"Odjakživa jsem dával přednost tomu, když jsem mohl s věcí splynout, trochu víc se jí pověnovat, participovat na ní i jako hudebník, nejen jako instrumen-
talista. Tím nechci rozhodně říct, že by nebylo pěkné, když člověk poslouží dobré věci svou troškou řemesla, to je taky příjemné, ale mít možnost se do ní vložit víc, je pro mě odjakživa přece jenom lákavější."
To přiznává Štěpán Smetáček, muzikant, jehož široký záběr už stačil zahrnout stejně tak trash metal jako bluegrass, bigbít, folkrock či jazz, vlastní, hudebně svobodné počiny nevyjímaje. Tak široké je pole působnosti Štěpána Smetáčka, nejen vyhledávaného a respektovaného bubeníka, ale i jako hudebníka všeobecně.
Co se asi nemohlo nestát
I když opomeneme více než známé úsloví o jablku, které nepadá daleko od stromu, bylo by asi s podivem, kdyby se Štěpán Smetáček, vnuk proslulého dirigenta Václava Smetáčka a syn jedné z nejvýznamnějších osobností českého jazzového traditionalu Pavla Smetáčka, ubíral jinou cestou než k muzice. "Já myslím, že v tom bylo jasno v předškolním, možná předškolkovém věku, když nechám stranou dětská přání typu popelář," přiznává Štěpán, "jak to tak chodívá, asi v osmi letech mě zapsali do lidušky na zobcovou flétnu, která mě strašně nebavila. Otec s kapelou zkoušíval u nás doma, často několik dní, zůstávaly tam postavené bicí a jakmile byla možnost, už jsem u nich byl a tloukl do nich. Učitel v lidušce záhy poznal, že to se mnou a s flétnou opravdu nemá cenu a doporučil rodičům, aby mě raději přihlásili na bicí, když mě to tolik láká." A tak se také stalo a Štěpán se stal žákem dnes už bezmála legendárního profesora Veselého. Na státní konzervatoři pak pokračoval v jeho třídě a nedá na pedagogický přínos profesora Veselého dopustit. "Pokud vím, tak jsme ho nikdo nikdy neslyšeli hrát. Z toho vyplývá, že je to člověk, který má pedagogický talent a vhled do toho, jak a kam lidi vést. Jistou představu, kterou sice sám neaplikoval, ale dokázal nás k ní dotlačit. Krom toho je velice důležité, že v době, když tu nebyly prakticky žádné materiály, psal učebnice a etudy, které jsme si opisovali jako samizdaty a po čase zjistili, že on sám přišel na to, co se třeba v Americe dlouho vyvíjelo, a poskytl nám to."
V domovském prostředí vyrůstal Štěpán obklopen vážnou hudbou a jazzem a takřka až do nástupu let pubertálních neměl o jiné muzice v podstatě ponětí. "Táta se natolik snažil mě izolovat od oficiální socialistické kultury, že se mu povedlo mě izoloval v podstatě od všeho krom toho, co sám uznával. U strejdy jsem sice slýchal Pink Floyd, Beatles a Jethro Tull a začal tušit jakýsi vzrušující svět, ale když jsem přes spolužáky poprvé poznal Iron Maiden a Metallicu, bylo to něco naprosto převratného. Něco, čemu jsem okamžitě propadl."
Tohle zjevení mělo už záhy Štěpánovi přinést zásadní životní zvrat. Ještě předtím, v roce 1986, nastoupil ke studiu na už zmíněné Státní konzervatoři v Praze, a je tudíž zajímavé pozastavit se u jeho zpětného pohledu na to, co mu absolvování konzervatoře přineslo.
"Těžko si teď dovedu představit věnovat se hudbě bez určitých znalostí, byť možná třeba malých, když už je mám. Myslím, že teoretické znalosti pomůžou člověku se jednak v muzice orientovat a především komunikovat.
Vezmeme-li na pomoc další okřídlené úsloví - odříkaného chleba největší krajíc, je nabíledni, že Štěpánovo generační setkání s heavy metalem nezůstalo bez odezvy. Už v prvním ročníku konzervatoře se stal členem metalové formace Řetěz a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. "Tátovi se to velmi nelíbilo a hodně rychle to vedlo k prudkému střetu, takže jsem ještě hodně dlouho před svou oficiální dospělostí opustil domov a začal si žít po svém."
Na cestě
Shodou okolností to bylo právě v listopadu '89, když Štěpán úspěšně prošel konkurzem metalového Arakainu a usedl na uprázdněný bubenický post. Namísto první zkoušky se kapela rovnou vydala na demonstraci, nicméně v roce následujícím, kdy se všeobecná euforie přesunula i na osvobozenou muziku, absolvoval s Arakainem bezpočet nezapomenutelných koncertů ve vyprodaných halách a stadionech. "Byl jsem tam nejmladší, sbíral jsem zkušenosti, byl to výživný rok a půl, ale nebyla to úplně ta muzika, kterou bych chtěl dělat. Mezitím se kluci z Řetězu vrátili z vojny, uvažovali jsme o obnovení kapely, ovšem každý už jsme přece jenom byl tak trochu někde jinde. Tehdy jsem potkal Luďka Adámka, který se chystal postavit nový Vitacit. Dodo byl tehdy v Americe, Luděk nechtěl, aby kapela stála, a tak dal dohromady novou sestavu." Jméno Štěpán Smetáček v té době začalo získávat u rockového publika ohromný zvuk a lesk. A tak se také stalo, že ho výsledky ankety Černá vrána delegovaly jako bubeníka do "all stars" bandu po boku kytaristy Miloše Dodo Doležala, zpěváka Aleše Brichty a basisty Vlasty Henycha. Posluchačsky utvořená čtveřice sáhla po částečně nerealizovaném odkazu Jiřího Schelingera a na světě se v roce 1993 octl albový a potažmo koncertní projekt Zemětřesení.
Ovšem bez zajímavosti a návaznosti nezůstala pro Štěpána ani spolupráce s Milošem Dodo Doležalem. Jako producent druhého alba Wanastowých Vjecý přizval Dodo do studia právě Štěpána a ten se pak stal pro kapelu nedílnou součástí, jakýmsi stálým hostem. Krátce si odskočil do řad King Size v dobách jejich alba Happy Sapiens a s Dodem spolupracoval na projektu s Barry Sparksem a Guy Man-Dudem. "Tohle pro mě byla ohromná škola, krásné setkání a super práce." A právě v tomto hektickém a prací nabitém období první poloviny devadesátých let čekalo na Štěpána ještě další zásadní setkání, které nese ovoce dodnes. Bylo to setkání s kytaristou Miroslavem Chyškou. Původně se mělo jednat o založení kapely pro Lucii Bílou, z něhož povstalo půlroční přešlapování, sice veselého, nicméně přešlapování. Na troskách neuskutečněné kapely se ovšem posléze zrodily dvě výrazné formace: Dorota B.B. a instrumentálně vybroušená parta Die El. Eleffant?! Tu zpočátku tvořili Miroslav Chyška se Štěpánem Smetáčkem, po dlouhém hledání doplnili brilantním basovým matadorem Milanem Broumem a po dalším dlouhém hledání si z řad plzeňské Alice vypůjčili frontmana Dana Bártu. Během dvouleté existence kapely vzniklo silné album Elephanology!?, ale i dlouhodobé přátelské a pracovní pouto mezi zakládající dvojicí, které v loňském roce opět nabralo plné obrátky na mimořádně úspěšném soundtracku a následném turné Snowborďáci. V současnosti se promítá do natáčení dalšího filmového snímku Rafťáci a nelze opominout ani prosakující zprávy o možném znovuzrození Die El. Eleffant?!.
Orchestr snů a skutečnosti
"To, že Die El. Eleffant?! skončil, v podstatě padá na mou hlavu," přiznává Štěpán, "začal jsem zlobit. Začala se ozývat introvertní část mé osoby, skládal jsem si doma hudbu, čím dál víc mě mrzelo, že se v kapele neuplatňuje, že se tam nehodí, až jsem kapelu zastavil s tím, že si budu dělat něco svého. Z toho se nakonec vyvinul New Orchestra od Dreams, což je takový můj celoživotní, virtuální, vysněný projekt. Z nápadů, které jsem měl nejdřív, vykrystalizovalo vinylové 1a1/2 album, které jsem rozdal po kamarádech a snažil se s ním trošku koncertovat, spíš na úrovni přátelského setkávání s lidmi, kteří mi tenkrát rozuměli. Jinak jsem hrál v orchestru Jesus Christ Superstar a doma si skládal muziku. Po čase mi přišlo trochu divné a nemocné jamovat sám se sebou a začal jsem uvažovat o tom, jakým způsobem se obklopit nějakými lidmi. Krom toho se mi začala vracet muzika, kterou jsem poslouchal v dětství s tátou, který mi pouštěl různé jazzy. Dostala se ke mně také kazeta s koncertem Jaco Pastoria, když měl big band, hrozně mě nadchla a já si uvědomil, že někde v hlavě, vzadu, mám zvuk big bandu. Že je to vlastně jiná forma vyjádření velké emoce, kterou jsem v té době znal z bigbítu. Svěřil jsem se s tím Filipovi Jelínkovi a ten mi začal pomáhat s první malou verzí orchestrálních NOD." Během deseti let se pod značkou NOD zrodila pětice alb se Štěpánovou hudbou. Obsazení kapely i žánr jsou proměnlivé, od studiových experimentů ke skladbám a písním, hlavně se ale postupně posunulo živé provádění ke Štěpánově srdeční záležitosti - big bandu. Před dvěma lety poprvé uspořádal na statku u Příbrami letní workshop, k němuž se coby zpěvačka připojila Lenka Dusilová, vloni pak Tonya Graves. "Není to sice 'full set', ale je to už bigbandová sestava, kterou každý rok poskládáme z jistého jádra plus zájemců o to si zahrát, nacvičíme repertoár a s ním pak objedeme pár koncertů. Letos to mám v plánu zase."
Jakkoli je big band New Orchestra of Dreams Štěpánovou skutečně srdeční záležitostí, neznamená to, že by zcela zanevřel na ostatní hraní. Před lety se překvapivě coby kytarista mihl ve skupině Pusa, se dvěma přestávkami stále zasedá za bicí soupravou Krausových Krausberry. Výlet do docela jiného hudebního světa znamenalo jeho působení v bluegrassové Druhé trávě, s níž krom jiného procestoval křížem krážem Ameriku na řadě velmi úspěšných vystoupení. Donedávna také úzce spolupracoval s Lenkou Dusilovou a působil v její kapele Secretion, přičemž jeho hudební vliv se promítl zejména do předcházejícího alba Spatřit světlo světa. Ze starého přátelství pomáhá teď s dokončením alba skupině Kashmir a zapomenuty jsou i "staré hříchy," protože bubeník s big bandem v srdci bývá sem tam k vidění a slyšení i s Traditional Jazz Studiem - kapelou svého otce. Coby producent a kapelník spolupracuje s rockovou šansoniérkou Sylvií Krobovou. Opět tedy můžeme povolat na pomoc okřídlené úsloví - muzika je jenom jedna.
Bubeník Štěpán Smetáček se narodil 24. července 1971 v Praze. Prošel kapelami Řetěz, Arakain, Vitacit, Wanastowi Vjecy, Die El. Eleffant?!, Pusa, projektem Zemětřesení, spolupracoval s Milošem Dodo Doležalem, skupinami Druhá tráva, Secretion či Krausberry. Je ústřední osobností vlastní proměnlivé formace New Orchestra of Dreams.
NÁSTROJE
Bubny DW, činely Istanbul, blány a perkuse Remo, paličky Pro Mark, elektronika Roland, jazzset Sbírka zvadlejch růží, akustická kytara Johnson (dar od skupiny Kashmir 9:41)
