Když už jsme minule nakousli téma nahrávání zpěvu, pojďme u něj zůstat. V předchozím díle jsme se soustředili na technickou stránku věci, tentokrát se pojďme podívat na zoubek také samotnému procesu nahrávání. Ať už jste sami zpěváci nebo se chystáte nějakého zpěváka/zpěvačku nahrávat, je dobré si uvědomit několik věcí. Především fakt, že zpěv je snad ještě choulostivější na nejrůznější okolní faktory než jiné nástroje. A přestože se dá říct, že pravidla neexistují, je tu přeci jen několik doporučení, která by se vám mohla hodit.
Především musí zpěvák být v co největší duševní pohodě, jaké lze dosáhnout (pokud tedy píseň nevolá po „rozervanosti v hlase,“ pak snad...) Je dobré se noc před zpíváním dobře vyspat, nepřehnat to s alkoholem a cigaretami, dodržovat pitný režim apod. Pokud to lze ovlivnit, mělo by být prostředí, v kterém se nahrává, také působit spíše uklidňujícím dojmem. Je také lepší, pokud si zpěvák nemusí sám spouštět nahrávání apod., zkrátka pokud se může soustředit jen na samotný zpěv. To však neplatí v případě, že se zpěvák ve studiu stydí natolik, že podá nejlepší výkon, pokud nahrává sám. To pak musí bohužel být sám sobě technikem. V opačném případě se však hodí poradní, „producentský“ hlas, ať už přichází od vás - zvukařů - nebo ještě lépe od někoho, kdo má s hlasovým vedením zkušenosti.
Digitální nahrávání umožňuje několik „vychytávek“, před kterými bych vás rád varoval. První z nich je to, čemu se v angličtině říká „vocal comping“, tedy stříhání finálního zpěvu z jednotlivých frází pocházejících z více pokusů. Tento postup je, jako ostatně téměř všechny vymoženosti, dobrý sluha a zlý pán. Pokud totiž bude téměř každá fráze pocházet z jiného pokusu, je snadné, aby sólový zpěv ztratil soudružnost, zkrátka to nebude (především výrazově) držet pohromadě - bude slyšet, že je to sestříhané. Je proto lepší, pokud se finální zpěvová stopa lepí z co nejmenšího počtu delších částí - pak je snazší dosáhnout pečlivou editací větší konzistence.
Další dvojsečnou zbraní je komprese. Přestože zpěv snese (či dokonce vyžaduje) zdánlivě větší míru dynamické komprese než nástroje, je dobré to nepřehnat. Doporučuji napřed aplikovat to, čemu říkám „ruský kompresor“, tedy manuálně vyrovnat hlasitost jednotlivých frází, než se uchýlíme k „brutální kompresi“, která může „zamazat“ výraz a další nuance. I zde je někdy méně více.
Opatrně zacházejte také s nejrůznějšími digitálními korekcemi intonace (jako je Antares Autotune). Těm však bude věnován jeden z nadcházejících dílů, takže se pro teď spokojme s radou, že je většinou rozumnější pokusit se dané místo zazpívat znovu a lépe. Pokud totiž nechcete, aby byla korekce intonace při poslechu jasně rozpoznatelná, při opravách se pěkně nadřete. Je lepší to správně zazpívat - překvapivé, že?
