Speciální parametry kompresorů
O kompresorech jsme si toho řekli už hodně, ale ještě zdaleka ne všechno. A tak u nich ještě jeden díl zůstaneme a povíme si něco o speciálních funkcích a možnostech některých kompresorů.
Jak již bylo řečeno, nejzákladnějšími parametry každého kompresoru je práh hlasitosti, od které bude signál komprimován (Threshold; nastavuje se v dB), poměr komprese (Ratio; nastavuje se jako poměr X : 1, kde pokud X = 1, signál komprimovaný není vůbec, s vyššími hodnotami je komprese výraznější; limitér je považován při poměru 20 : 1), rychlost zareagování na příchozí špičku a aktivaci komprese (Attack; nastavuje se v milisekundách, cca od 0,1 do 1000 ms) a naopak rychlost uvolnění poté, co signál překročí nastavený práh směrem shora dolů, tedy směrem od komprimovaného signálu k nekomprimovanému (Release; nastavuje se opět v milisekundách, cca od 10 do 1000 ms) - ačkoliv tento parametr také nemusí být vždy u všech kompresorů. Řada kompresorů má ale k dispozici další zajímavé možnosti, které nabízejí další trochu odlišné chování od ostatních kompresorů, a tedy také jiné zvukové možnosti. Může se jednat například o přepínač Soft-knee, režim Live, režim Vintage/Modern, Make-up, Auto-Release, Side-chain (již zmiňovaný v jednom z minulých dílů seriálu) a další. Pojďme se na některé podívat.
Soft-knee
Jedná se o speciální druh křivky kompresoru, která nenastupuje náhle, ale pozvolna. U běžného kompresoru (bez Soft-knee) nastane komprese okamžitě, jakmile signál překročí nastavenou úroveň hlasitosti (Threshold). Někdy se stává, že je toto místo v signálu zřetelně slyšitelné (zejména při nastavení vysokého poměru komprese), což je samozřejmě nepřirozené a nepříjemné. Při nastaveném Soft-knee začíná komprese již u slabšího signálu, ale s jiným (nižším) poměrem komprese. Proto je ve výsledku signál vyrovnanější a přechod ke komprimovanému signálu mnohem jemnější.
Make-up
Jedná se o zesílení signálu za kompresorem. Proto je hodnota často udávána v dB. Jak již bylo řečeno, kompresor samotný signál nezesiluje (jak si někteří milně myslí), ale naopak ve své podstatě zeslabuje. Kompresor zeslabuje nejhlasitěší lokální špičky signálu. Tím vznikne nad signálem prostor (headroom), kam lze následně hlasitost signálu zase přidat. To lze samozřejmě udělat pomocí klasického faderu hlasitosti, ale často již přímo v samotném kompresoru bývá možnost hlasitost přidat. Make-up de facto kompenzuje zeslabení samotným kompresorem.
Hold
Toto je další parametr času, který lze na kompresorech někdy najít a nastavovat. Jedná se o dobu, po kterou je na signál aplikována komprese poté, co signál překročí nastavenou hodnotu prahu hlasitosti (threshold). Kratší časové hodnoty se hodí pro moderní hudební styly a pro DJing, kde se očekávají rychlé dynamické změny jednoho zvuku, které jsou okamžitě kompenzovány hlasitostí zvuku jiného. Delší hodnoty se naopak hodí pro klasickou hudbu, jazz apod., kde se nevyužívají tak výrazné komprese.
Režim Live (Vintage/Modern)
Aktivací režimu Live (nebo někdy též Vintage, Classic apod.) se softwarový kompresor (v podobě plug-inu) začne chovat podobně jako klasický hardwarový kompresor (co se týče smyslu rychlosti reakce na příchozí signál).
Pokud je režim Live vypnutý (nebo je naopak zapnutý režim Modern, případně Look Ahead), kompresor se „dívá“ na“ signál dopředu a vyhodnocuje jej ještě dříve, než do samotného kompresoru signál vstoupí. To má za následek několik věcí: Především je komprese samotná mnohem přesnější a vlastně i rychlejší. Jakmile do kompresoru vstoupí špička hlasitosti, kompresor o ní již „ví“, a je tedy jistota, že kompresor okamžitě zareaguje (tedy okamžitě, jakmile uplyne čas, který je nastaven parametrem Attack) a špička tak může být skutečně okamžitě (a také naprosto efektivně) omezena. To je samozřejmě pozitivní jev, protože přesně pro tuto práci je kompresor navržen.
Druhým faktorem, který je ovlivněn, je latence (zpoždění) celého systému. Aby mohl být signál kompresorem dopředu načítán, musí se do něj nějakým způsobem dopředu dostat. Tedy všechen ostatní signál musí být o stejnou hodnotu zpracováván později. Aktivací tohoto parametru (Moder, Look Ahead) tedy zvyšujeme latenci. Proto je také tento parametr (případně celý efekt) automaticky deaktivován, pokud DAW vnutíme okamžitou kompenzaci zpoždění, respektive donutíme jej pracovat bez zpoždění.
Režim Live (Vintage, Classic) naopak dokáže pracovat naprosto bez latence, ale zároveň je pomalejší. Signál je skutečně zpracováván teprve až v okamžiku, kdy do kompresoru přijde. Proto výsledek není tak efektivní a špičky nemusejí být odstraněny tak rychle a jistě. Nicméně takto fungují i klasické hardwarové kompresory, které prostě nemají možnost, jak se dopředu na signál „podívat“. Proto se výsledný zvuk při tomto nastavení více blíží klasickému hardwaru.
Peak vs RMS
Kompresory mohou signál analyzovat pomocí dvou rozdílných principů, a to buď na tzv. Peak (tedy lokální špičky hlasitosti, což je běžnější způsob použití kompresorů) a nebo na tzv. RMS (který pracuje na bázi průměrné síly signálu). Analýza je samozřejmě jedním z nejzákladnějších vstupních parametrů, proto se toto nastavení na výsledku znatelně podepíše. Režim Peak se více hodí pro perkusivní materiál s rychlým a jasným náběhem, který obvykle chceme právě pomocí kompresoru potlačit, jako jsou například bicí. Režim RMS se naopak hodí pro signál s menším počtem transientů (tedy rychlých, ostrých náběhů), jako je například zpěv. U tohoto typu signálu nejde tolik o okamžité potlačení jednotlivých špiček, které znemožňují signál dostatečně zesílit, ale o celkové vyrovnání nevyrovnané dynamiky signálu.
Auto- parametry Release
Pak tady máme celou skupinu „Auto“ parametrů, počínaje Auto Release, přes Auto Make-up, až po Auto Attack nebo Auto Kdovíco. Všechny tyto parametry mají stejné výhody a nevýhody jako veškeré automatické nastavení. Na jednu stranu se o nastavení nemusíme vůbec starat a parametr se nějakým způsobem (pokud možno inteligentním) sám přizpůsobí dané situaci. Nutno říci, že se parametr často umí měnit i dynamicky, tedy skutečně v závislosti na aktuálně přicházejícím signálu, což by od neautomatického nastavení vyžadovalo manuální automatizaci parametru, která je časově samozřejmě značně náročná. Na druhou stranu ale při použití parametrů Auto vůbec nemáme pod kontrolou, co se s daným parametrem vlastně ve skutečnosti děje, a výsledky tak mohou být nepředvídatelné. Případné problémy pak můžeme leckdy hledat někde úplně jinde, než kde ve skutečnosti jsou.
Pokud si to tedy můžeme dovolit a jednotlivým parametrům dostatečně rozumíme a nebo máme tak vytrénované ucho, které prostě změnu nastavení pozná a „cítí“, jak parametr nastavit správně, je lepší se na automatické parametry nespoléhat. Nutnost automatizace těchto parametrů je spíše výjimečná.
V příštím dílu seriálu se od kompresorů již odpoutáme a budeme se věnovat zase jiným dalším zajímavým tématům.
