Vybočení z tóniny
aneb "jak být mimo". Například já se s tím problémem potýkám celý život, při hraní si to ale dokážu opodstatnit... Někdy... Dost žertů.
Vážení přátelé,
dnes se budeme trošku zabývat něčím, co je obecně považováno za jazzový prvek. Noty mimo tóninu se koneckonců opravdu v jazzu používají, ale díky vývoji vážné hudby dvacátého století a jejímu vlivu na populárnější směry bych disonance na jazz neomezoval. Stačí si poslechnout Roberta Frippa (King Crimson) nebo Andy Summerse (The Police) či Franka Zappu.
Na základě retrospektivy svého dosavadního hudebního snažení jsem vytvořil následující tři příklady užití tónů, které jsem v předchozích dílech zakazoval.
Ovšem, předem varuji - člověk, když se začíná trochu věnovat různým vybočením, má tendenci cpát "mimoně" všude, kde to jen trochu jde. Jako jsem to například dělal já (snad jsem v tomto směru už trochu vyrostl). Proto je důležité nezapomínat na dobrý vkus.
Varování druhé - uvedené příklady je dobré zkoušet s harmonickým doprovodem - tj. buď na klavíru nebo s kamarádem, který vám tu a tam na něco zahraje kýžený akord.
Příklad první je nejjednodušší. Vznešené pojmenování chromatický posuv znamená, že posouváme motiv o půl tónu buď níž, nebo výš (obr. 1b). Na obr. 1a je vyobrazen akord, s nímž dnes budeme experimentovat - čistě pro srovnání. Pozor, občas se mi stane, že nemám sjednocené posuvky - v zápisu akordu mám h# a v zápisu motivu c. Udělal jsem to ale schválně, aby se to o něco lépe četlo. Nelekejte se také akordu se zvýšenou nonou (devítkou). Slyšeli jste ho určitě mnohokrát - například na začátku Shine on You Crazy Diamond zazní vždy mezi jednotlivými sóly.
Příklad druhý se týká použití celotónové stupnice. Tato je, kupodivu, opravdu složena z tónů, mezi kterými je vždy interval velké sekundy. Díky své konstrukci se stupnice vyskytuje pouze ve dvou verzích - dovoluji si přiložit náčrtek (obr. 2a a 2b). Při použití celotónových stupnic (pokud je v doprovodu dominantní akord - jako v našem případě) si můžeme pohrát s tím, že jedna z nich obsahuje základní tón, velkou septimu a zvětšenou kvartu a druhá zase základní tón pečlivě obejde (obr. 2c).
A je tu příklad třetí.
Vychází z principu, kterým se na přelomu padesátých a šedesátých let proslavil americký jazzman John Coltrane. Pokud jste se doposud vyhýbali jeho deskám Blue Train, Coltrane Plays the Blues, Giant Steps nebo A Love Supreme, zkuste to napravit. Coltrane byl totiž patrně jeden z nejvýznamnějších zjevů hudby dvacátého století vůbec (daleko většími "coltraneisty" než jsem já jsou František Kop a Ondřej Štveráček, doporučuji návštěvu jejich koncertů).
Obr. 3 je akordické schéma Coltraneovy skladby Giant Steps. Využívá autorův vynález harmonického kruhu tří tónin, které jsou od sebe vzdáleny o velkou tercii. Můj příklad (obr. 4) se omezil jen na použití tonických akordů těchto tónin (jsou napsány pod notovou osnovou pro lepší orientaci). A pozor - nezačínám od a, ale od c (obecně tedy od tóniky paralelní tóniny, nebo taky o malou tercii výš). Ukradl jsem to Bobu Bergovi.
No, snad to bude pro dnešek stačit.
Nebojte se mi poslat své připomínky a mějte se úžasně!
