V minulém díle jsme si telegraficky vysvětlili, jaké výhody a nevýhody může mít nahrávání s vyšší vzorkovací frekvencí. Zmínili jsme působení anti-aliasing filtru a negativní vliv, který mohou mít na zvukovou kvalitu vyšší vzorkovací frekvence kvůli intermodulačnímu zkreslení způsobenému zvuky nacházejícími se nad slyšitelným spektrem. Neplatí tedy jednoduchá logika „nahráváním s vyšší vzorkovací frekvencí se nedá nic zkazit“. Chce to najít zlatou střední cestu, kdy jemnější vzorkování s sebou přinese především nárůst kvality, nikoliv nežádoucí jevy v důsledku přítomnosti ultrasonického materiálu. Ale vždyť např. CD kvalita je 44,1 kHz a 16 bitů, můžete namítnout. Proč tedy vše nenahrávat rovnou s těmito parametry?
Což o to, to klidně můžete. Navíc některé starší zvukové karty ani nic lepšího neumožňují. Záznam a mixování ve vyšší kvalitě ale může přijít vhod z toho důvodu, že při prohánění zvuku nejrůznějšími plug-iny dochází ke kumulaci nežádoucích jevů v důsledku chyb při zaokrouhlování. Každá z těchto nepřesností je sama o sobě neslyšitelná, ale pokud se sečtou dohromady, mohou začít citlivější ucho dráždit. Mimo jiné i proto není špatný nápad nahrávat a „míchat“ data s vyšší vzorkovací frekvencí a až nakonec (tedy při exportu) mix převést na kýženou nižší kvalitu, jako je např. zmíněný CD standard.
U finálního produktu si troufám tvrdit, že 44,1 kHz musí stačit. Většina z toho neustále se zmenšujícího počtu lidí, kteří hudbu aktivně poslouchají, stejně sáhne po kompresních formátech jako je MP3. Ve srovnání s nimi zní nekomprimovaná nahrávka v kvalitě 44,1 kHz/16 bitů jako hifistova božská mana. Pokud si ale ujíždíte např. na formátu SACD, brát vám to nebudu. Jakou vzorkovací frekvenci tedy nastavit při nahrávání a mixáži? Troufnu si tvrdit, že 192 kHz je pouze samoúčelná vychytávka, která má v praktickém využití v podstatě jen samé nevýhody. Výsledná data jsou obrovská, a budete-li je kopírovat např. na externí disk přes „pouhé“ USB 2.0, budete muset být hodně trpěliví. Ony gigabyty navíc budou obsahovat především zmíněné ultrazvukové frekvence, které v lepším případě nejsou slyšet a v tom horším mohou intermodulací negativně ovlivnit slyšitelné spektrum. Za mě: 192 kHz nebrat. Bavme se tedy o rozmezí 44,1 až 96 kHz. Tam je rozhodující především to, při jaké konkrétní vzorkovací frekvenci zní nejlépe vaše převodníky. Pokud totiž slyšíte zlepšení při přepnutí např. na 88,2 kHz, může to být pouze tím, že ve vaší zvukové kartě není frekvence 44,1 kHz (nebo 48) dobře implementována. Na vině může být mimo jiné zmíněný anti-aliasingový filtr, který obzvláště u levnějších převodníků může ořezávat i slyšitelné vyšší frekvence. Zkrátka musíte jako vždy důvěřovat svým uším.
