Framus V a jejich klasické dílo Město Er, vysoce osobitá sólová deska Capricornus, nadčasové bluesrockové album Blues z lipového dřeva sestavy Luboš Andršt Blues Band, což byla v podstatě superkapela v intencích tohoto názvu (Andršt, Petr Lipa - voc, Ondřej Konrád - harm, Vladimír Guma Kulhánek - bg a Jaromír Helešic - dr) či Together s Ronem Mortlandem, Jiřím Kozlem a Erno Šedivým a samozřejmě jeho vystoupení s B. B. Kingem, to jsou všechno záležitosti, které mám nejen starostlivě opečovávané v archivu desek, ale jež pro mne charakterizují osobnost Luboše Andršta. Jeho tón je přesně ten, o kterém se říká, že jde ze srdce - prostě vás to chytí.
Výčet jeho aktivit by byl hodně dlouhý, ale rád bych připomněl ještě jednu formaci - jako fanoušek legendárního Flamenga jsem hodně držel palce kapele Energit, která v letech 1973 a 1974 sdružovala muzikanty této sestavy (Luboš Andršt, Ivan Khunt, Vladimír Padrůněk, později Vladimír Mišík a Anatoli Kohout). A mimochodem, Sto roků na cestě Framus V se opravdu povedlo!
U sestavy můžeme poznamenat, že Super Hard-On eliminuje proudové ztráty v kabelech a má vysokou impedanci, takže zvuk je výraznější, kontrastnější.
Z aparátů jsme uvedli větší sestavu, na menších pódiích používá Andršt jedno kombo Fender ’57 Twin-Amp, v malých klubech ještě připojuje omezovač Marshall Powerbrake.
Jaké části své sestavy si nejvíce ceníš?
„Sestava je řetěz prvků, které se vzájemně ovlivňují. Ale moc bych to zase nepřeceňoval, je to jenom ,nářadí‘. Myslet si, že mít stejné věci jako ten či onen kytarista vám zajistí stejný zvuk je bláhový přelud. Svůj zvuk musíte mít nejdřív ve své hlavě a dostat ho z kytary je poctivá ruční práce. Nejvíc si asi cením toho, že mám kytaru model z roku 1958, zesilovač model z roku 1957 a uši z roku 1948.“
Jaký je tvůj nejhorší zážitek z koncertu?
„K těm nejhorším nepatří ty, kde selže technika. To se vždycky nějak vyřeší a diváci často nějakou tu poruchu nebo změnu zvuku neregistrují. Nejhorší je, když vám vypoví službu vaše zdraví.“
