Osobnost, která od devadesátých let nesporně velmi výrazně formuje obraz české rockové scény. Skladatel, kytarista, vášnivý sběratel kytar (nádherný koníček, tomu opravdu rozumím), zakladatel a tvář superúspěšných kapel Lucie a Wanastowi Wjecy, autor desítek velkých hitů. No co uvést více? Snad třeba ještě to, že se zajímá o českou historii a že není neznámý ani z hlediska stříbrného plátna. Jen si vzpomeňte na Svěrákův film Akumulátor 1...
Kodym má kytar několik desítek: „Je to takovej harém. Pořád hledám další krasavice.“ Dvě námi uvedené má z Gibson Custom Shopu, kdy tu první koupil v Japonsku, v Hirošimě. Na své kytary natahuje Ernie Ball Regular Slinky Nickel Wound, tedy sady o síle .010-.0 46.
Jaké části si na své pódiové sestavě nejvíce ceníte?
Rozhodně toho pre-ampu od Michaela J. Soldana a Tima Caswella X-99. Už se hodně let nevyrábí a v podstatě se nedá sehnat. Často zkouším něco jinýho, ale žádnýho velkýho konkurenta na live hraní nenacházím.
Používáte totéž ve studiu?
No jako základ vlastně jo, ale ve studiu mám obvykle i dost alternativních aparátů, hlavně na čistý a „trochu zkreslený“ zvuky. A taky spousty starejch klasickejch krabiček. Je to mor!
A co akustiky?
Těch mám poskrovnu, jen takový základ. Guild F-50 asi z roku 1970 nebo dobrou kopii Martinky od Františka Furcha. Nějaký dobra, bendža, mandolíny a tak.
Nejhorší zážitek z koncertu?
V roce 1990 jsme s Lucií hráli s Etc... v klubu Gag na Národní třídě v Praze. Byli jsme tenkrát tak „divoký“, že si sedmdesát pět procent kapely nepamatuje, že nějaký koncert vůbec odehráli! Uf!!!
Nejlepší zážitek z koncertu?
Asi moje poprvý. Patnáctiletej kluk v klubu Futurum s první kapelou Tarantula s Iriskou na krku.
Šťastnej jak blecha, že jsem elektrickej kytarista a hraju v nějaký kapele pro lidi ve Futuru.
Čím čistíte své kytary?
No, upřímně, jsem na to dost prase.
