ADAT čili Alesis Digital Audio Tape (česky nijak nebo to samé). Firma Alesis vrhla v roce 1991 celkem úspěšně na trh osmistopý zvukový digitální záznamník nahrávající na videokazety VHS-C v CD kvalitě 16 bitů při vzorkování 44,1 kHz. Šlo tehdy o chytré využití vývojového „odpadu“ firmy Honeywell, původně vyvíjeného pro „nějaké“ armádní účely. To ale nebyl ani v roce 1991 až tak veliký technický zázrak. Předností těchto mašinek byla možnost časové synchronizace těchto přístrojů tak, že v racku mohl být přišroubován blok čítající souběžně až 96 zvukových stop synchronizací až 12 přístrojů, což tehdy jiné digitální zvukové záznamníky ještě nezvládaly. Proto se technologie ADAT v 90. letech minulého věku téměř pandemicky rozšířila do zvukových studií po celém světě.
Zkratka ADAT se ale dnes častěji vztahuje právě na onen synchronizační kabel případně jeho datový protokol. Byl jím optický kabel, který uměl přístroje jednak digitálně sesynchronizovat v čase tak, aby makaly souběžně jako jeden orchestr, jednak dokázal přenést všech 8 digitálních zvukových kanálů z jednoho přístroje do druhého nebo jinam.
Pomocí těchto kabelů se daly k přístrojům také připojit ovládací moduly LRC a BRC (Little Remote Control a Big Remote Control, česky mrňavý a velký dálkový ovladač) a díky své popularitě se interfejsy (styková zařízení) s protokolem ADAT začaly montovat i do jiných přístrojů, které většinou nějak souvisely s vícestopým digitálním zvukovým záznamem.
Kdo chvíli stál, už sedí na zadku. Původní přístroj Alesis ADAT, zvaný též přátelsky Black Face (černá držka po našem) už pomalu patří technické historii. Druhá série Alesis ADAT Type II, čili modely XT-20, LX-20 a M-20, už na videokazety dokázaly nacpat zvuk ve 20bitové digitální konverzi. Samotnou videokazetu časem nahradil hard disk a vývoj jde dál a dáááál...
