V minulém dílu jsme hovořili o tom, že můžeme k akordu přidat určité tóny. Vzniknou tak septakordy, devítky, jedenáctky a třináctky a akordy "add" s přidanými tóny. Tyto názvy akordů jsou odvozeny od intervalů, které přidáváme ke kvintakordu. V septakordu přidáme septimu, v devítce septimu a nonu, v jedenáctce septimu a undecimu (kvartu o oktávu výše) a ve třináctce septimu a tercdecimu (sextu o oktávu výše) a v akordech "add" pouze příslušný interval, vyjádřený číslicí (u značky 6 se add neuvádí, jelikož není nad septimou). Zní to možná trochu děsivě, ale v podstatě se akordy doplňují po terciích o další tóny, a tím se do určité míry mění jejich barva. Charakter však zůstává. Např. z kvintakordu C dur pak vznikne C6, Cmaj7, Cmaj9, C add9, Cmaj11, Cmaj13 atd (viz. příklad).
Dále je důležité dokázat si ze základních tvarů akordů odvodit jejich obraty. Máte-li akord, skládající se ze tří tónů, tak ho můžete postavit od každého z nich. To znamená, že např. náš známý C dur bude mít tři obraty (c, e, g), (e, g, c) a (g, c, e). A ať ho zahrajete jakkoli, bude to stále C dur. "Nabízí se mnoho možností - když vezmeme v úvahu, že kvintakord má tři obraty, septakord čtyři a tak to přibývá vždy o jeden tón přes devítku, jedenáctku až do třináctky (která jich má sedm), je to poněkud obludné množství. Radši se ani nepokouším to mezi sebou vynásobit. A to ani nehovořím o případných různých polohách akordických tónů (nebo chcete-li o harmonické sazbě - úzká, široká, smíšená harmonie). Variant by bylo nespočet a je jasné, že na kytaru by byl hratelný pouze zlomek těchto potenciálních možností. Jak si tedy všechny ty věci nějak logicky uspořádat na hmatník a neztratit se na něm? Nemusíš se děsit, jde to mnohem jednodušeji a méně matematicky, než se na první pohled může zdát. Vodítkem ti může být výchozí škála ve vrchním hlase, pod níž se na ostatních strunách skládají tercie a septimy. V případě harmonizace do čtyřhlasu pak bude vyjádření posledního, čtvrtého, akordického tónu na tvém uvážení."
Spousta obratů kytaristovi nepůjde do ruky nebo nebude dobře znít, ale výhodou tohoto systému, jak tvrdí Honza, je, že si každý vytvoří obraty i prstoklady na míru své ruce. Navíc touto interaktivní metodou na hmatníku můžete kdykoliv znovu vytvořit to, co byste případně zapomněli.
Typy akordů a jejich obraty
V minulém čísle jsme si udělali malý úvod o akordech a teď se tedy na celé téma podíváme trochu podrobněji. Vraťme se zpět ke kvintakordům. Už víme, že durový kvintakord se skládá ze tří tónů a má tudíž tři obraty. Co možná ještě nevíme, je, že nejinak je to s kterýmkoliv dalším kvintakordem - tedy nejen durovým, ale i s mollovým, zmenšeným či zvětšeným. Vezměte si tedy např. a moll. Skládá se z tónů a, c, e, takže lze vytvořit další dva obraty (c, e, a) a (e, a, c). Mají své názvy, říká se jim sextakord a kvartsextakord, ale důležitější je si uvědomit, že jen měníme jejich pořadí a stále pracujeme s tónovým materiálem C dur (c, d, e, f, g, a, h). Základní tón akordu a moll je "a", takže pokud si to spočítáme, zjistíme, že jsme postavili tento akord na šestém stupni stupnice C dur.
Pokud lze postavit kvintakord na prvním a šestém stupni stupnice dur, nabízí se nám automaticky jedna otázka: Lze udělat totéž na ostatních stupních? "Samozřejmě, jen je v takovém případě potřeba dávat pozor na to, abychom akordy stavěli opravdu pouze z tónového materiálu dané tóniny. Je to jeden z možných způsobů harmonického myšlení, o němž si v některém z příštích dílů prozradíme víc. Momentálně ale bude přednější si nastínit ještě pár věcí."
Zatím jsme mluvili převážně o kvintakordech a ostatní typy akordů jsme zmínili pouze okrajově, s nimi se však otevírají další možnosti. Přidáním intervalů 7, 9, 11 až 13 ke zmíněným kvintakordům obohatíme jejich náladu o další prvky, jen vědět, jestli ta septima bude malá nebo velká, devítka velká, malá, případně zvětšená atd. To si ale povíme v dalším díle...
