Pátým dílem rytmických struktur se dostáváme do „vyšší ligy“ světa rytmu. Do této chvíle jsme se vždy bavili o rytmu jako o něčem jednoduchém, jednotném; jako o jakési linii, na níž se v čase střídají těžké a lehké doby. Dnes se podíváme na to, co se stane (a taky jak se to jmenuje a jak to funguje), když se v rytmu objeví několik různých linií najednou. Dnešní díl našeho workshopu by tak mohl nést podnázev „polyrytmické struktury“.
Teoretická část
Jako vždy se i dnes vracíme k prazákladům rytmu. Co je rytmus, už dávno víme, stejně tak známe základní rytmy - dvoudobý a třídobý. Co se však stane, když tyto dva základní rytmy zahrajeme nikoliv za sebou (tak, jak jsme si ukázali třeba v druhém díle), ale naopak současně - tak, aby za stejnou dobu zazněly dvě doby (1-0) a současně tři doby (1-0-0)?
Polyrytmus, jak už samotný termín napovídá, je jev, při kterém dochází k současnému znění několika (tj. dvou a více) rytmů zároveň. Polyrytmické struktury se označují poměrem, který mezi sebou uzavírají dva různé rytmy. Rytmický jev, který je na obrázku, je obyčejná triola, která je zřejmě nejjednodušším příkladem polyrytmu. Tento by se dal konkrétně označit poměrem 3 : 2, tedy třídobý rytmus v dvoudobém taktu. Samozřejmě by to šlo i opačně:
V takovém případě máme základem třídobý takt, do něhož zasadíme dvoudobý rytmus - máme duolu místo trioly. Taková polyrytmická struktura by měla poměr 2 : 3.
Teď ale pozor: Polyrytmem chápeme pouze současné znění dvou rytmů, které si nejsou „příbuzné“, tj. jejichž těžké doby se až na tu první nepřekrývají (jednotlivé rytmy nejsou tedy násobkem jeden druhého). Polyrytmem tedy nemohou být poměry jako 4 : 2, 6 : 3 a podobně. Tato podmínka je v prvním příkladu splněna. Polyrytmická tedy není například tato struktura:
Přestože daná ukázka má jak osminové, tak šestnáctinové noty a dokonce i tečkovaný rytmus, tak v žádném případě se nejedná o polyrytmus, protože veškeré i jednotlivé rytmické články a dílečky jsou odvozeny od psaného čtyřdobého taktu.
Praktická část
Dá se říct, že jakoukoliv formu polyrytmu můžeme najít úplně všude - v jakékoliv hudbě. Každý hudebník, který něco znamenal, aplikoval při hře polyrytmy - od klasiky přes jazz až po metal. Několikrát jsem už zmínil progresivní rock, ten využíval polyrytmy doslova na každém kroku. Velmi často je používal také slavný bubeník kapely King Crimson (a také Genesis a Yes) Bill Bruford. Vybrané rytmické struktury King Crimson a dalších si ukážeme v některém z příštích dílů.
Rytmická struktura zvaná hemiola, útvar, který si teď prakticky rozebereme, se však objevoval už v tancích staré barokní suity, především v courante a gigue. Velmi dobře popsána bývá například u Händela (např. na webu Music Theory Online).
Princip je jako vždy jednoduchý, ukážeme si jej na šestidobém taktu. Máme-li šestidobý rytmus, dělíme jej obvykle na dvakrát jednu těžkou dobu a dvě doby lehké: 1-0-0-1-0-0.
Chceme-li dostat hemiolu, přidáme k tomuto základnímu rytmu jiný rytmus, který sice zachovává celkový počet dob, ale mění organizaci těžkých a lehkých dob takto: 1-0-1-0-1-0.
Ve výsledku tedy zazní během jednoho taktu tři těžké doby (v tom druhém případě) a dvě těžké doby (v prvním případě), jsou tedy v poměru 3 : 2.
Jde vám z toho hlava kolem? Zkusme to prakticky; ti z vás, kdo umíte aspoň trochu na klávesy, zkuste si zahrát tuto figuru a dodržet přitom akcenty, jak jsou zapsány, a naopak je nedělat tam, kde být nemají:
- tři akcenty
- dva akcenty
Pravděpodobně zjistíte, že to napoprvé není vůbec jednoduché! Chce to ale jen trochu cviku. Naučíte se to nejlépe tak, že začnete hrát jen rytmus v horní osnově, ale počítat budete „raz dva tři, raz dva tři“, jako byste hráli dolní osnovu. Potom naopak zahrajete spodní rytmus a počítáte „raz dva, raz dva, raz dva“. A když vám to začne jít, můžete začít hrát obouručně.
Hemiola je zatraceně efektní věc, a to si ukážeme na jedné z nejznámějších a zároveň nejgeniálnějších skladeb rocku vůbec - Bohemian Rhapsody. Ta má kromě toho, že je notoricky známá, ještě jednu důležitou výhodu: Na YouTube se kromě skladby samotné dají najít také stopy jednotlivých nástrojů, takže si celý úryvek můžete přehrát s každým nástrojem a rytmem zvlášť a potom se s odstupem podívat, jak to funguje jako celek. Důležité budou v tomto případě především bicí Rogera Taylora a klavír Freddieho Mercuryho. Kromě této výhody bude ukázka vhodná také proto, že na rozmezí pouhých dvou taktů můžeme najít hned několik polyrytmů najednou, včetně hemioly.
Náš úryvek se nachází na úplném konci rychlé rockové části - těsně před kytarovými „fanfárami“ a rychlou pasáží v levé ruce klavíru:
Základem celé rockové části Bohemian Rhapsody (tj. od textu „So you think you can stone me and spit in my eye“ dál) je rychlý shufflovaný rytmus - přesně ten, o němž jsme hovořili minule. Možností zápisu do not je několik, zřejmě nejlepší je bluesový způsob, tj. triolový 12/8 takt (čtyři doby rozdělené na tři osminy, dohromady dvanáct osmin). Druhou možností je potom zápis do taktu 4/4 a každou skupinu tří osmin psát jako triolu (tak, jak jsme si ukazovali minule). Tato metoda by ale nebyla v tomto případě příliš přehledná.
Poslechnete-li si samotné bicí Rogera Taylora, krásně uslyšíte hemiolový polyrytmus, který je rovněž znázorněný v notách. Zatímco hi-hat a snare hrají prostě a jednoduše na čtyři doby, tak kopák kontrastuje dvěma triolami, dohromady šesti dobami. Máme zde tedy polyrytmus 6 : 4. Tento poměr se rovná poměru 3 : 2, tedy hemiole:
Stejný princip je potom použitý současně i v klavíru. Každá ruka hraje jiný rytmus: pravá hraje rovně kila na čtyři (společně s hi-hatou a snarem) a levá ruka basuje společně s kopákem na šest. Tato rytmická struktura je mimořádně efektní - oba kontrastující rytmy jsou dvakrát podtrženy, takže jsou dobře slyšitelné a basy klavíru hrají společně s basovým bubnem. Tento princip je využit po celou dobu rockové části Bohemian Rhapsody a právě díky němu je tak rytmicky přitažlivá, jako by přímo vybízela ke skákání.
Na jejím závěru se však autor Freddie Mercury s tímto jedním polyrytmem nespokojil a použil ještě jednu další hemiolu. Kromě dvou souběžně znějících rytmů 6 : 4 se mění rytmizace klavíru, a to na tři půlové doby. Je to na samém závěru rockové části a v druhém taktu uvedeného notového úryvku:
Tato struktura ostře kontrastuje s bicími. Skoro jako by tam ani nepatřila: s kopákem se nesejde ani na jedné těžké době kromě první, a s hi-hatou a snarem svírá dokonce poměr velké trioly, tedy 3 : 4 - nesejde se tedy kromě první doby dokonce vůbec. Souzní však s melodií, kterou „kreslí“ kytara Briana Maye společně s baskytarou Johna Deacona.
V jediném taktu této šestiminutové skladby je tedy hned několik polyrytmických jevů:
- 6 : 4 hemiola (kopák versus hi-hat a snare) oba takty,
- 3 : 2 hemiola (klavír versus kopák) ve druhém taktu,
- 4 : 3 (hi-hat a snare versus klavír) ve druhém taktu.
Doporučuju pustit si na YouTube daný úryvek v každém nástroji zvlášť, důkladně poslouchat, v jaké rytmizaci hraje, a případně si to společně s ním zkusit zahrát, a až potom si úryvek pustit celý a pokusit se v něm pouhým uchem rozpoznat, jak každý nástroj funguje v rámci celku. Je to pouhý zlomek sekundy, ale je úžasné, kolik je v něm muziky.
Nové termíny (shrnutí):
polyrytmus, triola, hemiola.
