Je-li život otázkou priorit, proč by to nemělo platit i pro nahrávání? Málokdy jsem si to uvědomoval tak silně jako při nedávném rozhovoru s kamarádem-kytaristou, který se pokouší v domácím prostředí nahrát plnohodnotné album. Se zoufalstvím v hlase si stěžoval: „Představ si, dal jsem se do nahrávání definitivních verzí kytar a ony ty potvory nezní tak dobře jako ty pracovní!“ Já mu na to řekl: „Proč tedy nepoužiješ ty pracovní?“ On na to: „Samotná hra na kytaru se mi sice původně povedla líp, ale měl jsem na kytaře staré struny, navíc ne dokonale naladěné. Ani zvuk aparátu nebyl zrovna ideální.“
V podobných situacích je každá rada drahá, především se ale musíme zamyslet nad zmíněnými prioritami. Pokud měl onen původní pracovní pokus takové kouzlo, je opravdu tak velký problém, že byly na nástroji staré struny? Opravdu byl zvuk nastaven tak, že nejde použít? V každém podobném případě se musíme rozhodnout, co je pro nás důležitější. Zvuková kvalita, nebo výraz, „čuch“, či „koule“? Jak asi tušíte, já budu vždy stranit výrazu - technicky kvalitní nudné nahrávky spadají pro mě do již dříve zmiňované kategorie „hudební smog“. To už raději technicky nekvalitní, které mají ony „koule“. Složitější je to s laděním. Např. opravdu falešné kytary mohou mít „čuch“ jaký chtějí, ale já osobně je nebudu schopen poslouchat. Jak velká míra rozladění je ještě únosná? To záleží na každém. Asi ale nemusím zdůrazňovat, že je lepší nepouštět do světa nahrávky, které budou kvůli ladění tahat za uši téměř každého.
Doposud jsme rozebírali situaci, kdy už škoda byla napáchána. Mnohem lepší je ale samozřejmě pohromám předcházet. Jinými slovy - už pracovní stopy nahrávat tak, aby byly případně použitelné, pokud se náhodou muzikantsky opravdu povedou. To se totiž stává poměrně často. První pokusy mají mnohdy v sobě bezprostřednost, která pozdějším verzím chybí. Part, který hrajeme, je v tu chvíli ještě neokoukaný - ještě jsme „zamilovaní“. Právě proto se snažme udělat vše pro to, aby pracovní pokus bylo možné použít, bude-li to žádoucí. U kytary to začíná tím, že si nástroj pořádně naladíme. Já vím, měla by to být samozřejmost, ale možná byste se divili, kolikrát jsem byl svědkem či aktérem trestuhodného zanedbání v této oblasti. Můžeme také signál z kytary rozbočit a nahrávat i zvuk samotného nástroje pro pozdější re-amping. U kláves si můžeme nechat otevřená zadní vrátka tím, že kromě audiosignálu zaznamenáme i MIDI stopu. Tu pak můžeme „prohnat“ přes jiný zvuk, ať už se jedná o hardware či softwarový plug-in. Ano, jistě, podobné techniky vyžadují o jeden i více kabelů navíc, což může zdržovat.
Přesto však doporučuji oněch několik vteřin až minut investovat, může se vám to hodně vyplatit. A pokud si to můžete dovolit, mějte ve svém domácím studiu vše dopředu „zadrátované“ tak, abyste mohli začít nahrávat co nejrychleji. Inspirace totiž často mizí stejně rychle, jako přichází...
