V populární hudbě existuje několik interpretů, kteří ovlivnili celé generace následujících hudebníků. Existuje však zřejmě jediná skupina, o které lze hodnověrně prohlásit, že od své „invaze“ doslova převrátila vývoj veškeré populární hudby celého světa naruby.
Zkuste se teď oprostit od svého subjektivního názoru na hudbu The Beatles. Bez ohledu na to, jestli ji máte nebo nemáte v oblibě nebo zda vás prostě nechává chladnou, jejich hudba zkrátka změnila chod populárně-hudebních dějin a je velmi prospěšné k těmto velikánům přistupovat pokorně, protože ještě po půl století nás mají co naučit. Pro mnohé významné hudebníky byla hudba Beatles doslova biblí a my si v tomto díle Rytmických struktur ukážeme, proč tomu tak bylo.
Dnes se zaměříme na méně známou, ale skvělou skladbu Happiness Is a Warm Gun (The Beatles, 1968). Ta je mezi fanoušky Beatles proslulá jako rytmicky zřejmě nejkomplikovanější (a zároveň také nejzajímavější) skladba Beatles. Její autor John Lennon na ni údajně také byl oprávněně velmi hrdý a řadil ji ve svém žebříčku svých skladeb velmi vysoko.
Přestože v době nahrávání skladby poměry mezi členy Beatles nebyly nejlepší a některé party byly často nahrávány jinými - a nutno dodat mnohdy lepšími - hudebníky (př. Eric Clapton nebo často také producent George Martin), tato skladba byla nahrávána výhradně původními členy Beatles. Údajně k tomu potřebovali devadesát pět pokusů, než ji zahráli tak, jak měla vypadat.
Předtím, než začneme, najděte si skladbu na svém nosiči, počítači nebo na YouTube, a také se připravte na to, abyste mohli poslouchat jednotlivé stereo stopy zvlášť (na to upozorním později). Dříve než se budeme detailně věnovat rytmické struktuře úseku v čase 1:50-2:05, se krátce podíváme na to, co jej od začátku skladby předchází.
Skladba začíná nevinným pravidelným čtyřdobým rytmem (0:00-0:16), potom nabírá na dynamice a také se rytmicky komplikuje: následující fráze „She’s well acquainted [...] window pane.“ je již nesymetrická (4 + 2 + 4 čtvrťové délky), celkem tedy na deset dob. Není to však ještě nic obzvlášť náročného. Těžké a lehké doby se střídají, bicí hrají pořád na 4/4 a kytara přiznává lehké doby. Následující dvě fráze jsou opět v obyčejném 4/4 taktu. Další fráze začínající v čase 0:39 („A soap impression...“) však skýtá první chyták - jediný vložený 5/4 takt, který „přehodí“ lehké a těžké doby. Prakticky si to ověříte tak, že když si budete hrát doprovodnou kytaru, která vždy přiznává lehkou dobu, od tohoto místa vám najednou začne vycházet na dobu těžkou...
Skutečný rytmický galimatyáš však přichází až teď, v čase 0:49-1:01. Bluesově laděný kytarový motiv trvá 11x 3/8 v rytmizaci 9 + 12 + 12 (celkem je tedy 33 osmin dlouhý). Tento motiv je následně i otextován (1:01-1:15):
Následuje šestkrát opakovaná fráze „Mother Superior...“, přičemž všechny liché fráze jsou na 9/8 a sudé na 10/8. Ještě vám z toho nejde hlava kolem? To nejlepší teprve přijde. V čase 1:37-1:50 přichází část, která by se značnou dávkou fantazie mohla nazvat refrénem a oproti předchozímu materiálu působí velmi kontrastně - je totiž zcela symetrická a také harmonicky velmi jednoduchá (známé klišé C-Am-F-G), k tomu velmi zpěvná, s Lennonovým nezaměnitelným výrazem:
Vše je pravidelné a srozumitelné, sbory jsou monofonně aranžovány společně s hlavním vokálem a rytmus je křišťálově jasný se základním rockovým groovem v bicích a vybrnkávanou kytarou.
V čase 1:50-2:05 se však začne odehrávat zásadní rytmické divadlo, které si teď rozebereme. Pokud tento úryvek slyšíte poprvé v životě, pravděpodobně se vám jeví jako čistokrevná rytmická džungle, ve které nejde rozeznat vůbec nic a ve které všichni zpívají a hrají, co chtějí a v jakém rytmu chtějí. Překvapivě ale tato struktura není až tak složitá, jako spíš dokonale vymyšlená a neskutečně efektní.
Při její sluchové analýze využijme toho, jak se mixovaly do sterea nahrávky The Beatles - do každého kanálu zvlášť. Poslechněte si teď pouze levý kanál: jasně a zřetelně můžete slyšet jednoduchý valčík kytary, baskytary a sborů:
V pravém kanálu naopak uslyšíte hlavní Lennonův vokál (velmi expresivní, spíše zčásti mluvený a zčásti intonovaný, a hlavně rytmicky hodně nepravidelný) a hlavně bicí, které pokračují tak, jako by se od předchozí 4/4 části nic nezměnilo - pořád stále dál se základním čtyřdobým rockovým groovem:
Když tyto ingredience smícháme, dostaneme rytmickou kaši, kde bicí hrají na čtyři, kytara (+ baskytara) na tři, doprovodné vokály na šest a hlavní vokál, který chvíli akcentuje s bicími a po dvou taktech je rytmicky zcela neuchopitelný:
Všimněte si, jak v prvním a druhém taktu úryvku spíše akcentuje s bicími („When I hold you...“) a ve třetím taktu už spíše zcela arytmicky odříkává text a čtyřdobý rytmus se ztrácí v osamělých bicích.
Na první pohled by se mohlo zdát, že Lennon to tam jednoduše řečeno „naházel“ tak, jak mu to přišlo pod ruku, to je ale jen záměrně navozené zdání. Celá pasáž je dokonale promyšlená, což je patrné nejvíc ze sborů. Všimněte si, jak v mezerách hlavnímu vokálu krásně odpovídají (což je zohledněno i v textu) a veškeré vokály se tak nádherně doplňují:
Také si všimněte, že z hlediska harmonie tato část zůstává úplně stejná jako předchozí rytmicky prostá část na 4/4: C-Am-F-G. To navozuje posluchači zpočátku pocit, jakoby se vlastně nic zvláštního nedělo, kytara však začne měnit akordy nikoliv po čtyřech osminách, ale po třech, čímž dojde ke změně rytmu na 3/8. V kombinaci s bicími v 4/4 vznikne tento rytmický útvar:
Tato rytmická struktura je typickou ukázkou polymetrie, tedy současného užití dvou rozlišných taktů (3/8 a 4/4 v tomto případě). Nejedná se ani o hemiolu, ani o žádný jiný rytmický poměr. Tempo se nezměnilo v žádném nástroji a všechny osminy stále trvají stejnou dobu. Veškerá rytmická spletitost je tedy způsobená pouze organizací těžkých a lehkých dob v jednotlivých nástrojích:
§bicí: 1-0-1-0,
§kytara/baskytara: 1-0-0,
§sbory: 1-0-0-1-0-0,
§hlavní vokál: nejprve 1-0-1-0, potom víceméně nahodile.
Po pouhých třech taktech popsaných rytmických „vylomenin“ se pak vše velmi nenápadně vrací do předešlého čtyřdobého taktu (v čase 2:05).
V této jediné skladbě tedy můžeme najít hned několik příkladů rytmické ambivalence (mnohoznačnosti), kontrastu (prostého čtyřdobého rytmu) a následné krátké polymetrie. K tomu všemu je skladba ambivalentní i z hlediska tektoniky (stavby) - nelze jednoznačně označit sloku, refrén, bridge a podobně, máme zde zkrátka několik různých částí.
Závěr
Ze skladby Happiness Is a Warm Gun přímo prýští kreativita, kterou můžeme nalézt v drtivé většině skladeb The Beatles (a to nejen v oblasti rytmu), což dokazuje, proč měla jejich hudba takový vliv. A přestože je rytmická struktura, kterou jsme si dnes analyzovali, skoro půl století stará, i pro dnešní mladé hudebníky může a měla by být stále velmi inspirativní.
Použité zdroje:
MACDONALD, Ian. Revoluce v hlavě: Beatles, jejich písně a 60. léta. Vyd. 1. Překlad Tomáš Zábranský, David Záleský. Praha: Volvox Globator, 1997, 395 s. Evokace, sv. 3. ISBN 80-720-7023-1.
