Delay
Delay je zdánlivě nejjednodušší efekt, protože v něm jde o jednoduché zpoždění signálu o určitou dobu. Delay se vyskytuje v několika základních podobách: jednoduchý delay, delay stereofonní, u něhož lze nastavit rozdílné delay časy pro levý a pravý kanál a dosáhnout tak třeba "pingpongového" efektu. Většinou se setkáváme i s ještě složitějšími variantami, které dávají k dispozici více různě parametrizovaných zpožděných signálů.
Parametrizace delay
Parametrizace jednoho signálu je víceméně jednoznačná: nejdůležitějším parametrem je delay time, v rozmezí milisekund až několika sekund. Je-li delay time nastaven v oblasti několika ms, nevnímá náš sluch zpožděný signál jako samostatný - namísto toho dojde po smíchání originálního a zpožděného signálu ke zvláštnímu komornímu efektu, který vede k zabarvení původního signálu. Zvýšíme-li delay time, dostaneme se do oblasti, kdy již neregistrujeme ani zabarvení signálu, ani ještě nerozeznáváme jednotlivé ozvěny - místo toho je takto zpožděný signál mozkem interpretován jako první reflexe, tedy jako součást prostorové informace. Má-li takto zpožděný signál jinou panoramatickou lokalizaci než originál, nebude prostorová lokalizace originálu nijak ovlivněna - naopak může být ještě posilněna. V každém případě dojde ke zvýšení subjektivní hlasitosti signálu.
Teprve od hodnoty delay time zhruba 60 ms vnímáme jednotlivá opakování. Tyto časy jsou velmi závislé na charakteristikách originálního signálu a na intenzitě delay signálu - experimentujte.
Novější nástroje nabízí pro zobrazování delay time parametru místo časového údaje údaj tempový v BPM (beats per minute); tento způsob zobrazování umožní i matematicky zcela nevybavenému hudebníkovi přizpůsobit časové chování delay efektu hudebnímu tempu jeho kompozice. Pro případ, že zrovna ten váš efektový procesor "umí" jen zobrazování delay time v milisekundách, můžete použít nějaký kalkulátor na webu.
Dalším univerzálním parametrem je feedback. Pomocí něj určíme, jak silný efektový signál přiložíme opětovně ke vstupu efektového procesoru - vynutíme si tedy výrobu odrazů druhé a další generace. Bude-li feedback signál zeslabený, dojde po určité době k opadu efektového signálu na nulovou úroveň, což by odpovídalo realitě ztrácení energie akustických odrazů. Nereálného efektu dosáhneme, vytvoříme-li nekonečnou zpětnou vazbu, při níž je echo každé generace stále silnější až do úplného vybuzení.
Nasazení efektu delay
Delay je velmi vděčný efekt pro experiment, zejména při aranžování. Pomocí stereo delaye můžeme z relativně nenápadného zvuku vytvořit širokou pohyblivou plochu jako podklad pro sólové dění v kompozici. Nasadíme-li delay pro zvuky spíše perkusivního charakteru, můžeme jej synchronizovat k tempu kompozice a vytvářet tak jaksi mimochodem zcela nové a nečekaně působivé rytmické dění ve skladbě.
Zmíním se ještě o jedné zajímavé věci: delay je vlastně jediný efekt, který lze simulovat i bez signálového procesoru efektů, prostě čistě na MIDI úrovni. Mnoho z vás to jistě ví už dávno a určitě jste si již s MIDI delay zakoketovali. MIDI delay má totiž oproti originálnímu signálovému delayi tu výhodu, že je zcela kontrolovatelný. Jeho realizace je úplně jednoduchá a většina sekvencerů nám nabízí několik principů, jak si jej do sekvence zabudovat: jednak ručně, tedy tak, že za každou MIDI notu, u které chceme vytvořit MIDI delay, vygenerujeme notu identickou, zpravidla ztišenou, a za ní pak ještě další0¦ Druhý, podstatně půvabnější a rychlejší způsob je automatické generování MIDI delaye příslušným MIDI procesorem, nebo jak se tyto softwarové moduly ještě jinak mohou jmenovat. U nich probíhá pak generování zpožděných not automaticky, a hlavně v reálném čase. Jako vstupní materiál pro takovýto MIDI procesor lze zvolit jednak živý MIDI in, jednak výstup nějaké nahrané stopy. MIDI delay vykazuje pak vlastnosti, o kterých se tomu klasickému, signálovému, ani nezdá: jednotlivá MIDI echa mohou být transponovaná - dochází tedy vlastně k efektu arpeggia. A protože se jedná o MIDI, je takovému MIDI procesoru zcela jedno, jaký MIDI kanál použije pro výstup - můžeme si tedy zpožděné noty poslechnout v jiném zvukovém programu než v tom, který delay startuje. Všechno něco stojí - daní za pohodlný MIDI delay je snižování efektivní polyfonie nástroje, který MIDI delay generuje, protože každá zpožděná nota je MIDI nota jako každá jiná, se všemi nároky na spotřebu hlasů.
Efekty modulační
Jak již název napovídá, jde u modulačních efektů o stálou, většinou periodickou modulaci jednoho nebo více parametrů originálního signálu. Téměř všechny programy spadající do této kategorie modulují především časový průběh, a tím tedy i fázovou pozici efektového signálu. Modulovaný efektový signál se pak smíchává s originálním signálem a výsledkem jsou stálé proměny ve zvuku, které do hudby mohou přinášet nový vzruch a pohyb. Tímto se též liší od v podstatě statických halových efektů.
Nejtypičtějším a nejznámějším reprezentantem modulačních efektů je chorus. Již jeho jméno všelicos napovídá: stojíme-li před zpívajícím pěveckým sborem, přichází k nám tóny od jednotlivých zpěváků s různým časovým posunem, daným rozdílnou vzdáleností zpěváků od nás. Krom toho není žádný hudebník v orchestru, a tím méně zpěvák ve sboru, schopen hrát či zpívat úplně intonačně čistě. A hlavně tyto dvě skutečnosti v posluchači vyvolávají pocit "sborovosti" ansámblu, daleko více než pouhé zvýšení hlasitosti souboru oproti sólistovi.
Elektronická simulace chorusu probíhá následovně: Zpozdíme-li signál o přibližně 20 až 40 ms, budeme-li tento delay čas modulovat například pomocí LFO a smícháme-li jej s originálním signálem, dojde k fázovým posunům a fázovým konfliktům, které v posluchači vyvolají dojem zdvojení signálu. Budeme-li k tomu ještě modulovat výšku efektového signálu o více než 1 % frekvence originálního signálu, posílí se subjektivní identifikace dvou signálových zdrojů o to více. Použijeme-li více modulačních kanálů, celý dojem se příslušně zesílí - zvuk se stává sytějším a sborovým.
Velmi podobně funguje flanger, u něj se však používají kratší zpožďovací časy od 1 do 5 ms. Náš sluch nevnímá již zdvojení signálu, ale změny ve struktuře harmonických tónů.
Flanger se může velmi dobře hodit k basu, který většinou velmi individuálním způsobem podpoří a zvýrazní.
Dalším z modulačních efektů, se kterým se můžeme u některých lepších efektových procesorů setkat, je phaser. I tento efekt staví na modulaci signálového zpoždění, avšak oproti chorusu a flangeru je toto zpoždění u phaseru závislé na frekvenci modulovaného signálu.
Efekty dynamické
Do této kategorie patří efekty jako kompresor, noise gate a expandér, a z hlediska předmětu tohoto seriálu jsou to efekty nepříliš zajímavé, proto jen velmi stručně: Najdeme je buďto v masteringové sekci syntezátoru, případně samozřejmě někde v nabídce sampleru.
Kompresor
Kompresor není ve své podstatě nic jiného než zesilovač, jak jej najdeme například v každém audio-mixu. Narozdíl od něj však kompresor samočinně otáčí pomyslným potenciometrem zesílení, a to v závislosti na úrovni signálu ležícího na vstupu kompresoru.
Jakmile dojde k překročení určité hraniční úrovně (treshold) signálu, kompresor zpracovávaný signál ztiší o hodnotu ratio rychlostí attack. Poklesne-li úroveň signálu pod tuto hranici, zesílí se zpracovávaný signál opět na původní hodnotu. Ratio se udává ve zlomcích: 1 : 1 znamená, že nedochází k žádné kompresi, 2 : 1 znamená omezení signálu na polovinu. Zvláštním případem hodnoty ratio je � : 1; což znamená, že vůbec nedojde k žádnému přírůstku úrovně nad threshold hranici - v tomto případě pak hovoříme o limitaci, což je extrémní případ komprese.
Protikladem kompresoru je noise gate či expander. Narozdíl od kompresoru začíná však noise gate zesilovat po překročení thresholdu. Signál pod thresholdem noise gate vůbec nepropustí, signál nad ní odpovídá přesně originálu. Tohoto efektu se využívá k odstranění šumových signálů s konstantní úrovní. Expander je takový druh noise gate, který signál pod threshold úrovní nepotlačí zcela, nýbrž jej proporcionálně zeslabí.
Kvalitu efektového procesoru můžete poměřovat i maximálním časem, který může uplynout mezi originálním signálem a jeho prvním echem. Hodnoty kolem dvou vteřin by měly být standardem.
Věděli jste, že zpozdit signál, který se v elektrické podobě pohybuje po drátech rychlostí světla, nebylo v analogových dobách vůbec nic jednoduchého? Používala se "udělátka", jako speciálně upravené magnetofony, ve kterých jedna hlava na pásek nahrávala a o kousek dál po směru posunu druhá hlava snímala, kombinace rychlosti posuvu pásky a vzdálenost hlav pak udávala délku zpoždění. U halových efektů to bylo ještě zajímavější - kovová deska se na jedné straně rozeznívala vstupním signálem a na protilehlých rozích se její chvění snímalo - tento efekt se stal klasickým a jeho simulaci najdeme dodnes pod označením Plate v nabídce halových algoritmů většiny procesorů.
Použití kompresoru pro zpracovávání signálů ze syntezátorů je značně problematické vzhledem k tomu, že samples zaznamenané v ROM těchto nástrojů jsou již téměř jistě komprimované. Dodatečná komprese by jejich dynamický průběh ještě více "vyžehlila", takže by se pak výsledný zvuk mohl zdát příliš plochý a nezajímavý. Něco jiného je však komprese signálů z analogových syntezátorů nebo při vlastním pořizování samplů pro samplery.
Analogové phasery používaly tzv. AP filtr, což je filtr propouštějící všechny frekvence (All Pass), vykazující jinde spíše nepříjemnou vlastnost - posouvá totiž fázovou pozici signálu.
