máme opravdovou lahůdku, jednu z těch stupnic, které jsou využívány daleko více než kterékoli jiné řady tónů. Podívejme se tedy na ni podrobněji.
Základem této stupnice jsou dva faktory. Prvním z nich je klasická aiolská řada tónů, druhou záležitostí je snaha o co největší přiblížení ke stejnojmenné stupnici durové. Proč taková snaha? Právě z hlediska výraznějších harmonických možností. Zvýšením sedmého stupně aiolské řady tónů tak získáme stejné zakončení, jako je tomu u jónské stupnice - mezi 7. a 8. stupněm tak totiž vznikne jen půltón. Výsledkem je výraznější vedení melodie a širší možnost zapojení durového akordu, kdy máme na mysli dominantního septakordu, do celkové harmonie skladby.
Vzhledem k aiolské stupnici se tedy harmonická mollová řada liší jen tím jedním zvýšeným tónem. Zajímavostí pak je, že tímto posunem zde vzniknou nejen tři půltóny (místo původních dvou), ale mezi 6. a 7. stupněm (v našem případě mezi tóny f1 a gchar11) se rozevírá vzdálenost jednoho a půl tónu.
Zajímavé je i srovnání s dalšími základními typy mollových stupnic. Pokud si vezmeme aiolskou, melodickou a harmonickou, tak první polovina řady tónů, a, h, c1, d1 je společná pro všechny tři. Ve druhé polovině ale harmonická zvyšuje sedmý stupeň, tedy e1, f1, gchar11, a1 (a nechává ho i směrem dolů) a melodická navíc při pohybu nahoru zvyšuje 6. a 7. stupeň (e1, fchar11, gchar11, a1, směrem dolů postupuje jako aiolská).
A nesmíme zapomenout na hlavní důvod těchto úprav, na harmonii. Zde si nemusíme nic zvláštního vymýšlet. I když se tato stupnice dá použít dle citu improvizujícího muzikanta v řadě případů, základem je k naší tónice přiřadit námi již vzpomínanou dominantu, tedy v tomto případě E či E7.
