Jak začít s blues
Nejdražší přátelé, blues není nic lehkého. Proč tak zhurta?
V Čechách (ale možná i jinde) vám skoro každý bude tvrdit, že hrát blues je hrozně jednoduché, že to jsou vlastně jen tři akordy pořád dokola, že na tom nic není. Bohužel, je to jen další z obecně oblíbených omylů. Aniž bych tvrdil, že zrovna "Já Jediný" pochopil, jak to s blues vlastně je, rád bych tuto lekci zahájil v trochu osobním duchu:
První desku Johna Lee Hookera jsem, díky rodičům, slyšel už asi v devíti letech. A moc mi to neřeklo, upřímně řečeno. O několik let později, už jako středoškolák, jsem věděl, že blues hraje třeba John Mayall, Steve Ray Vaughn, Eric Clapton, že z něj vyšel Jimi Hendrix; že z něj vychází i Aerosmith nebo Rolling Stones, že ho hráli Jethro Tull a že se názvuky blues objevují i v některých pasážích na starých deskách od Pink Floyd (hlavně v sólech Davida Gilmoura). Pak jsem od rodičů dostal k Vánocům desku Valentyne Suite od britské kapely Colosseum - a ta se mnou z několika důvodů zacloumala; mám-li se držet dnešního tématu, saxofonista Dick Heckstall-Smith mě tehdy odrovnal tím, jak dokázal hrát málo, přitom byl z každé noty cítit ohromný přehled, a navíc jsem měl pocit, že z toho tak trochu má prdel. Začal jsem se tedy víc pídit po deskách bluesových kapel z přelomu 60. a 70. let, objevil jsem si ještě saxofonistu Jacka Lancastera z Blodwyn Pig a taky Jana Kubíka z pražského Flamenga (geniální deska Kuře v hodinkách). A potom jsem v Praze začal hrát s hammondistou Janem Kořínkem a můj obraz o blues dostal konečně relativně správné obrysy.
Zjistil jsem, což už jsem ale tak trochu před tím věděl, že blues zahrnuje spoustu přístupů. Když vezmeme jen "blues hrané celou kapelou", jinak se v Americe hraje v Chicagu, jinak v Texasu. Pak je tu zvláštní případ - britské blues, které Američané nemají moc v oblibě, ale i tak si dobře uvědomují, že lidé jako Gary Moore nebo Eric Clapton mohou neznalé posluchače navést ke kořenům (české kapely většinou hrají takový konglomerát britského a texaského blues. Přibližně...). Další zvláštní kapitolou jsou skupiny jazzových varhaníků (Jimmy Smith, Jack McDuff...).
Osobně si myslím, že i když žijeme v době, která si zaplaťpámbu na stylovou čistotu až tak nepotrpí, je dobré v některých případech kořeny prozkoumávat, což se u blues může jedině vyplatit. Ať už si formálně vysvětluje blues kdo chce jak chce, pro mě je nejdůležitější pocit, který mám z poslechu bluesových muzikantů. Za sebe mohu doporučit poslech výše jmenovaných saxofonistů britských a českého, z amerických bych rád přidal Stanley Turrentina, Reda Hollowaye, Clifforda Scotta, Eddieho Vinsona (řečeného Cleanhead); blues bylo přítomné (chce se mi dodat "logicky") v improvizacích swingových sólistů předválečných bigbandů, be-bopových saxofonistů (Chralie Parker, Cannonball Adderley), ale je nepřeslechnutelné i ve hře moderních saxofonových velikánů Michaela Breckera, Davida Sanborna či Boba Malacha (to je zvláštní, že mi vyšli tři běloši..., tak třeba ještě Karl Denson a - no jasně - Maceo Parker nebo Pee Wee Ellis). Geniální desku věnovanou osobnímu přístupu k blues natočil John Coltrane (jmenuje se lapidárně Coltrane Plays the Blues). Mám-li zůstat doma, myslím, že bych měl zmínit Františka Kopa, Rosťu Fraše a Radka Zapadlo - a Karla Růžičku ml., ale to už je vlastně Američan...
To jsem se ale rozpovídal.
No, co se dá dělat, noty nás čekají příště.
Mějte se nádherně a třeba se ozvěte...
