Rytmické struktury IV - hudební teoreticko-praktický workshop

Teoretická část

Ve třech předchozích dílech Rytmických struktur jsme se jen okrajově dotkli menších hodnot, než je hodnota čtvrťová. To proto, že jsme se nejdřív systematicky zaměřili na čtvrťové rytmické délky a na to, jak je lze využít. Teď, když se už na tomto silnějším ledě cítíme dobře, můžeme se pustit na led o poznání tenčí, a tím jsou délky osminové.

Osminový „svět“ rytmu je rozmanitý a každý hudební směr nebo žánr (ať již blues, jazz nebo třeba i středoevropská lidová hudba) k němu přistupoval trochu jinak. Například v minulém díle Rytmických struktur o reggae jsme poprvé mluvili o tzv. „houpaném“ rytmu. Existuje mnoho způsobů, kterými se tento jev nazývá - ať už mluvíme o houpaném rytmu, swingování, shufflu nebo hraní v triolovém nebo tečkovaném rytmu. Mezi těmito pojetími jsou drobné rozdíly, ale princip je pro všechny společný. Vraťme se nyní na úplný začátek. V prvním díle jsme si řekli, že jsou jen dva základní takty: dvoudobý a třídobý. Tehdy jsme se bavili o taktu a organizaci jednotlivých dob, tedy povětšinou o čtvrťových hodnotách:

- dvoučtvrteční takt = dvě doby (jedna doba = jedna čtvrťová nota),

- tříčtvrteční takt = tři doby (jedna doba = jedna čtvrťová nota).

Proč je vlastně jedna čtvrťová nota jedna doba? Nemusí to tak být vždycky, ale čtyřčtvrtečnímu taktu se někdy říká takt celý, a proto se nota, která trvá všechny čtyři doby, nazývá „celá“. Nota, která trvá půl tohoto taktu se nazývá půlová, její další půlka je čtvrťová a tak dále.

Každá délková hodnota se samozřejmě dá ještě znovu dělit, a teď pozor: Jakým způsobem se ale může dělit? Opět se vracíme (a vždy se v rytmu budeme vracet) na úplný začátek - jsou jen dva základní rytmy: dvoudobý a třídobý. Dvoudobý přístup je tedy logický: rozdělíme jednu čtvrtku na dvě osminy:

Pokud ovšem rozdělíme čtvrťovou notu na tři různé délky, dostaneme triolu:

Tento princip je patrně nejzřetelnější v blues, kde je základem pomalý triolový rytmus. Přestože potom většinou počítáme normálně na čtyři (obvykle velmi pomalu), tak rytmem, který hlouběji při hraní blues vnímáme, jsou trioly. Protože tyto trioly jsou prakticky všude, tak pro zjednodušení se využívá trochu jiný způsob zápisu: 12/8 takt v rytmizaci 3 + 3 + 3 + 3, čímž odpadá otravná nutnost psát všechny osminy jako trioly. Osminy se píšou normálně a naopak čtvrtky se píšou s tečkou:

Praktická část

Je však ještě jedna možnost, jak k této věci přistupovat, a přitom nemuset psát všude trioly. Nechme teď trioly stranou a ponechme si jen triolový „feeling“. Když se vrátíme k běžnému 4/4 taktu, ponecháme triolové cítění a podstatně zrychlíme, pak dostaneme něco, čemu se říká právě shuffle, swing, tečkovaný rytmus, houpaný rytmus atp. Máme tedy čtyři čtvrťové noty (doby), které jsou reálně dělené na tři osminy. A teď pozor: většinou hrajeme osminy jen dvě, a to tak, že ta první je vždy delší než ta druhá. Ke zjednodušení zápisu už tady ale neslouží 12/8 takt jako v blues, ale speciální značka. Nejčastěji se používají tyto dvě:

První značka říká, že první ze dvou osmin je přesně dvakrát delší než ta druhá (rytmizace dvě ku jedné). Druhá značka v podstatě symbolizuje stejný jev, ale pokud bychom chtěli být přesní, tak se jedná (i z hlediska grafiky) o tečkovaný rytmus, tedy že první osmina je s tečkou (tzn. trvá jeden a půl osminy, tedy tři šestnáctiny) a druhá ve skutečnosti není osminou, ale jen šestnáctinou (rytmizace tři ku jedné).

Ve skutečnosti to ale není zase tak složité. Jak jsme si řekli na začátku, je to stejný jev, stejný princip, který si osvojíme, pokud mu dobře porozumíme: swing, shuffle, swingový rytmus, tečkovaný nebo houpaný rytmus. Právě výraz „houpat“ je pravděpodobně nejtrefnější, protože jako jediný zároveň překládá slovo „swing“ do češtiny. Swing totiž kromě tohoto způsobu hraní a kromě názvu žánru znamená v angličtině houpat. Nejjednodušší, a velmi oblíbený, způsob je napsat na začátek not prostě a jednoduše „swing 8ths“ jako „houpané, swingové osminy“ nebo ještě jednodušeji: „swing feel“.

Graficky si celou věc znázorníme na jednotaktovém úryvku:

Každý takt je zapsaný trochu jinak, ale všechny ve skutečnosti budou znít téměř totožně. I ve swingovaných notách samozřejmě existují drobné rozdíly, se kterými se dál pracuje. Tak například akcenty (psány ve čtvrtém taktu) jsou v podstatě jev, který tečkovaný rytmus v jazzu běžně doplňuje. Je to už otázka žánru, feelingu a konkrétního stylu interpreta. Jinými slovy, je to na vás...

Další věc, kterou u swingu rozlišujeme, je hard, medium a light swing. To je velmi snadné na pochopení, ale už trochu složitější na interpretaci, protože tady už skutečně pracujeme s jemným cítěním, s drobnými rytmickými odlišnostmi. Jediná možnost, jak je dobře ovládat, je cvičit...

Teoreticky je to však jednoduché:

Light swing: První osmina je jen o maličko delší než ta druhá, a právě tento způsob se nejčastěji nazývá shuffle (shuffle znamená v angličtině „nahodile“). Tohoto způsobu nejlíp docílíte ležérním, až ledabylým způsobem hraní osmin. Můžeme jej najít např. u Thelonia Monka, jednoho z nejuznávanějších a nejzajímavějších postav bebopu.

Medium swing: První osmina je přesně dvakrát tak dlouhá jako druhá, jedná se tedy o dokonalý triolový feel (viz Obrázek 5).

Hard swing: první osmina trvá trojnásobek času než ta druhá. Jedná se tedy o tečkovaný rytmus (viz Obrázek 6).

V jazzu, a zejména ve zlaté éře jazzu - swingu, byl tento způsob interpretace tak častý, že se stal samozřejmým a žádná značka se už do not ani většinou nepsala. Naopak v případě, že skladatel trval na tom, aby se osminy hrály obě dvě stejně, tak se objevuje poznámka „straight feel“ jako „rovné cítění“. Interpretační způsob „swingování“ se tak stal přímo i názvem a zároveň hlavním znakem tohoto jazzového směru. Když si pustíte jakoukoliv nahrávku orchestru Bennyho Goodmana a zaposloucháte se pozorně, zjistíte, že v drtivé většině případů se jedná o hard swing.

Zajímavost

Co se však stane, když celý tento vtip s tečkovaným rytmem převrátíme naruby? Tedy že první osmina je krátká a až ta druhá je tečkovaná, tedy prodloužená?

Tento jev se nazývá „obrácený tečkovaný rytmus“ a je to docela jiný svět, pro nás však důvěrně známý. Je totiž mimo jiné velmi obvyklým jevem v české a slovenské lidové hudbě...

K čemu je to vlastně dobré...

Opět platí stejné pravidlo jako ve všech předchozích dílech Rytmických struktur. Když tento jev dobře od základu pochopíme, bude naše hudební tvorba bohatší, rozmanitější a lepší. Jak tedy aplikujeme tečkovaný rytmus? Možností jsou mraky, stačí se jen zamyslet. Chcete-li nějakou lehčí nápovědu, zkuste to jako Jerry Lee Lewis. Tento slavný rock‘n’rollový zpěvák a klavírista měl ve zvyku ve svých sólech hrát rovné osminy, zatímco veškerý doprovodný background, od bicích přes kytary až po levou ruku klavíru (!), byl houpaný. Docílil tím ještě větší rytmické přitažlivosti rock‘n’rollu. Jednalo se vlastně o velmi nenápadný, latentní polyrytmus (více rytmů zároveň, v tomto případě straight - rovný a swingovaný - houpaný). A právě polyrytmickým strukturám se začneme věnovat příště. Swing it!