Letem kytarovým světem - Rack

V rámci tohoto seriálu jsme řešili už hodně témat, které se přímo či nepřímo týkají světa kytar se vším všudy. Nastal ovšem čas, abychom se podívali i na další záležitost, která by se na první pohled mohla jevit jako lehce nadstandardní. A tou není nic jiného než rack.

Rád bych zde vyvedl z omylu ty, kteří se domnívají, že rack je hlavně záležitostí profesionální scény. Už delší dobu tomu tak totiž není. Neříkám, že rack jak z hlediska zesilovacích komponentů, tak i vzhledem k efektovému řetězci je rozšířená záležitost do té míry, že by snad mohla konkurovat klasice, to znamená aparátu a pedalboardu, ale v každém případě jde o výrazný prvek úpravy a tvorby signálu a jeho ovládání. A to je důležité, nejen u profesionálů, ale i u nás, běžných muzikantů. Věrní čtenáři moc dobře vědí, že mnou užité slovo „běžný“ není míněno nijak pejorativně (ba mnohdy naopak), ale že se tak orientuji na ty kytaristy, kteří vedle svého hlavního zaměstnání prostě a jednoduše dělají muziku. Jak jen to jde. A pak s partou stejně smýšlejících vyrážejí si někam zahrát nebo si i něco nahrát. A právě těm jsou určeny následující stránky.

Zkusme se tedy na tuto problematiku podívat z několika úhlů. Řekneme si, jak postupovat při vytváření racku, jaké jsou jeho přednosti a zápory (i vzhledem k sestavě pedalboard + aparát), jak instalovat jednotlivé komponenty apod. V každém případě by pak bylo dobré srovnat některé myšlenky s mým dalším dlouholetým seriálem Pódiové sestavy slavných kytaristů.

Nejdříve si musíme uvést, jak budeme k této problematice přistupovat. Když se řekne rack, tak buď se mluví o zařízení, které v sobě sdružuje pouze efekty (ať už rackové komponenty nebo poskládané krabičky), nebo jde o komplexní záležitost, kde vedle efektů jsou i ostatní zařízení, potřebná k tvorbě signálu se vším všudy - tedy i zesilovací komponenty, ladička, wireless apod. My tedy půjdeme raději tou cestou komplexnosti.

Rack tedy budeme chápat jako bednu či krabici, umožňující přehlednou montáž nejrůznějších zařízení, a to přímo vytvořených pro tento systém, či dalších soustav, uchycených na přizpůsobených nosičích. Vlastní skříň bývá kvůli maximálnímu možnému snížení váhy vyrobena většinou z hliníku či tvrzených plastů, viděl jsem i výrobky ze dřeva (bavíme se o hudební oblasti, racky obecně, pro servery či další komponenty, například u telefonní sítě, jsou většinou z oceli).

Důležitou součástí k upevňování jednotlivých zařízení je dvojice kolejnic (u větších a těžších komponentů jsou kolejnice i na zadní straně skříně) s předem stanovenou roztečí, určenou standardizovanými rozměry efektových zařízení (19 palců, což je 48 centimetrů, nebo 23 palců, což je 58, 42 centimerů).

Vertikálně jsou tyto kolejnice - nosiče zařízení - členěny otvory, kdy označení výšky jednotlivých komponentů se standardizovalo pomocí jednotky 1U. 1U v převodu na centimetry znamená 1,75 palců což je zase 4,445 centimetrů.

Aby pro malé nepřesnosti nevzniklaly problémy s nasazením komponentů do jednotlivých otvorů, jsou přední panely těchto zařízení menší o 0,031 palce, tzn. o 0,79 mm. Což znamená, že jednotka 1U pro přední panel je 1,719”, což je 4,366 cm.

Otvory nosičů, svislých kolejnic racku, jsou vyvrtány v předem určených vzdálenostech, které reflektují na výšku komponentů vzhledem k jednotce 1U. To znamená, že pro výšku 1U jsou určeny tři otvory, jejichž středy jsou od sebe vzdálené 1,587 cm. Jednotlivé trojice otvorů pro každou jednotku 1U jsou pak od sebe vzdáleny půl palce, tj. 1,27 centimetru. Což při rozdělení této hodnoty dává dostatečný prostor pro „naštosování“ předních panelů standardizovaných komponentů.

Do racku můžeme umístit nejen tato zařízení o celé jejich délce, respektive šířce, ale i zařízení o menších rozměrech. Většinou jde ještě přímo o racková zařízení (často jde o tzv. half-rackové komponenty o většinou vyšší výšce, nejběžněji 4U) nebo o další části, vyráběné přímo uživateli.

Ještě než se pustíme do racku a jeho komponentů, zkusme si zhodnotit, proč vůbec se snažit o rack, a jaké jsou jeho výhody a nevýhody vzhledem k dalšímu široce užívanému systému, pedalboardu:

Tak za prvé při ukládání jednotlivých komponentů nemusíme až tak moc uvažovat nad jejich ergonomií. Musíme se zde řídit určitými pravidly, zejména z hlediska zesilovačů a napájení (viz níže), ale pokud se bavíme o efektech, tak zde to můžeme poskládat, jak chceme. Vždyť ovládání si postavíme úplně zvlášť. U pedalboardu bychom si měli rozmyslet, jak jednotlivé efekty a pedály umístíme, abychom k nim během hraní měli co nejlogičtější přístup. U racku, lapidárně řečeno, můžeme naskládat vše tak, jak nám to přijde do ruky. S jednou výjimkou. U lampových zařízení musíme dát pozor na odvětrávání. Většina výrobců si tento problém ale uvědomuje a potřebný prostor na větrání je zajištěn na předním či zadním panelu.

Oproti pedalboardu se lépe při nastavování parametrů efektů manipuluje s ovládáním jednotlivých zařízení (dobře, vím, že není problém se sehnout a otočit s pár knoflíky, ale vestoje to, věřte mi, také není k zahození). Je ovšem nutné si uvědomit možnosti efektů - krabiček a efektů - rackových zařízení, která většinou nabízejí o hodně širší možnosti (tento rozdíl bývá setřen u multiefektů a procesorů). Výhodou je i lehčí manipulace při změnách „prodrátování“ mezi jednotlivými efekty, a to i v době, kdy jsou tyto již pevně připevněny. Což při změnách v pedalboardu není tak úplně jednoduché (záleží na systému upevnění krabiček - ale i přesto se musí počítat s různou délkou kabelů a jejich tvarem jacků, což u racku odpadá).

A nyní k samotnému racku. Pokud jsou v racku i zesilovací komponenty (což předpokládáme), tak vzhledem ke klasickým sestavám pedalboard - hlava - bedna ubude podstatně práce při stěhování. Navíc, propojení mezi efekty a zesilovacími komponenty jsou vystaveny o hodně menšímu opotřebení - jsou stále na jednom místě a nehýbe se s nimi, nedupe se na ně. Celá tato problematika vyplyne ještě výrazněji na povrch u těch kytaristů, kteří mají signálový řetězec rozdělen, něco jde přímo do vstupu, něco jde pouze do jedné či popřípadě druhé smyčky. Zde tak odpadnou řady kabelů, které, i když třeba nějakým způsobem svázané, pořád představují problém jak z hlediska místa na hraní, tak i vzhledem k avizovanému opotřebení, narůstajícímu šumu a problematičtějšímu hledání případné chyby či nefunkčnosti nebo poškození kabelu.

S tímto může souviset i otázka výhody větší jednoduchosti nastavování výsledného zvuku - pokud si chci pohrát s nastavením, mám všechno „pod jednou střechou“ - nemusím lítat mezi krabičkami a aparátem.

Další výhodou je možnost propojení různých zesilovacích komponentů - pokud se nám líbí třeba předzesilovač Marshall a konec Mesa/Boogie, tak to můžeme „spárovat“. Proč ne?

Další výhodou je, že do racku si můžeme umístit řadu dalších příslušenství. Nemělo by tam chybět bodové osvětlení, není špatné počítat s místem, kam by se daly smotat kabely, popřípadě umístit další věci potřebné pro živé hraní (náhradní trsátka, „zásobník“ bottlenecků, struny) aby se nemuselo běhat do šatny apod. ). Je ovšem třeba mít vždy na paměti, že se tato část musí výrazně oddělit od ostatních, aby nedocházelo při přepravě k poškození jednotlivých komponentů (dvířka racku přiléhají ke knoflíkům, mezi nimiž může leccos propadnout...).

Jednou z menších nevýhod pak může být menší variabilita v zesilovacích komponentech. Ne každý typ má několik variant a modelů, jako řady komb a hlav. Pravda je, že zvláště v případě pre-ampů je tato záležitost vyrovnávána širokou možností nastavení, ale v konečném důsledku jde pak o to, co vlastně hledám. Dát přednost klasice, nebo si postavit rack se všemi výhodami (včetně cenové rozdílnosti)? Chci zvuk klasických hlav nebo komb, typických pro určité firmy, nebo se soustředím na to, že si vše předpřipravím v signálové cestě předem a pak to z racku pošlu jen do beden? Co je pro mne jednodušší - koupit si nějakou hlavu či kombo a snažit se ho nastavit tak, abych dosáhl zamýšleného zvuku, nebo si pořídit pre-amp a power-amp a pak při určité nespokojenosti vyměnit jen jednu část zesilovacího, prvku a nemuset tak koumat, jakou že to hlavu či kombo si mám koupit místo stávajícího, se kterým nejsem moc spokojený?

Z hlediska efektů se pak musím smířit s tím, že i když mají tato zařízení široké možnosti výběru jednotlivých nastavení, často by můj požadavek na určitý efekt zvládla třeba jedna dvě krabičky (například dva delaye, zapojené vždy do jedné efektové smyčky). S tím také ale počítají někteří kytaristé a do racku si na upravené a vyrobené desky umisťují klasické krabičky. Ty pak zapojují do celého systému (opět otázka kratších propojení a menšího opotřebení kabelů) a ovládají přes externí switcher.

Jaké jsou tedy základní postupy při tvorbě racku?

Nejdříve je nutné si promyslit, co by mělo v racku být. Vedle skladby efektů, lépe řečeno efektových zařízení, bychom si měli určit, jaký pre-amp a power-amp chceme. Dále bychom neměli zapomenout na napájecí jednotku (ať už přímo síť či různá power zařízení), případný „bezdrát“, ladičku, vyplatí se instalovat i přepěťovou ochranu.

Když máme v tomto jasno, promyslíme si umístění komponentů. O efektech jsme již hovořili. Pozor musíme dát při umístění napájecí a zesilovací jednotky, zvláště, obsahují-li lampy. Tyto je nejlepší umisťovat až zcela nahoru, aby teplo, které vytvářejí, mohlo co nejjednodušeji ven z racku a nestoupalo k dalším vestavěným zařízením.

Při umístění racku na pódiu či ve studiu je z tohoto hlediska také nutné dát pozor, aby i zadní strana racku byla otevřená a nestála těsně u nějaké zdi či překážky (nebo u závěsu na jevišti). Vzniklé teplo z těchto zařízení by mělo volně odcházet (takže pozor i na umístění pódiových světel). Větrání se může vylepšit umístěním nějakého větráku, ale to si musíme dobře rozmyslet (v silně zakouřených prostorách - a nemusí jít jen o cigarety, ale i o produkt hazerů - to přinese spíše negativní účinek). Jeden náš zvukař kdysi neuhlídal situaci, a i když byl spolehlivě kryt před deštěm stanovou stříškou, otevřenou po všech stranách, větrák jím špatně umístěný vháněl do racku jemné kapičky deště, které by se tam jinak nedostaly.

Jestliže chceme do racku umístit i běžné krabice, je nutné je pořádně upevnit. Nejlépe je tak učinit na desku, v podstatě malý pedalboard. Není špatné si tuto desku umístit tak, aby se případně dala pohodlně vyjmout a při stálém zapojení do racku (to znamená použít delší kabely) umožnila tak lepší nastavování jednotlivých komponentů. Pokud je rack větší, tak umístit tento minipedalbopard pod horní prvky (zesilovací komponenty a napájecí jednotku) a ponechat tam místo na ovládání. Viděl jsem u jednoho svého žáka (asi dva roky poté hrál s jedním jazzrockovým seskupením v USA) i takový rack, kde byla deska s krabicemi lehce zvednuta v určitém úhlu, což bylo velmi přehledné.

Výběr jednotlivých zařízení je už pak zcela na každém uživateli. Existují některé značky, které jsou již proslulé jako rackové komponenty. Vedle modelingových racků, jako je Line 6, Digidesign Eleven, Boss GT-Pro a další, můžeme uvést jak řadu multiefektových zařízení, tak i jednotek určeného efektu. Jako samostatný efekt (často ovšem doprovozený řadou dalších efektů či jeho variací) bývá často delay (i reverb) - například Line 6 Echo Pro, Chandler Digital Delay, TC Electronic D-Two Delay, TC Electronic 2290 Delay, MXR1500 Digital Delay, Korg DL8000 Delay či Roland SDE3000 Delay.

Narazíme i na různé samostatné typy harmonizérů (Eventide H3000 Harmonizer) a modulací (chorusů, flangerů, phaserů), dále kompresory (dbx 266XL compressor/limiter, dbx 166 compressor), velmi populární je zařazení do racku wah efektu (třeba Dunlop rack wah DCR-2SR), ovládaného samostatně kontrolérem, nedílnou součástí je zařazení multiefektů a procesorů. Často dochází k tomu, že kytarista si oblíbí jeden efekt z jednoho komponentu a druhý z dalšího (i když ten první nabízí ten určitý efekt také). Mnohdy tak v raccích vidíme kupříkladu (to abych jmenoval některé z těch nejfrekventovanějších) BBE Sonix Maximizer, TC Electronic G-Major, TC Electronics G-Force, Lexicon MPX G2, Lexicon PCE70, Yamaha SPX900, DigiTech GSP 1101, DigiTech GSP-5, DigiTech GSP21 Legend, Rocktron Replifex, Yamaha SPX1000, Alesis Quadraverb, Marshall JFX-1, Rocktron Prophecy, Behringer Virtualizer FX2000 a další.

Otázkou pak zůstává cena ve vztahu k využitelnosti jednotlivých zařízení.

Jak už jsme uvedli, v racku je nutné počítat i s dalšími komponenty. Pokud i zde budeme konkrétní, tak si zde vyčleňme místo na bezdrát (kupříkladu Shure UHF U4D, Shure ULXP4, Sennheiser EW300, Sennheiser EW100, AKG SR4000, Electro Voice, Sony či Nady wireless, Audio Technica AEW-R5200...).

Neměli bychom zapomenout ani na selektor signálu (Whirlwind Multi-Selector, GCX Audio Switcher, CAE Controller, Rocktron RSB Switcher či populární zařízení Pete Cornish) včetně jeho vlastního ovládání (footpedál) - ten bychom také mohli pro převoz umisťovat na vymezeném místě v racku (pokud to vzhledem k jeho velikosti samozřejmě vůbec jde).

Tak jako u pedalboardu i zde by neměla chybět nějaká šumová brána, kdy si můžeme namátkou uvést značky jako Rocktron Silencer, Drawmer Noise Gate, dbx 1074 Quad Gate nebo poslední dobou velmi populární EbTech Hum Eliminator.

Ladičky (například Korg DTR 1) či speaker simulátory (Palmer) a další komponenty - to záleží na tom, jak chceme mít rack vybavený. Jsem toho názoru, že když už všechno pohromadě, tak už všechno.

Pokud umístíme do racku i klasické krabičky, je vhodnější pořídit k nim celkové napájení. Máme zde na mysli proslulá zařízení jako Voodoo Lab Pedal Power (2 Plus Unversal Power, ISO 5), Dunlop DCB10, T-Rex Fuel Tank, T-Rex Juicy Lucy, Mod-Tone MT či se lze podívat na domácí trh (nedám dopustit na velmi spolehlivé produkty Jaroslava Smrčky) nebo použít, dle specifikace jednotlivých krabiček, možnost propojení několika efektů napěťovým kabelem na jeden adaptér (musí být ovšem kvalitní, nejlépe od firmy vyrábějící efekty, které hodláme napájet najednou).

K tomu patří tedy i zesilovací komponenty. Z hlediska předzesilovačů se nelze nezmínit o nejpopulárnější čtveřici (aspoň z hlediska historie) - Marshall JMP-1, Mesa/Boogie Tri-Axis, ADA MP1 a třeba Rocktron Piranha.

V každém případě sem patří i další výrobky, jako Roland GP-100, Custom Audio Electronic preamp, Peavey Tube Fex a Tech21 SansAmp PSA-1, často spojené s multiefektem (Rocktron Prophecy II).

O umístění koncového zesilovače v jednom racku (můžeme se roztáhnout a pořídit si racky dva, tři - v jednom mít pouze efekty, ve druhém předzesilovače a konce, ve třetím vlastního technika:) jsme už hovořili. Vzhledem k všeobecnosti užití bychom mohli pro obecnou orientaci uvést takové modely jako Marshall EL34 100/100, Marshall 9200, Marshall 9100 50/50, Mesa/Boogie Simul Class 2/90, Carver power amp, VHT Classic power amp, Crest 7001, Carvin TS100, H&H V800 a další.

Výhody racku jsme uvedli již výše. Na jednu jsme ale ještě pozapomněli. Totiž že při extrémním šumu a bzukotu se přece jenom lépe (a hlavně rychleji) vyhodnotí, kde by mohla být chyba. Pokud zapojení nepříjemně vrčí (a není to důsledek nastavení a extrémního vytavení aparátu či zkreslovacích mašinek), tak je nejlepší postupovat následovně - to platí i pro pedalboard, takže můžeme srovnat, jak je to vzhledem k oběma systémům lepší či horší:

Nejdříve zkontrolovat, zda je všechno řádně zapojené a propojené (podívat se už jenom na dorazy kabelů - xkrát se mi stalo, že sestava nehrála, já jsem začal zmatkovat, že něco nejde, a nakonec se ukázalo, že příčinou byl nedoražený jack).

Dále kontrolovat kabely. Nejlepší je vždy kabel odpojit a zapojit a poslechnout si, co to dělá. Samozřejmě, že při tom musíme vypínat a zapínat výkon na aparátu. Pokud nemáme kabely s eliminací tohoto rázu.

Pokud je tady všechno v pořádku, nezbývá než jít po samotných komponentech. A to je také v racku jednodušší. Každý efekt, každé efektové zařízení se překlene a opět se poslouchá, co to udělá.

Pokud při tomto úkonu zjistíme, že při daném nastavení je na vině onen určitý efekt, a nechce se nám nejdříve nastavení jeho parametrů měnit (nejvíce je to markantní u zkreslovacích krabiček), tak můžeme postupovat tak, že do signálového řetězce přidáme noise gate. Moc to ovšem v tomto případě nepomáhá, při citlivějším nastavení může dojít ke změnám frekvence signálu. A podstatná část šumu tam stejně zůstane.

Nebo přece jenom přehodnotíme nastavení jednotlivých parametrů efektu (zejména u gain a volume, potom až ekvalizace).

Můžeme se také zamyslet nad zapojením více krabic a podělit se u nich o jednotlivé stránky vlastních efektů (někde zvolit spíše gain, někde zvolit spíše volume apod.).

Svůj význam má i zhodnocení vztahu nařízení efektu a nařízení aparátu (opět u zkreslení) aneb sada otázek typu - Mám dát přednost zkreslení na své oblíbené hlavě a krabicí to jen nakopnout? Mám spíše upřednostnit krabici, a naopak hlavou to jen dokreslit? Mám používat krabici na nakopnutí aparátu pořád, nebo si ji zapnu jen při sólech? Když mi aparát nabízí více kanálů při zkresleném zvuku, mám distortion či drive používat u obou kanálů? Když budu používat více zvuku z krabice, jakkoli se mi líbí, neztratím ten pověstný lampový zvuk? Nebo neměl bych jít spíše cestou menšího zkreslení na aparátu a dodat mu potřebnou šťávu výrazným nastavením nějakého driveu? Jako třeba u Electro-Harmonic Power Booster LPB2? Čili jenom suše zesílit signál? To je to věčné dilema, kterému se nevyhnou ani ty největší celebrity...

Dalším prvkem vytvářejícím nežádoucí šum mohou být adaptéry. A nejen ony - podívejte se také na stav těch slabých „kabílků“, co vedou od napáječů k efektům (to je další výhoda rackových zařízení, které jsou často napájené přímo síťovou šňůrou)

Záleží také hodně na tom, v jakém prostoru se nacházíme, kde vůbec hrajeme. A v jakém stavu je tam elektroinstalace. Ač se to zdá či nezdá, pravda je, že při špatné elektrosoustavě má vliv na celkový šum i to, zda prší nebo ne. Vlastní prostor jeviště je také důležitý pro to, jaké frekvence se pohltí a co se naopak znásobí. Pro tyto případy mám v pedalboardu několik zkreslovacích mašinek s malými odchylkami v nastavení (a s přihlédnutím k charakteristikám jednotlivých firem) a zatím to vychází. Nezapomeňte ani na to, že to, jak zvuk slyšíme, ovlivňuje i počasí, zda je tlaková výše či níže...

A ještě nakonec několik obecných rad. Když už se všechno podaří zkonstruovat, není špatné to před vlastním hraním vyzkoušet. Že si vymýšlím? Ne. Jednomu mému žákovi (z Hradce Králové) se stalo to, že se se stavbou racku zdržel, dokončil ho ve spěchu v pátek v noci, těsně před sobotním koncertem. Na ten vyjížděli už ráno, takže se pro něj kapela stavila doma, slavnostně ho naložili i s rackem, na pódiu pak všechno zapojili a... nic nehrálo...

Vyzkoušejte si pevnost uchycení všech složek racku. Aby se při přepravě něco neuvolnilo. A nemusí jít zrovna o jízdu autem, ale například o stěhování.

Zvolte umístění jednotlivých komponentů tak, aby k nim byl co možná nejjednodušší a nejrychlejší přístup. I zapojování kabelů vzadu volte tak, aby bylo co nejpřehlednější a aby se kabely co možná nejméně válely a překřižovaly.

Když uvažujete o velikosti racku (jak při koupi hotových výrobků, tak i při stavbě), zkuste si rozmyslet, zda máte vše jasné a zda nebudete nic přikupovat, případně měnit. Osobně jsem pro to, aby tam vždy nějaká vůle byla. Vím, vypadá to hezky, když je všechno zcela vyplněno. Ale... Třeba se vám znelíbí jeden efekt velikosti 1U a pořídíte si jeho další generaci, která ale bude již 2U. A kvůli tomu kupovat další rack?

Když ukončíte hraní, nechte rack chvilku tzv. vydechnout - hlavně kvůli zesilovacím jednotkám. Pokud ovšem hned po hraní nemizíte z pódia a taháte věci do mrazivého prostředí.

A zamezte přístupu vlhkosti. Teď si řeknete - no ten se snad zbláznil, to je přece jasné, ne? Asi byste se divili, ale už několikrát jsem viděl u kytaristů, že přivezli na pódium rack, otevřeli ho, zjistili, že jim tam natekla voda, a ruče vzali hned fén a vysoušeli a vysoušeli. Ne, to opravdu není fikce...