Dlouho jsme se v rámci našeho seriálu nevěnovali profilům zajímavých kapel, takže to dnes zase po nějaké době odčiníme. Tentokrát se stylově zaměříme na skupinu, která přímo ovlivnila celé generace muzikantů, definovala jednoznačnou úlohu sólové kytary jako svébytného nástroje a tím i termínu "kytarový hrdina", utvářela tvář jak britského blues, tak i hnutí mods a psychedelických názvuků, nemalou měrou se v závěru své existence podílela na nástupu hardrockových sedmdesátých let a (to zejména) vzešly z ní tři legendy rockové kytary: Eric "Slowhand" Clapton, Jeff "Steel" Beck a Jimmy "Little" Page.
A protože se o kapele Yardbirds mluví jenom jako o dodnes nepřekonatelné líhni kytarových hvězd, zůstal trochu v pozadí všeobecného povědomí její vlastní vývoj, tvorba a diskografie. A na to se právě zaměříme, takže vás, jako obvykle v těchto článcích, čeká zpřehlednění historie skupiny, kompletizace a hodnocení jejích alb, strom vývoje a také miniprofily. Tentokrát se ale zmíníme o všech protagonistech, nikoli pouze o kytaristech, jak máme ve zvyku. Ty si pouze připomeneme v heslech, protože o jednotlivých členech yardbirdské kytarové triády jsme psali již mnohokrát. Přesto si ale uvedeme základní data, aby bylo učiněno zadost celkovému obrazu vývoje kapely. Čeká vás v přílohách i základní přehled nástrojů a vybavení jednotlivých kytaristů v období jejich působení v Yardbirds.
Roku 1962 působila v Richmondu na předměstí Londýna nová rhythm &bluesová kapela The Metropolitan Blues Quartet. Zpěvákem této rychle se rozjíždějící skupiny byl Keith Relf a baskytaru třímal Paul Samwell-Smith. Po řadě vystoupení zejména Samwell-Smithovi přestávali vyhovovat ostatní spoluhráči a spolu s Relfem se dohodli na výměně členů. V květnu 1963 tak prošla sestava zásadní změnou, kdy do Quartetu přišli tři muzikanti z další richmondské skupiny. Nebyli to nikdo jiní než sólový kytarista Anthony "Top" Topham, doprovodný kytarista Chris Dreja a bubeník Jim McCarty. Nově vzniklý kvintet se také rozhodl, že když už nové osazení, tak i nový název. Keith Relf tehdy napsal seznam možných jmen a volba nakonec padla na název Yardbirds. V přeneseném slova významu se sice jedná o tuláky, kteří se z místa na místo přemisťují vlaky jako černí pasažéři, ale zásadní význam výběru názvu sehrála i snaha vzdát tak poctu legendárnímu saxofonistovi Charliemu "Yardbird" Parkerovi. Zajímavou perličkou je fakt, že podle pamětníků McCarty na tomto jednání o změně názvu přítomen nebyl a jméno kapely, do níž vlastně nastoupil, se dozvěděl až z plakátů k jejich prvnímu vystoupení...
To se odehrálo v červnu 1963 v legendárním richmondském klubu Crawdaddy, který vlastnil Giorgio Gomelsky, bluesový nadšenec. Gomelsky věřil tomu, že blues dokáže změnit tehdejší mládež k lepšímu a jedinou cestou, kterou bylo možno dostat tuto hudbu k tehdejším teenagerům, byly kluby. A tak si jeden založil, a dlužno říci, že se v krátké době stal jedním z nejvyhlášenějších středisek podpory nových kapel - mimochodem, svou cestu zde začali i Rolling Stones...
Gomelskymu se nová skupina zalíbila a nabídl se, že jim bude dělat manažera. Yardbirds přijali, ale s narůstajícím počtem koncertů vyvstal problém u Tophama. Tento teprve šestnáctiletý muzikant podlehl v říjnu 1963 naléhání své rodiny, aby se přestal potloukat po různých zakouřených klubech a aby nejdříve vystudoval. Na jeho místo přišel spolužák Keithe Relfa, Eric Clapton.
Ten přinesl do kapely vynikající instrumentální dovednost spojenou s velmi osobitým feelingem při vyznění sólových linek. Jeho způsob hry včetně ohýbání tónů, plynulá návaznost jednotlivých tónů (odtud přezdívka "Slowhand") a logicky gradovaná sóla posunula kapelu do vyšších dimenzí. Také Keith Relf se začal velmi dobře vyzpívávat - a to navzdory tomu, že trpěl astmatem a měl jen jednu plíci! Jeho projev byl velmi intenzívní, proslulá se stávala i jeho foukačka. Skupina začala hrát velmi nekompromisní, tvrdě odpíchnuté rhythm & blues, prostě jela a měla všechny předpoklady se dostat nahoru.
Gomelsky je také dostal na americký festival Folk and Blues, kde vystoupili jako doprovodné těleso legendárního bluesmana Sonnyho Boy Williamsona. Pravda je, že dost věcí se tam nepovedlo, celé setkání bylo hodně narychlo, koneckonců ani Claptonovi to moc nesedělo. Ale v očích hudební veřejnosti se zviditelnili a to bylo dobře. Deska sice byla nahrána koncem roku 1963, ale vydána byla až v roce 1965 (v Anglii) a 1966 (v USA) pod názvem Sonny Boy Williamson & The Yardbirds (1966, live, Repertoire/Fontana/Mercury). Většinou se toto LP nebere jako klasická profilovka kapely, ale my ho tu uvedeme aspoň takto už jenom pro jeho nespornou dokumentární hodnotu.
Vlastně i na základě této iniciativy skupina roku 1964 konečně podepsala smlouvu s Columbia Records a odebrala se do studia k nahrání své první desky.
Five Live Yardbirds
(prosinec 1964, live, Columbia/Repertoire)
sestava: Eric "Slowhand" Clapton (lg), Keith Relf (voc/harm), Chris Dreja (g), Paul Samwell-Smith (bg), Jim McCarty (dr)
Před vydáním tohoto LP vydala skupina dva singly, I Wish You Would a Good Morning Little Schoolgirl, ale ani jeden nezaznamenal prakticky žádný ohlas. Album je již o něčem jiném. Určitou raritou je již to, že první řádné LP skupiny je live (s tím se opravdu moc nesetkáme). Celá deska byla natočena v legendárním klubu Marquee v Londýně. Přes (i na tehdejší poměry) ne zrovna moc vyhovující nahrávací zařízení je výsledek velmi dobrý a deska podává perfektní obraz o nažhavenosti kapely a výborných instrumentálních výkonech jednotlivých členů (zejména Claptona a Relfa).
Yardbirds se po tomto úspěchu vydali na koncertní turné po klubech v Británii a ve Švýcarsku. Zahráli si i jako předkapela Beatles v programu Beatles Christmas Show v Hammersmith v Londýně. Aby se ale udrželi na výsluní zájmu, nutně potřebovali nějaký hit. Ten přišel v březnu 1965, kdy vyšel jejich další singl s For Your Love, skladbou, kterou napsal Graham Gouldman (později byl členem 10cc). Píseň se stala celosvětovým hitem, ale svým pojetím byla hodně odlišná od rhythm & blues. To ovšem přestalo vyhovovat Claptonovi, který se tehdy hlásil k těm nejzarytějším bluesovým puristům. A protože zbylí členové kapely hodlali pod vidinou úspěchu této skladby pokračovat v naznačeném směru včetně stále většího zařazování zvukových experimentů, Clapton se rozhodl odejít k Johnu Mayallovi a jeho Bluesbreakers: "Byl jsem přesvědčen o síle blues a nechtěl jsem se zahazovat prvoplánovými melodiemi typu For Your Love."
Kapela tedy oslovila Jimmyho Page, tehdy proslulého studiového muzikanta, ale ten dal přednost nasmlouvaným závazkům nahrávacích frekvencí. Místo sebe jim doporučil Jeffa Becka, který hrál ve skupině Tridents. A ten nabídku přijal.
Příchod Becka k Yardbirds byl opravdu šťastným řešením. Jeff totiž nebyl jen dobrým rhythm&bluesovým kytaristou, ale už tehdy zkoušel experimentovat se zvuky (odtud přezdívka "Steel"), do svého výrazu rád zanesl distortion, feedback, fuzz atd. Což bylo to, co Yardbirds hledali. Jeho um a představivost se projevila už při nahrávání dalšího hitu kapely, Heart Full of Soul. Gomelsky si na realizaci této Gouldmanovy skladby pozval indické sitarové muzikanty, ale výsledek zněl jako špatné demo. Beck tehdy navrhl, že zkusí udělat zvuk sitaru na kytaru. A další hit byl na světě.
Jeff svým divokým přístupem ke hře a schopností experimentovat posunul Yardbirds do nových hudebních struktur. V kontextu tvorby a celkové image kapely byl nepřehlédnutelný i pro své vystupování na pódiu - hrál například s kytarou za zády atd. Inspiroval tehdy hodně kytaristů včetně Jimiho Hendrixe. Jeff měl ale také i svou povahu, často dokázal být velmi nepříjemný a arogantní, zvláště když se něco nedělo podle jeho představ. Na jednom koncertu během amerického turné mu začal selhávat zesilovač, tak ho vzal a prohodil nejbližším oknem...
Po dalších jednoznačných úspěších, jako byly singly Train Kept A-Rollin', Still I'm Said, Evil Hearted You a legendární Shapes of Things (pravděpodobně nejsignálnější skladba Yardbirds) či jednotlivá turné, samostatná či s Manfredem Mannem, se zdálo, že skupinu už nemůže nic zastavit. Zvláště Shapes of Things vynesla skupinu na piedestal tehdejšího hudebního světa a Jeff Beck svým výkonem naprosto ohromil své souputníky (zastíněn byl pouze Claptonem, protože v té době zrovna vyšla bezkonkurenční John Mayall's Bluesbreakers with Eric Clapton). Jenže začátkem léta ohlásil svůj odchod manažer Gomelsky a na jeho místo usedl Simon Napier-Bell. A to byl problém, protože podle dobových interview novému manažerovi ani tak nešlo o kapelu jako takovou, ale viděl zde příležitost upozornit sám na sebe. Od toho okamžiku začaly narůstat rozpory mezi jednotlivými členy a vpodstatě nastal začátek pomalého ústupu ze slávy.
Yardbirds
(15. červenec 1966, EMI/Columbia/Get Back)
sestava: Jeff "Steel" Beck (lg), Keith Relf (voc/harm), Chris Dreja (g), Paul Samwell-Smith (bg), Jim McCarty (dr)
Na LP, jež bývá také známé pod názvem Roger the Engineer (kvůli karikatuře technika Rogera Camerona, kterou na obal nakreslil Chris Dreja), všechny tyto problémy ještě znát nejsou. Podle drtivé většiny fanoušků je právě tato deska mistrovským dílem Yardbirds, obsahuje stylově širokou paletu skladeb od rhythm & blues přes psychedelii až po dupající rockové rytmy. A když si uvědomíme, že celé LP bylo nahráno během jednoho týdne...
Přes všechny tyto kvality ale album nemělo odpovídající úspěch, na jaký členové kapely čekali. Sice se Over, Under, Sideways, Down stal menším hitem, ale celkově se jednalo o propad. To ještě zvětšilo rozpory uvnitř kapely, na něž Paul Samwell-Smith zareagoval svým odchodem. Podle svých slov měl už dost neustálého harcování a hodlal se věnovat produkci (což se mu nakonec velmi podařilo).
Yardbirds znovu oslovili Jimmyho Page - a ten tentokrát nabídku přijal. Nejdříve se chopil basové kytary, ale tu brzy převzal Chris Dreja, takže Yardbirds měli najednou dva vynikající sólové kytaristy. Tato unikátní sestava ale trvala pouze šest měsíců. Nahrávek z tohoto období není mnoho - když pomineme live verzi Smokestack Lightning na Yarbirds On Air, tak je to nadčasová Happenings Ten Years Time Ago s Beckovými promluvami, svěží Psycho Daisies a Stroll-On, což je kvůli autorským právům do hard rocku směřující předělávka Train Kept A-Rollin' (zazněla ve filmu Blow-Up).
Na konci léta 1966 kapela vyrazila na další americké turné, které bylo Napier-Bellem velmi špatně připraveno. Vedle toho, že museli kyslíkem a nealkoholickými nápoji křísit své často naprosto "nalité" piloty, dopravující je přestárlým letadlem na jednotlivé štace, se skupina stále častěji setkávala s nedostatečnou propagací, nefungujícími realizacemi koncertů a katastrofálními finančními podmínkami. Po návratu se rovnou rozjeli spolu s Rolling Stones a Ikem a Tinou Turnerovými po anglických pódiích, ale přes naprosto vynikající výkony obou kytarových protagonistů se začalo schylovat k roztržce. Beck stále častěji trpěl stigmatem neustálého soupeření s Pagem a tato krize vyvrcholila během dalšího amerického turné, kdy Jeff po jednom vystoupení roztříštil v šatně svou kytaru a odešel. Zbytek se rozhodl pokračovat ve čtyřech, bez hledání náhrady. Což byla výzva pro Jimmyho, jenž se jí chopil beze zbytku.
Nejdříve propustil Napier-Bella a přijal místo něj Petera Granta (zeppelinisté již zavětřili - ano, jde o budoucího manažera Led Zeppelin), takže o finance a fungující management bylo postaráno. Kapela ale v té době už směřovala dolů. Celkové náladě ani neprospěly neustálé hádky o dalším stylu skupiny. Jimmy Page chtěl pokračovat v rozvíjení hardrockových tendencí, zbytek se chtěl více věnovat skladbám, které by měly více šancí na hitových žebříčcích. Skupina byla k tomu ostatně tlačena i producentem další desky, Mickiem Mostem.
Little Games (březen 1967, EMI/Epic)
sestava: Jimmy "Little" Page (lg), Keith Relf (voc/harm), Chris Dreja (bg), Jim McCarty (dr)
Výsledné album je celkově velmi slabým dílem. Možná bychom zde mohli najít několik lepších věcí (jako např. Little Games, White Summer nebo Tinker Tailor Soldier Sailor), ale deska v podstatě propadla. Ovšem na koncertech byli Yardbirds stále silnou kapelou, což na jaře 1968 přimělo Epic Records natočit jejich vystoupení v Anderson Theatre v New Yorku, kde zazněla i Dazed and Confused, pozdější silná věc prvního alba Led Zeppelin. Kapela, ale i společnost nebyla spokojena s výsledkem, takže deska nakonec nevyšla. Roku 1971 se jí Epic pokoušeli vydat, ale to zase stopnul Page, tehdy již světová jednička u Led Zepp.
V té době už arénami duněl raný proto-hard rock a la Cream a Yardbirds stáli na okraji rozpadu. V březnu 1968 nahráli svůj poslední singl Goodnight Sweet Josephine, kde na B straně byla rockově přímočará Think About It Jimmyho Page, v podstatě už předzvěst tvorby jeho další kapely. Po vystoupení v Lutonu 7. července 1968 Relf a McCarty z kapely odešli. Page, aby dostál nasmlouvaným závazkům na švédské a dánské turné, doplnil kapelu a nové muzikanty. Chris Dreja pár týdnů vydržel také, ale poté odešel, aby se věnoval svému koníčku, fotografování. Novými členy se stali Robert Plant (voc), John-Paul Jones (bg) a John Bonham (dr). Turné v novém složení pod prozatímním názvem The New Yardbirds se setkalo s velkým úspěchem a po návratu do Anglie se sestava rozhodla změnit jméno na Led Zeppelin. A zbytek - to už je historie, jak se říká.
Roku 1991 byli Yardbirds slavnostně uvedeni do Rock 'n' roll Hall of Fame v Clevelandu. To nastartovalo snahy o reunion kapely, v nichž se nejvíce angažovali Jim McCarty a Chris Dreja. Podařilo se dát dohromady sestavu, která odjela několik koncertů (Dreja, McCarty, Rod Demick - bg, John Idan - g), ale k oficiálnímu znovuzrození kapely došlo až roku 1997.
Birdland (2003, Favored)
sestava: Chris Dreja (g), Jim McCarty (dr), John Idan (bg, lvoc), Gypie Mayo (lg), Alan Glenn (harm)
Po několika personálních šarádách se tato sestava ustálila (Mayo spolupracoval např. s Peterem Greenem a kapelou Dr. Feelgood) a výsledné LP opravdu stojí za to. Na realizaci se podílela celá řada dalších osobností jako Jeff Beck, Brian May, Slash, Joe Satriani, Steve Vai, Jeff Baxter, John Rzeznik a Steve Lukather. Na albu je 15 věcí, kloubí se zde dovedně starý materiál s novými skladbami a celek zní velmi svěže.
Jak se zdá, Yardbirds zase nabrali dech, a i když už asi nezasáhnou nějak výrazně do hudebního dění, je dobré (jak řekl kdysi jeden z členů Pink Floyd) nechat některé dinosaury naživu.
Doplňme ještě, že počátkem roku 2004 odešel Glenn a vystřídal ho Billy Boy. Nová sestava se chystá na turné po Evropě a USA a 19. dubna 2004 jí vyšlo live album Live Yardbirds. "Že by se kruh uzavíral?"
Na co tehdy hrál Eric Clapton?
kytary: Fender Telecaster, Gibson ES-335, Fender Jazzmaster - aparát: Vox AC-30
Miniprofily aneb Kam se poděli po Yardbirds?
Keith Relf: s Jimem McCartym folkové duo Together, poté kapela Renaissance. Producent, 1975 člen Armageddon. 14. 5. 1976 nalezen mrtev ve svém bytě po úrazu elektrickým proudem (od kytary).
Jim McCarty: s Relfem duo Together, kapely Shoot, Illusion, Ruthless Blues, od 1984 s Drejou a Samwell-Smithem skupina Box of Frogs. 80. léta - McCarty Band, také British Invasion All Stars. Od 1995 reunion Yardbirds.
Chris Dreja: fotograf, poté člen Box of Frogs, McCarty band, od 1995 reunion Yardbirds.
Paul Samwell-Smith: producent (např. Jethro Tull, Renaissance...), člen Box of Frogs.
Anthony "Top" Topham: 1970 sólové LP Ascension Heights, spolupráce s Dusterem Bennettem, Peterem Greenem, Christinou McVie atd. Člen McCarty Band + vlastní kapela.
Eric Clapton: Muzikus - Kytaroví velikáni 11/1994, 12/1994, 1/1995 (3 díly), 33+333 světových kytaristů: John Mayall's Bluesbreakers, Cream, Blind Faith, Derek and the Dominos, Delaney and Bonnie + sólo kariéra
Jeff Beck: Muzikus - Kytaroví velikáni 7/1992, Kytaroví velikáni 12/1996, 1/1997, 2/1997 (3 díly), 33+333 světových kytaristů: sólo kariéra, Jeff Beck Group (1 + 2), Beck, Bogert & Appice, sólová kariéra
Jimmy Page: Muzikus - Kytaroví velikáni 1/1993, 2/1993 (2 díly), 33+333 světových kytaristů: Led Zeppelin, soundtracky, The Firm, sólová tvorba, Coverdale-Page, Plant+Page.
Na co tehdy hrál Jeff Beck?
kytary: '54 Fender Esquire, '59 Fender Telecaster, '59 Gibson Les Paul (sunburst) - aparát + příslušenství: Vox AC-30 + Sola Sound Tone Bender, Roger Mayer Fuzz
Rarity + výběr z doplňků albového katalogu
Pro obdivovatele tvorby této skupiny můžeme uvést ještě některá další vydání staré sestavy včetně vyhledávaných rarit, výběrů a amerických verzí jejich základního katalogu. Neuvádíme zde samozřejmě všechny (je jich asi kolem třiceti), protože leckteré z nich jsou sestaveny dost zmatečně a celkový vývoj Yardbirds spíše znepřehledňují - For Your Love (1965, pouze v USA, Epic/Accord), Having a Rape Up (1965, pouze v USA, Epic), Live Yardbirds Featuring Jimmy Page (1971, live, bootleg, Epic), zejména pro obdivovatele Erica Claptona a Jeffa Becka jsou velmi zajímavé desky Yardbirds Featuring Eric Clapton a Yardbirds Featuring Jeff Beck (obě 1976, Speciality/Charly).
Na co tehdy hrál Jimmy Page?
kytary: '59 Danelectro DC, 58' Fender Telecaster (dar od Jeffa Becka), Gibson Les Paul "Black Beauty" Custom, dvanáctistrunná Vox - aparát + příslušenství: Vox AC-30 + Roger Mayer Fuzz
Doporučené celkové kompilace:
A nezapomeňme na některé opravdu výborné kompilace (celkem vím asi o padesáti titulech) jako např.: Over Under Sideways Down (1966, pouze v USA, Epic/Raven), Greatest Hits (1966, pouze v USA, Epic/Rhino), Featuring Performances by Jeff Beck, Eric Clapton, Jimmy Page (1970) a pravděpodobně nejobsáhlejší dvě kompilace, které se vzájemně doplňují - Shapes of Things - Collection of Classic Recordings 1964 - 1966 (1984, 7LP, Charly), Little Games, Session & More (1985, výběr z tvorby 1967 - 1968, Fame/EMI) včetně 25 Greatest Hits (1992, výběr z let 1964 - 1967, Repertoire).
