(Nejen) jazzové hraní pro mírně pokročilé II - Hra podle akordových značek v závislosti na stylu

V dnešní lekci se dozvíme několik užitečných věcí o značkách, které doplňují a zjednodušují notový zápis. Často se jim říká kytarové značky, správně bychom je však měli nazývat značkami akordickými, slouží totiž všem muzikantům - popisují harmonii, slouží jako orientační vodítko pro improvizátory i doprovod, korepetitory apod. Můžeme je považovat za jakousi praktičtější formu prastarého generálbasu, dnes už používaného jen minimálně (především varhaníky a interprety staré barokní hudby). O značkách bylo napsáno mnoho publikací a jejich univerzálnost a jednoduchost jim zaručuje statut nejpoužívanějšího notového zápisu v jazzu a populární hudbě. Ukážeme si zde praktické tipy, které pro mnohé z vás můžou být novinkou, v pozdějších dílech se dostaneme k dalším specifickým použitím značek.

Jak chápat akordové značky

Akordová značka vyjadřuje „nahrubo“ určitý souzvuk tónů, který by měl v daném místě hudby zaznít. Na rozdíl od notového zápisu, který je naprosto přesný a doslovný, jsou akordové značky druhem zápisu, který (podobně jako text) můžeme chápat doslova nebo poněkud volněji. To, na základě čeho se rozhodujeme, jak přesně si značku vyložit, je hudební styl, tedy celkový kontext, ve kterém značky (resp. akordy, harmonii) používáme. Je to výhoda i nevýhoda zároveň. Výhodou je, že pro jednu a tutéž píseň můžeme použít stejný druh zápisu (melodie a značky, tzv. leadsheet), ať už ji hrajeme jako pop, rock, swing či reggae. Nevýhodou je, že značka sama nám neřekne, jak přesně tóny mezi sebou uspořádat (případně které tóny použít a které můžeme vynechat, doplnit apod.), aby to znělo stylově. Pro klávesové nástroje, které mají největší harmonické možnosti, je toto umění zcela zásadně důležité. K jeho osvojení je ale třeba mít určité hlubší pochopení harmonie, kvůli kterému musíme zabrousit do samotného základu hudební teorie - stavby akordů.

Stavba akordů

Zopakujme si základní fakta: Akord je souzvuk nejméně tří tónů (při dvou tónech je to „jen“ interval), základem obvykle používané harmonie jsou akordy stavěné přidáváním tercií směrem nahoru. Důležité je, že toto přidávání tónů dělat můžeme a nemusíme - už to samo o sobě je významným stylotvorným prvkem. Klasická evropská („vážná“) hudba vychází z harmonie postavené na trojzvucích (zejména dur a moll), převažují tedy kvintakordy, složitější akordy (septakordy aj.) se vyskytují méně. Z hlediska výrazu působí akordy dur a moll (zejména v rámci jedné tóniny jako její stupně) spíše klidně, ustáleně, nemají v sobě tolik napětí a „netlačí tolik na pilu“. Velmi důležité je, že se na ně dobře zpívá (intonuje), a to i „nezpěvákům“. Není proto divu, že se stala klasická harmonie základem stylů, ve kterých je tolik důležitá (více či méně jednoduchá) písnička - tedy pop, rock, folk, reggae apod. V těchto stylech tedy berme jako základ trojzvuk (kvintakord a jeho obraty).

Naproti tomu, harmonie „jazzová“ (či ne-klasická apod., říkejme tomu, jak chceme, ale veškeré stylové označení harmonie je v podstatě zavádějící, harmonie je jen jedna) vychází z klasické harmonie (tedy trojzvuků), ale mnoho pravidel opouští a snaží se ji rozšířit, zejména využíváním složitějších akordů (tedy přidáváním dalších tercií směrem nahoru). Jejím minimem je proto čtyřzvuk (septakord a jeho obraty), ale může jít až do sedmizvuku (tedy akordy využívající intervaly 9, 11, a 13). Je zřejmé, že to umožňuje oproti klasické harmonii mnoho dalších možností, ale také ji to činí náročnější na hru, analýzu i poslech. Na Obrázku 1 můžete vidět rozdíl v obou v přístupech na základě stupnice C dur, jak se promítá i do akordických značek.

Poloha a rozloha akordu:

Každý z akordů má svou polohu a rozlohu (viz Obrázek 2).

Rozloha je vzdálenost jednotlivých tónů akordů od sebe - může být buď úzká (kdy mezi jednotlivé tóny nemůžeme vložit jiné tóny akordu), široká (kdy můžeme vložit kdekoli jiný tón akordu) a nebo rozšířená/smíšená (někde můžeme tón vložit, někde ne). Z hlediska kláves je důležité, jak souvisí rozloha s rozpětím ruky - úzkou polohu zahrajeme pohodlně jednou rukou, smíšenou někdy ano, někdy ne. Širokou polohu lze zvládnout jednou rukou spíše výjimečně, je to záležitost pro obě ruce zároveň. To samo o sobě jí také činí poněkud těžší na hraní, a asi proto i méně používanou (obě ruce musí více spolupracovat). Bude se hodit zejména pro určité typy klávesových zvuků, což bude téma některého z dalších dílů workshopu.

Poloha je vzdáleností nejnižšího (tedy basu) a nejvyššího hlasu, vždy nám tedy vyjde nějaký interval (bereme ho v rámci jedné oktávy). U klasického trojzvuku tedy máme oktávovou, terciovou nebo kvintovou polohu, u čtyřzvuku můžeme mít i septimovou apod. Jaký je nejvyšší zahraný tón akordu, je důležité např. při doprovodu zpěvu, kdy je dobré nejvyšším tónem v akordu sledovat melodii. Z hlediska stylu je však ještě důležitější, jaký je interval mezi basem a tónem akordu nad ním, ten hodně ovlivňuje celkový zvuk harmonie. Říkáme, že hrajeme akordy postavené na kvintě, tercii, septimě apod.

Bas a akordy

Pokud nehrajeme basu na klavír či klávesy sami (tedy např. nehrajeme sólově, což je poněkud specifický případ, o tom třeba jindy), jsme součástí nějakého většího celku - kapely, kde většinou basu máme a jakožto harmonický nástroj ji musíme sledovat a respektovat. V závislosti na hudebním stylu může být styl basového hraní velmi flexibilní a různorodý (doporučujeme se proto podívat i na basové workshopy, mohou být velmi poučné a inspirativní). De facto vymezuje prostor a funkci všemu ostatnímu v kapele, harmonické nástroje nevyjímaje. Velmi dobrým příkladem je rozdíl mezi funkcí basy v pop-rocku a jazzu.