Během tří dnů po jeho debutu u Blue Note se po New Yorku rozkřikla zpráva o "šíleném" varhaníkovi, který hraje čtyřicet chorusů na Sweet Georgia Brown v závratném tempu a neopakuje přitom jedinou frázi. Ovlivněn gospelem a blues prorazil Jimmy již v 50. letech dvacátého století, kdy se jeho nahrávky staly populárními prostřednictvím jukeboxů, v 60. a 70. letech pomáhal vytvářet styl známý jako soul jazz.
Ačkoli pokusy s varhanami ve funku a jazzu nebyly nic nového (Fats Waller, Count Basie), působil Jimmyho zjev velmi svěžím dojmem. Vyvinul totiž techniku (sám byl samouk), díky níž nebylo třeba v kapele hráče na kontrabas. V baladách hrál bas pedály, ale v rychlých tempech používal spodní manuály pro spodní basovou linku a doprovodné akordy. Podobný rejstřík užíval v horním manuálu pro sóla, ale s perkusivním hammond-efektem.
Jimmy Smith byl výlučně "recording artist", jeho alba se dobře prodávala a firmy tudíž mohly podporovat i ostatní experimentující hudebníky. Nahrával s velkým orchestrem, pracoval s aranžéry jako Lalo Schifrin a Oliver Nelson, v menších seskupeních s nejlepšími jazzovými muzikanty - Wes Montgomery, Kenny Burrel, Grady Tate, Lee Morgan, Lou Donaldson, Stanley Turrentine nebo DeeDee Bridgewater - album Love and Peace: Tribute to Horace Silver (1995), Joey De Francesco Incredible! (1999). Jeho vliv šel ovšem napříč žánry i generacemi - The Beastie Boys nasamplovali jeho basovou linku ze skladby Root Down (And Get It) a použili ve vlastní písni Root Down. Medeski, Martin and Wood a Hayden-Eckert Ensemble jsou mezi známějšími současnými kapelami, které se hlásí k Smithovým schopnostem a soundu. Pro Jimmyho hudební jazyk je charakteristický swing s neskutečným drivem a nezměrnou invencí.
Z desek mohu dále doporučit: Organ Grinder Swing (1966, 2000), House Party (1958), The dynamic Duo with Wes Montgomery (1966), Livin it up (2005).
Klávesy: Hammond B-3 Organ.
