Naprosto stěžejním dřevem pro výrobu hudebních nástrojů je právě smrk, snad všudypřítomná dřevina našich lesů. Alfou a omegou je klasický smrk ztepilý (Picea abies), původně rozšířený zejména ve střední a jihovýchodní Evropě (horské lesy - Alpy až Balkán) a také na severu a severovýchodu Evropy. V ČR je smrk na drtivé většině míst nepůvodní dřevinou, s čímž souvisí i veškeré problémy (kůrovcové kalamity atd.). Rovněž pro výrobu hudebních nástrojů je dřevoz takovýchto stromů bezcenné. Takzvané rezonanční smrky jsou kusy rostoucí velmi pomalu ve tvrdých horských podmínkách, a to se odráží především v hustotě letokruhů, tloušťce buněčných stěn atd. Smrky uměle vysazované v nižších polohách mají několikanásobně větší přírůstky, řidší dřevo a většinou se ani nedožívají potřebného věku. Smrk schopen dorůst až padesát metrů výšky, ale díky mělkému kořenovému systému dochází velmi často k vývratům. Svou měrnou hmotností kolem 400 kg/m3 je smrk ztepilý někde mezi americkými druhy (smrk sitka a englemannův). Kmeny nedorůstají takových šířek jako u těchto druhů, proto bývá hustota let na rezonanční desce různorodá. Přesto je evropský smrk považován za zvukově nejkvalitnější. Barva dřeva přechází od čistě bílé po nahnědlou. Je materiálem pro výrobu rezonančních desek smyčcových nástrojů, akustických kytar, hlavním dřevem pro výrobu klavíru atd. Zásadním požadavkem je hustota letokruhů, která koreluje s podnebím nebo stářím stromu. Jednou z hypotéz, proč zvuková stránka Stradivariho houslí nebyla dosud překonána, stojí na tvrzení, že „malá doba ledová“ která v 16.-18. století Evropu postihla, měla vliv na vlastnosti dřeva smrků. Na vlastnostech rezonančních desek se také podílí způsob sušení dřeva, který musí být přirozený nebo přirozenému alespoň blízký. Houslaři často přířezy na rezonanční desky nevyrábí pomocí strojové techniky, ale dřevo pouze štípou, aby v něm vibracemi nevznikly mikrotrhliny narušující zvuk. Na akustických kytarách dnes nenalézáme evropský smrk tak často, bývá nahrazován právě americkými druhy.
