Po značnou část své dosavadní muzikantské kariéry v sobě Lukáš Doksanský spojuje dvě osobnosti. Jako bubeník prošel solidní řadou rockových a metalových formací, odskočil si k jazzu i popu, aby v současnosti zakotvil u metalových matadorů Arakain. Jako pedagog začal už poměrně záhy s výukou hry na bicí, byl lektorem rockových kurzů a nyní vede žáky na Konzervatoři Jaroslava Ježka. O tom všem je následující vyprávění, odehrávající se za soupravou, katedrou i docela jinde.
Příprava na cestu
I když ponecháme stranou tradiční přísloví o jablkách padajících nedaleko stromu, či profesích, co se dědí z otce na syna, měl Lukáš Doksanský k muzikantské dráze, přesněji řečeno k budoucnosti rockového muzikanta, od dětství poměrně dobře pochystáno. Jeho otec, klávesista kapely Libý Květoň, zásoboval Lukášovy uši už od nejútlejšího věku písněmi Jethro Tull, Deep Purple, Nazareth či Foreigner. "Foreigner byla asi první kapela se kterou jsem hrál, když jsem zkoušel bouchat s nimi na bicí a oni při tom hráli ze starého páskáče," vzpomíná Lukáš. "Do bicích jsem tloukl už od čtyř let a asi tak v deseti jsem na ně začal chodit do lidušky, kde jsem ovšem moc necvičil." Zhruba v témže věku Lukáš poprvé usedl za bicí soupravu i na pódiu, a to za zády svého otce v kapele Libý Květoň. "Seběhlo se to tak, že onemocněl bubeník a někoho napadlo, abych to zkusil. S tátou jsem pak v kapele hrál od čtrnácti asi tři roky, než jsem si řekl, že hrát s otcem nebude to pravé a šel jsem po svých." Mezitím ale Lukáš stačil proměnit své hudební gusto. "V pubertě přišli Iron Maiden, Helloween, King Diamond, prostě metalové kapely. Zlom nastal, když jsem si poprvé poslechl Panteru. Tím pro mě skončilo všechno, co bylo dosud. Já si uvědomil, že Pantera je, oproti předchozím kapelám, něco opravdového. Ostatní mi najednou připadaly stylizované jako póza."
Zásadním životním krokem se ukázalo Lukášovo přijetí na Státní konzervatoř v Praze, obor bicí, kde studoval v letech 1987-1993. "Moc jsem neuvažoval o tom, že bych se muzikou živil. Viděl jsem takové muzikanty a viděl jsem i to, že musí občas dělat kompromisy, hrát co je nebaví, a to mě nelákalo. Jako druhou možnost, co bych chtěl dělat, jsem si zapsal soustružníka, ale vyšla konzervatoř. Učil mě nejdřív tympánista z FOK Vladimír Vlasák, pak další dva roky tympánista z filharmonie Václav Mazáček a na poslední dva roky jsem se dostal k profesoru Veselému. Když se na konzervatoř podívám zpětně, byla asi velkým přínosem v tom, že jsem se věnoval i jiným věcem než bubnům. Táta mi vždycky říkal: Co si myslíš, že získáš pohledem mezi dva šlapáky? A měl pravdu. Prospělo mi, že jsem musel hrát na piáno, získal vzdělání v teorii a samozřejmě to, co mi dal profesor Veselý v oblasti techniky i metodiky. Teď, když učím, vycházím z poznatků, které jsem od něho získal."
Po svých
"První kapela, do níž jsem přišel, byla Drakar Ivana Sekyry. Hrál jsem v ní asi dva roky a bavilo mě to. Současně jsem ale měl se svou nynější ženou a její sestrou skupinu, která se jmenovala Bestie. Zhruba v jednadvaceti pak přišli King Size a Zaba."
Krom toho, že Lukáš Doksanský rozvíjel tak říkajíc akademické vzdělání ve svém oboru na konzervatoři a získával praktické zkušenosti ve stále větším množství kapel, pochopitelně si všímal a učil se od jiných kolegů v nástroji. "Určitě Štěpán Smetáček, který byl vždycky o velký kus dál. Třeba Marek Žežulka z něj dostával věci tak, že s ním chodil plavat do Podolí a když mu je nechtěl říct, jednoduše ho strčil pod vodu. Kromě Štěpána Smetáčka mě nejvíc ovlivnil Franta Hönig. Líbil se mi i Karel Vodička z Kernu. Toho, když jsem ve čtrnácti viděl s dvěma šlapáky... byl jsem úplně u vytržení." V polovině devadesátých let se začalo na české rockové scéně jméno Lukáše Doksanského rychle etablovat. Objevil se v řadách Rowdies - kapely s příchutí jihu a AC/DC, ale také v Merlinu nebo nové sestavě Vitacitu. Ten vznikl v období, kdy kytarista Miloš Dodo Doležal pobýval v Americe a stylově měl nejblíž k řinčivému streetrocku. Na dlouhých osm či devět let zakotvil Lukáš také v řadách skupiny Kashmir. "Myslím, že kapela přišla přesně v tom čase, kdy měla. Kytarista byl Hare Krišna, basista s tím koketoval, a když se řeklo, že přijede krišnovská kapela, která hraje hard core, bylo to něco tak nezvyklého, že to lidi přitahovalo. Hráli jsme hodně, tak deset koncertů do měsíce." Z jiného hudebního soudku bylo Lukášovo působení ve formaci Inter, doprovodné kapele Petra Rajcherta, a z docela jiného pak několik let strávených v řadách souboru Jazz Efterrätt. "Šlo o jazzovou kapelu, která hrála po kavárnách jazz, v klubech funk, k tomu i rauty a podobné věci. Bylo to poprvé od konzervatoře, kdy jsem se začal opravdu živit muzikou, na druhou stranu jsem se trošku dostal do situace, proč jsem nechtěl být profík. Během osmi let s touhle kapelou jsem zažil strašnou spoustu super koncertů, ale k tomu právě ty kavárny a rauty a na to člověk musí být nátura. Mě to oddělávalo. Fakt je, že tu ale byl ještě jeden přínos. Myslím si, že pokud muzikant cvičí nebo hraje něco s čím se nenarodil, prospěje mu to. Ačkoli teď už zase hraju bigbít, přece jenom u mě došlo k posunu. Člověk začne přemýšlet jinak. Bigbítové cítění je hodně paternové. V téhle muzice to tak není. Člověk musí hodně poslouchat ostatní - co do komunikace dokonalá škola. Současně jsem si ale po tolika letech hraní v jazzové kapele uvědomil, že v srdíčku mám opravdu bigbít a že myšlení se prostě změnit nedá. Dá se rozvinout, dá se posunout, ale v jádru se změnit nedá."
Paradoxně právě jazzová formace Jazz Efterrätt byla pro Lukáše poslední zastávkou před nástupem do tuzemské metalové legendy Arakain. Po odchodu Marka Žežulky a koncertním záskoku Romana Lomtadzeho se v loňském roce stal Lukáš regulérním členem Arakainu. Je podepsán pod aktuálním albem Labyrint, k němuž s kapelou absolvoval jarní turné.
Nejlíp se učí v osmnácti...
Konstatuje Lukáš, který se výuce hry na bicí intenzivně věnuje už řadu let. Zprvu soukromě, v letech 1997-2002 na rockových kurzech a v současnosti na konzervatoři Jaroslava Ježka, kde po obligátních bicích dirigentsko-skladatelského oddělení vyučuje od roku 2004 hlavní obory. "Nejlíp se učí v osmnácti, protože všechno je naprosto jasné. Tohle má být tak a tohle tak. Od té doby jsem se dostal do stádia, kdy se mi zdá, že jakoby nevím co mám učit, protože věci se dají dělat jakkoliv. Nejdůležitější je žáka pochopit, vysvětlit věc, která mu nejde, aby se mohl posunout dál. Ale nejsou daná pravidla, že tohle se musí dělat tak, a ne jinak."
Lukáš Doksanský tedy v současnosti dělí svůj čas mezi úlohy explozivního metalového bubeníka Arakainu a uvážlivého pedagoga. Před sebou má jednak řadu festivalů a koncertů, jednak přípravy na blížící se čtvrtstoletí Arakainu. Je ovšem současně i firemním hráčem značky Gretsch a jako takový se objeví na několika workshopech letošního ročníku hudebního veletrhu Huvel. "S tím souvisí další věc, které bych se teď rád věnoval. Chtěl bych si připravit nějakou hudbu, nějaké věci, třeba na minidisk, se kterými budu na veletrhu hrát."
NÁSTROJE
Bubny Gretsch Renown Maple (firemní hráč)
1 - 14" x 11" tom tom
2 - 14" x 5,5" snare
3 - 10" x 7" tom tom
4 - 12" x 9" tom tom
5 - 13" x 10" tom tom
6 - 14" x 14" flor tom
7 - 16" x 16" flor tom
8 - 22" x 18" bass drum
9 - 22" x 18" bass drum
Činely
A - 14" hi-hat Sabian AA rock
B - 17" crash Istanbul Alchemy
C - 18" power crash Istanbul Alchemy
D - 10" splash Sabian AA
E - 18" power crash Istanbul Alchemy
F - 21" ride Sabian AA rock
G - 19" power crash Istanbul Alchemy
H - 20" china Istanbul Raw
CH - 13" hi-hat Istanbul Alchemy
Mechanika Gibraltar, šlapky DW 5000, paličky Cockpit Canada (firemní hráč), blány Evans G2 nebo Remo Emperor Clear, na snare CS Coated. Na klubové hraní používá bubny Hanuš & Heřt.
Bubeník Lukáš Doksanský se narodil 9. 8. 1973 v Praze. Je absolventem Státní konzervatoře. Prošel kapelami Libý Květoň, Rowdies, Drakar, Bestie, Vitacit, Shure, Merlin, King Size, Kashmir 9:41, Zaba, Inter, Jazz Efterrätt. Je členem Arakainu. Rovněž se věnuje pedagogické činnosti.
