V minulých dvou dílech jsme se zabývali vizualizací hudby na hmatníku podle metody Garyho Willise. Musím se přiznat, že ačkoliv je tato metoda velice logická a věřím, že se do budoucna stane pro čtenáře velmi užitečnou, či snad dokonce zlomovým objevem, bylo pro mě velkým oříškem najít způsob, jak toto téma zpracovat a přenést na papír v co nejpochopitelnější formě.
Navíc se snažím všechny získané postupy a metody zkoušet sám na sobě. Nejen protože je potřeba přiblížit danou problematiku čtenářům co nejsrozumitelněji, ale také protože prostě chci. Willisův workshop a jeho vizualizace je jedno z témat, které považuji za jednu z nejnáročnějších látek, co se týče uvedení do praxe, která se dala na Warwick Bass Campu 2015 získat. Takto podobně náročný workshop budu mít pro vás ještě jeden, možná dokonce dva! Jak jsem však uvedl v samotném úvodu celého seriálu Markneukirchenské basové hlavolamy, na Bass Campu se všechny workshopy netýkají jen náročných teoretických a technických basových záležitostí, ale některé jsou vedeny v duchu filozofickém, obecně muzikantském, či třeba pouze způsobem vyprávění historek a dávání jednoduchých, ale velmi často užitečných rad a tipů do budoucna. Protože byla vizualizace poměrně dost náročné téma a i já sám bych chtěl zatím objevovat její kouzla nadále, než se pustím do dalšího, na přípravu podobně náročného tématu, a vzhledem k faktu, že mám momentálně v Bostonu dost napilno, došel jsem k názoru, že by neuškodilo vybrat tentokrát jednodušší, nechci však v žádném případě říct méně důležité, poznatky z těch uvolněnějších workshopů, kdy studenti nemuseli vůbec vytáhnout svůj nástroj. A tak i já svůj nástroj nechám pro tento díl „vychladnout“, ale musím přiznat, že se na tento díl velmi těším, protože je mi po mnoha stránkách velmi blízký.
Pokud bych měl na vzdělávacím programu Bass Campu něco vyloženě pochválit, tak je to jednoznačně rozmanitost žánrů, ve kterých jednotliví lektoři působí. Tento díl jsem se rozhodl věnovat dvěma osobnostem a jednomu vůbec z nejspecifičtějších a nejoblíbenějších žánrů vůbec. Ano, řeč je o metalu! A ty dvě osobnosti? Jedna z nich je, dá se říct, již notoricky známá z notoricky známé kapely, s tou druhou jsem se setkal díky Bass Campu vůbec poprvé, ale jak jsem později zjistil, o žádného nováčka se v oblasti progresivní metalové basy nejedná a mimochodem, jeho workshop byl pro mě jedno z největších překvapení na Bass Campu roku 2015 vůbec! Na úvod tedy začněme tím druhým, a pokud metal není zrovna váš šálek kávy, nenechte se rozhodně odradit, jelikož stejně jako vizualizace jsou následující poznatky užitečné pro každého muzikanta, nehledě na nástroj či žánr. Však sami za chvíli uvidíte...
Kapitola 2: Ryan Martinie
Jako druhého z lektorů bych vám po Gary Willisovi rád představil podle mě určitě jednoho z nejoriginálnějších a nejzajímavějších baskytaristů, řekněme mladší generace. Říká vám něco kapela Mudvayne? Tak to asi budete vědět, o koho se jedná! Ryan Martinie je ročník 1975. Pochází z Illinois, kde vyrůstal ve farmářském prostředí na venkově. Sám tvrdí, že venkovský život měl velký vliv na jeho hudební vývoj.
„V okolí opravdu nebyl žádný skate park, dětská hřiště nebo něco takového. Městské děti měly běžně spoustu různých aktivit k dispozici, my venkovské děti jsme ale musely samy přijít na to, jak se zabavit. Všude okolo bylo prostě jenom pole a to mi v mém hudebním růstu velmi posloužilo. Pocházím z hudební rodiny a jako první strunný nástroj jsem vzal do ruky tátovu kytaru, ale jinak jsem začal na trumpetu,“ vzpomíná Ryan na své začátky. Na basu začal údajně hrát proto, že nejlépe propojovala všechny schopnosti a prvky typické pro všechny ostatní nástroje, které vyzkoušel. Basa, jakožto nástroj jako takový, ho ale příliš nezajímá. „Všechno je jen o songu a nástroj je jen prostředek, díky němuž můžu vyjádřit své pocity.“ Koncem devadesátých let dělal s jeho kapelou tehdejší Broken Altar předskupinu pro Mudvayne, kteří si Ryana všimli a po odchodu jejich prvního basisty oslovili právě Ryana, aby se k nim připojil. Martinie tak učinil, zanedlouho společně napsali album L. D. 50 a Martinieho specifický styl hry se stal pro kapelu zásadním a nepostradatelným článkem do dalších let. Mimo účinkování v Mudvayne Ryan například odjel v roce 2012 turné s Korn, kdy zastoupil jejich dvorního basistu Fieldyho, který v té době očekával příchod potomka, a dal tak přednost rodině. Jak jsem si při pozorování jeho stylu už na jeho workshopu, ale i při pozdějším prostudování jeho hry všiml, čítá jeho styl hned několik unikátních prvků, především v pravé ruce. (Rozebereme později.)
Ryanovy basové linky v Mudvay nejsou zpravidla náročné a technické, ale naprosto účelné a prostě zapadají. Unikátní je i jeho stavba slapových linek, ze kterých je cítit v metalovém kontextu celková žánrová otevřenost. (Patrná zejména ve skladbě Dig, kde mě třeba hned napadl Les Claypool a King Crimson.) Ostatně Ryanova lekce nesla název Wide Range Bass čili basa v širokém rozsahu. Když nad tím teď přemýšlím, tak se divím, že Ryan nedemonstroval svoji hru studentům vůbec na žádné ze skladeb Mudvayne. Martinie nepoužil absolutně žádný doprovod, ale asi právě v tom v tom byla celá ta pointa...
„Pohodlně se usaďte, budu hrát pouze já pro vás,“
zahájil lekci sympatický chlapík s tmavým signature modelem Warwicka v ruce a energií (ale přitom dost klidnou) v hlase a projevu. Dovídáme se, kdo je Ryan, kdo jsou Mudwayne, a poté už přichází řeč na první z Ryanových unikátních technik pravé ruky. „Tato technika je můj způsob, který vychází z techniky Johna Entwistla. Není to technika pro každého a v žádném případě se nehodí do každé situace. Když ji ale posadíte na správné místo, dostanete něco báječného a hodnotného pro song.“ Dříve než vám tuto Ryanovu techniku přiblížím, musím vás však upozornit na jednu věc: Ryan používá nejčastěji pětistrunnou basu s laděním A-D-A-D-G (první dvě spodní struny jsou v dropu) v reakci na trend podlaďovaní v tvrdé muzice, a abyste tuto techniku byli schopni realizovat bez deformace prstů pravé ruky a schopni tak náležitě uhodit, potřebujete mít toto ladění (nebo čtyřstrunku s laděním D-A-D-G). Budu teď postupovat maximálně logicky a pomůžeme si trochu Willisovou metodou vizualizace.
Ať už máte takto podlaďenou čtyřku nebo pětku, prostě chyťte, dejme tomu na třetím pražci, druhým prstem nejspodnější (prostě nejtlustší) strunu a třetím prstem na tom samém pražci ob jednu strunu výš. Dostanete tvar malé septimy, ale v případě podladění znějící oktávy. Oběma prsty levé ruky tedy struny v tomto tvaru na třetím pražci stiskněte a nyní si najděte pravou rukou ten samý tvar na těch samých strunách o oktávu výš. To tedy znamená, že ten samý tvar se nachází na těch samých strunách v tomto případě na 15. pražci. Na nejspodnější strunu si připravte ukazovák pravé ruky, ob strunu výš na 15. pražci přijde prostředníček pravé ruky. V tomto tvaru krátce uhoďte pravou rukou do strun, jakoby na pražec. Pokud jste pochopili správně, vyzní vám souzvuk v oktávě (přesněji řečeno oktáva v oktávě, ale to zní fakt strašně), jakobyste používali pedál oktáver. To je totiž součást Ryanova stylu. Martinie má rád zvuky efektů, ale místo používání krabiček se snaží dostat dané zvuky pouze ručně a toto je typický příklad. Ryan doplňuje tuto technikou perkusivními údery prsty pravé ruky, přesně jako Entwistle. Tím ale Ryanova krasojízda zdaleka nekončí. „Nyní budu hrát asi třicet minut v kuse.“ Martinie zavírá oči a začíná hrát, bez jakéhokoli doprovodu, sám. Kromě již zmiňované techniky pravé ruky se objevují další prvky. Zajímavý je jeho flamencový styl patternů pravé ruky, jakoby hrál na klasickou kytaru (palec, 1. a 2. prst). Pravou ruku přitom posouvá od kobyly až do celkem hluboké oblasti hmatníku, tím se mění barva a dynamika. Pak přicházejí flažolety, hodně akordů...
Fascinuje mě ta preciznost, koncentrace a originalita. Po zhruba třiceti minutách přestává hrát se slovy: „No mistake!“ Páni! Hrát třicet minut v kuse, přitom tak technicky, takhle se koncentrovat, neudělat ani chybu, a ještě ke všemu hrát v jedné tónině (D dur a d moll, tak dobře, ve dvou) a nenudit?! Viděl jsem už hodně, ale něco takového jsem nikdy předtím nezažil. „Děkuji, že jste poslouchali a nijak nerušili,“ směje se Ryan.
Pak přicházejí na řadu dotazy. Jeden z nich se týká již zmiňovaných patternů. Pořadí patternu je takové (vemte si jakýkoli akord přes tři struny): Dejme tomu, že palec je 1., ukazovák 2. a prostředníček 3. Já ten pattern hraju v pořadí 1-2-3-2-1-3. (Pokud si to zahrajete pomalu ve čtvrťových notách, vyjde vám 6/4 takt, který bych já osobně rozdělil na 4+2 pro snazší počítání a feel, pak už jen toto pořadí opakujte, zrychlujte až na maximální tempo, co uhrajete, a dostanete onen pattern.) Pak tu mám ten samý pattern v pokročilejší úrovni. Přidáme si prsteníček jako 4. prst. A tentokrát na akord přes čtyři struny, na každou strunu připadá jeden prst a pořadí je toto: 1-2-3-2-4-2-3-4. Ryan dodává, že to není až tak těžké: „Když hraji, kompletně vypnu a jen si užívám zvuk basy, nic kolem mě v ten moment neexistuje,“ odpovídá Martinie na otázku, jak se dokáže tak koncentrovat. Další zajímavá věc ohledně jeho pravé ruky je, že má při hře striktně rovné zápěstí v přirozené linii, a tak jeho pravá ruka směřuje při standardní hře prsty jakoby prostředníčkem směrem k hmatníku.
„Nemůžu se dívat na to, jak mají všichni ti basisti z Motownu tak děsně zkroucené zápěstí,“ dodává. Po několika minutách dalších různých diskuzí přichází prosté a užitečné rady. Dovídáme se, že pokud si potřebujeme na pódiu okamžitě zkontrolovat ladění a nemáme po ruce ladičku, je nejrychlejší řešení zahrát akord, nikoli známý postup ladění podle flažoletů. Dále se máme zaměřit na bádání a hledání nových věcí a pokud možno přijít s něčím naprosto novým: „Ujistěte se, že nikoho nekopírujete!“ A také se máme u cvičení nahrávat: „Nejenže si sami sebe zkontrolujete, ale také budete mít uložené všechny nápady. Nejdůležitější věc je proměnit koukání do zdi v kreativní proces.“ Těmito slovy Ryanova lekce končí. Myslím, že všichni byli naprosto nadšení a pro mě byl tento workshop rozhodně nejpříjemnější překvapení celého Bass Campu 2015.
Co asi tak s tím?
Vše podstatné je už výše řečeno. Pokud však něčemu nerozumíte, tak nezapomeňte, že jsme ve 21. století. Nahoďte YouTube a zadejte si heslo Ryan Martinie. Jak sami uvidíte, Ryanův styl se nedá dost dobře popsat, to se prostě musí vidět! Taky rozhodně doporučuji poslechnout si něco od Mudvayne. A s tím nahráváním se při každém cvičení, to je naprostá pravda! Díky moc, Ryane!
Kapitola 3: David Ellefson
Davida, jakožto „starého známého“ z Bass Campu 2014 snad není třeba dál představovat. Moc jsem se na opětovné shledání s ním těšil a Ellefson prostě nezklamal ani omylem. David funguje, Megadeth fungují a věčně vysmátý „Junior“ sršel pozitivní energií i tentokrát a zdobil Bass Camp mimo jiné i svými tričky kultovních rockových a metalových kapel. V naprosto uvolněném duchu se nesla i jeho lekce s názvem Surviving the Road, tj.se dá říct, Jak přežít turné. Jo, skvělá oddychovka. Ale i tak v mnoha věcech velmi zásadní...
Metalový hromadný pokec
„Z nějakého důvodu se mi čím dál víc začínala líbit basa. A pak jsem viděl, jak Gene Simmons plive oheň a potom krev. Tak to rozhodně chci hrát na basu! Říkal jsem si,“ líčí Ellefson své basové začátky studentům, kteří propukají ve smích. „Později jsem se dostal na skvělou cestu. Procestoval jsem s basou svět, byla to spousta zábavy, naučil jsem se, jak vycházet s lidmi, všechno okolo peněz, byznysu a další věci. Všichni jsme ale začínali na stejném místě.“ David rozdal studentům příručky s radami, co a jak na turné. První bod zněl jasně: Mějte vždycky záložní vybavení (kabely, baterky, struny atd.). Poté se David začíná ptát každého studenta na jeho hudební praxi. Další rada zní: Je důležité umět vycházet s lidmi. „Víte, někdy je lehčí sehnat k sobě čtyři lidi na světové turné než šest lidí na jednu víkendovou zkoušku,“ popisuje běžné trable kapelníků. Další rada zní: Choďte na zkoušky včas a mějte veškerý materiál naučený.
Pak dochází řeč na in-eary a jejich výhody při pohybu na pódiu. „Víte, jaký je rozdíl mezi dobrým a výborným sólem? Asi tři metry. Je to jen o tom, jestli postoupíte dopředu a pošlete to mezi lidi, nebo budete stát vzadu nalepení na svém aparátu a přemýšlet o tom, jestli to je dobrý.“ Také došlo na show jako takovou: „Víte, lidi na koncertě v podstatě poslouchají očima a musí dostat i ten vizuální prožitek, aby vám to věřili.“
Další důležitá věc je time managing. „Jakmile začnete profesionálně jezdit turné, tak první věc, která jde stranou a není na ni čas, je cvičení. Najít si na cvičení čas je ale to nejlepší, co můžete udělat.“
Dále se třeba řešilo cestování letadlem a příplatek 240 dolarů aerolinkám za to, že byl Ellefsonův futrál o tři centimetry delší, než povolují normy. Žádná forma ukecávání personálu prý neprošla.
Zbytek lekce byl věnován otázkám. Řešila se především hra trsátkem. O té už víme z minulého roku od Davida takřka všechno, jen se objevilo jedno malé doplnění: „Pokud uhodíte dvouhmat či akord trsátkem odspodu, je tím pádem ,první na ráně‘ nejvyšší tón a tím se i mění barva výsledného souzvuku.“ Prý to i řešili s Dave Mustainem v Megadeth a v praxi tento postup využívají. Jo, David Ellefson je prostě vždy nad věcí. Ostatně, stejně jako metal.
Co asi tak s tím?
S Davidovým workshopem si v porovnání s jinými opravdu lámat hlavu nemusíte. Vždyť je to všechno naprosto jasný, co? Jenže paradox je v tom, že obrovské procento muzikantů zvládne pochopit a naučit se Willisovu vizualizci nebo Martinieho patterny bez problému, ale základní věci, o kterých mluví David, jsou jim jaksi naprosto cizí a představují pro ně hlavolam.
Doufám, že se vám metalový díl Markneukirchenských basových hlavolamů líbil a našli jste v něm mnoho nového a užitečného. Pokračování příště!
