Letem kytarovým světem - Problematika cover verzí

V rámci našeho seriálu se věnujeme nejrůznějším tématům. Trochu jsme ale opomněli některé oblasti, o kterých se všeobecně ví, se kterými se běžně pracuje, ale které jsou také i nositelem výrazných poznatků, z nichž mnohé přinášejí velmi zajímavé závěry na celé to rozvětvené spektrum rockové hudby jako celku. A že právě cover verze k nim patří, je zcela samozřejmé.  

Na svých přednáškách velmi často zjišťuji, že je zcela nezbytné vytvořit určitý kompletizující pohled na některé aspekty vývoje právě rockové hudby s tím, že řada termínů bude přesněji specifikována. Jako každý hudební styl a směr si rocková hudba vydobyla za ta desetiletí takovou pozici, že upřesňující charakteristika mnoha jejích aspektů je vyloženě nutná. Ať už si říkají ti, co razí heslo, že nástroj ladí jen zbabělec, co chtějí...

Protože, přátelé, i když cover verze původní vyznění často dost zkazily (není třeba chodit do vzdálené minulosti, zprzněné verze Behind Blue Eyes od Who přístupem Limp Bizkit, Stairway to Heaven od Led Zeppelin nazpíváním Dolly Parton či třeba I Love Rock ‘n’ Roll Joan Jett v „podání“ Britney Spears), v řadě případů své původní autory proslavily. Obecně v bluesové muzice interpretacemi Erica Claptona, Petera Greena, Garyho Moorea a dalšími, nemluvě o počátcích Beatles. Myslím si, že třeba All Along the Watchtower v podání Jimiho Hendrixe se stalo výraznější verzí než původní Boba Dylana nebo Cocaine J.J. Calea přístupem Erica Claptona.

Cover verze daly některým skladbám i jiný, obecně respektovaný rozměr - vzpomeňme si třeba na With a Little Help from My Friends od Beatles, jak ho přednesl na klasickém Woodstocku Joe Cocker nebo, abychom nebloudili pořád v minulosti, nebyla nesympatická ani úprava Kashmir od Led Zeppelin P. Daddym pro soundtrack Godzilla. Když už nic jiného, tak aspoň neurážela...

Z tohoto hlediska zde tedy máme poměrně velkou mezeru, takže tuto studii, která odhalí řadu skutečností, můžeme nejen vzdáleně přiřadit jako doplňující materiál k sérii článků o historii rocku, ale přímo k tématům, jako Vzájemné ovlivnění rockové a artificiální hudby v čísle 10/2011, či, trochu na okraji, Rocková opera v 3/2010.

A udělám, co se dá dělat, i druhou poznámku. Protože se tato studie netýká hudby obecně, ale zejména rocku, i tabulky a výsledky budou zaměřeny čistě na rockovou scénu, kdy termín rock je zde zamýšlen ve všech intencích jednotlivých žánrů a substylů, prezentujících se cca od přelomu 50. a 60. let minulého století do současnosti. Ostatní jména a hodnoty uvedeme občas jen pro pořádek v poznámkách k tabulkám.

Terminologie

Nejdříve je nutné vymezit samotné pojmy. Pod názvem cover se nejčastěji chápe nové ztvárnění již existující skladby, předtím nahrané a vydané skladby. A to buď provedením živě nebo přímo samotným nahráním, předělávkou ve studiu a „opatřením“ zpracovatelovým feelingem a přístupem.

Důležité ještě je, že spolu s coverem se dosti cituje termín remake, ovšem ten se hodí spíše do filmového světa (obecně jde o pozdější kopii než u coveru).

Otázka tribute alb a tribute akcí vůbec je kapitola sama pro sebe, ale do této problematiky cover verzí spadá samozřejmě také. Jedná se ale o ucelenější záležitost většinou jednorázového projektu, hlavně albového. Skupiny, které mají za názvem (někdy parodizujícím) své oblíbené skupiny, od které přebírají, uvedeno tribute, hrají buď z čirého obdivu k této kapele, nebo jde o čistě promyšlený promotion tah.

No, a termín cover band - ten se může docela dobře dát do rovnítka „džubox“ aneb zahrajeme vám vlastně cokoli od kohokoli (hlavně ne nic svého, původního) - a tím ale nechci, aby to vyznělo nějak neuctivě, to ne...

K revivalovým kapelám a revivalu jako fenoménu se budeme věnovat někdy jindy. V každém případě to také spadá do této oblasti, ale má to trochu jiný rozměr. Zde totiž nejde o vlastní přístup a feeling, ale o co nejvěrnější nápodobu původního materiálu. Revival lze ovšem také chápat i z hlediska návratu stylu - Sha Na Na probudili zájem o doo-wop z padesátých let, a to přímo v době hippies, Blues Brothers dobře přenesli blues, soul a R & B do konce sedmdesátých let, tedy do období úpadku punku a nástupu New Wave, Black Crowes na přelomu 80. a 90. let uměli prodat svým bluesrockovým feelingem, jako vyšitým z první poloviny sedmdesátých let, milióny alb...

Vývoj

Nebudeme se zde zabývat ani otázkou lidových písní, kde autor bývá neznámý. Pro naše účely si ovšem uveďme, že tento trend přebírání skladeb někoho jiného je v historii hudby dost běžnou záležitostí (a to samozřejmě i v hudbě klasické, ať už to nazýváme nastudováním skladby či jinak).

V každém případě z hlediska našeho zaměření se setkáváme s tímto fenoménem již ve 20. letech. Tehdy šlo o takové čtyři hlavní roviny. Za prvé sám původní umělec nazpívával novější verze své nahrávky, v mnoha případech v dost těsných časových intervalech ve snaze oslovit současnějším pojetím větší část posluchačů.

Za druhé bylo populární i to, že sólový part byl přezpíván interpretem opačného pohlaví (tzv. cross cover version). Což přímo navazuje i na další trend, za třetí, kdy šlo o „zbělení“ původního černošského repertoáru.

Velmi běžná byla i zvyklost, to za čtvrté, kdy se konkurenční labely snažily mít také podíl na úspěchu původní skladby, takže jejich studioví muzikanti a zpěváci často přezpívávali a upravovali tyto melodie k obrazu svému (většinou se jednalo o malé, levné labely). Reklama či obecně promotion v té době (cca 20. léta 20. století) nebyly tehdy na takové dravé výši jako v pozdějších letech. Zákazník si šel koupit spíše melodii než určitého umělce. A navíc, distribuce měly mnohdy jen lokální charakter, takže se mohlo stát, že cover verze se k posluchačovi mohly dostat i dříve než původní verze

Nástupem poloviny třicátých let došlo ke změně, kdy si desky začínají kupovat i teenageři, kteří mají zájem hlavně o zpopularizované verze. Začíná narůstat úloha anket a různých žebříčků, ale do poloviny padesátých let přece jenom se většina fanoušků dostala ke svému idolu hlavně  prostředním rádií. Malá, lokální rádia si kupovala vysílací časy (tzv. needle time), kdy mohla na frekvencích velkých společností propagovat své umělce a nahrávky. Velké stanice (například BBC) měly tehdy i nařízeno věnovat určitý čas lokálním scénám!

V padesátých letech a na samém počátku let šedesátých se v USA dost nosila i ta zvyklost, že velké orchestry a bandy zpracovávaly rhytmandbluesový repertoár černošských umělců (hrála zde totiž úlohu i rasová otázka, kdy tehdejší sociální změny probíhaly příliš rychle, což většinu Američanů mátlo a znepokojovalo.

Další pohledy na cover verze

Když se ještě podíváme obecně na úlohu a význam cover verzí, tak můžeme doplnit, že:

- Jde někdy o zcela jiné verze, a to i nástrojově (José Feliciano a jeho pojetí Light My Fire od Doors), stylově (Yngwie Malmsteen a jeho předělávky Ritchieho Blackmorea) a celkovým, mnohdy odlišným zpracováním i po stránce instrumentality a orchestrace (zde je jednoznačný význam Apocalyptiky, London Philharmonic Orchestra a dalších).

- Jde i o boření jazykových bariér. Jako příklad si uveďme u nás první oficiálně nazpívanou rockandrollovou (tehdy tak označovanou) skladbu - Karel Gott a jeho Adresát neznámý od Beatles (From Me to You).

- Opětné „odkrytí“ již zapomenutých nápěvů - třeba Singin’ in the Rain z roku 1929 uvedenou v Hollywood Revue, poté v padesátých letech její muzikálové a filmové verze, roku 1978 ji nazpívala Sheila v disco verzi, v devadesátých letech ji předělali elektroničtí Mint Royal. Verze Jiřího Korna se také nezapomíná.

- Myšlenka, kterou jsme už nakousli: Méně známý umělec se může zviditelnit předělávkou proslulého hitu, ovšem pokud pak nemá autorskou invenci na to, aby dokázal zaujmout i vlastními skladbami, tak pokud nepokračuje už pořád v cover verzích, jde většinou o hodně krátkodobou záležitost. Jak uvidíte na přiloženém grafu, právě devadesátá léta, která trpěla výrazným nedostatkem původního materiálu, hodně vykrádala hudbu šedesátých a sedmdesátých let. A pokud by nějaký rejpal podotkl, že se to dle grafu dělo i v letech šedesátých, tak je nutné si uvědomit, že zde nelze vsadit nějaké rovnítko. Umělci ze šedesátých let se dokázali po období „přebíraček“ sami specifikovat vlastní tvorbou a, to je důležité, hlavně jí nastavit zcela nové směry a styly a úplně tak změnit hudební scénu a její vývoj. A tohle po devadesátých letech opravdu nenajdeme...

A na závěr si ještě uveďme příklad toho, že některé cover verze mohou být i docela vtipnými záležitostmi - poslechněte si třeba předělávku jedné skladby Britney Spears severskými Children of Bodom.

A teď si představte - uvést si tak českou scénu! Vedle námi uvedeného Karla Gotta mne tak od boku napadá třeba Petr Spálený a jeho dylanovka Muž dal jména všem zvířatům, dále kouzelné Mít, mít miminko, což je skladba Status Quo, ale v podání Jiřího Schellingera (a textu Františka Ringo Čecha, císaře českého hard rocku) a další. To už nechám na vás (a napište mi to). Kdo ví, kdo si vzpomene na nepovedenou Chvíli se mnou rokuj od Graham, což byl pokus o We Will Rock You (Queen).

Tabulka č. 1: Nejvíce přebíraní autoři

Seznam je zde seřazen dle počtu verzí převzatých skladeb, tedy sloupce C.

Legenda označení sloupců: A - pořadí, B - autor, C - počet verzí (z celkového počtu skladeb), D - počet převzatých skladeb, E - počet umělců, kteří převzali skladby uvedeného autora

Tuto úvodní tabulku jsme zvolili trochu delší než ostatní, aby lépe vynikla delší řada umělců a skupin. Je ovšem nutné poznamenat, že mezi tato jména patří i mnoho dalších osobností, jako kupříkladu George Gershwin (788/24/498), Duke Ellington (493/20/337), Hank Williams (310/24/154) a další.

(*) U skladatelské dvojice John Lennon - Paul McCartney je nutné si uvědomit, že po rozpadu Beatles měly jejich následné skladby svůj vlastní vývoj, jak v případě Johna Lennona (např. Plastic Ono Band), tak u Paula McCartneyho (např. Wings). V tom případě je nutné údaj rozdělit, kdy by vycházely hodnoty: John Lennon (2451/195/1077) a Paul McCartney (2354/202/1012)

(**) U další skladatelské dvojice Mick Jagger a Keith Richards zde není tak propastný rozdíl mezi tvorbou sólovou a společnou v Rolling Stones (jako u Beatles), protože kapela Rolling Stones trvá dodnes a sólové počiny obou protagonistů se zdaleka nesetkaly s takovým zájmem jako v případě dua Lennon - McCartney. Vzhledem ke kritériím tabulky je ale možné tento údaj rozdělit, a to takto: Mick Jagger (448/84/365) a Keith Richards (447/83/364)

(***) Včetně sólové tvorby.

(#) Sólové počiny obou členů Led Zeppelin byly ve srovnání s jejich předchozím působením natolik nevýrazné, že čísla zahrnují zcela jednoznačně jejich tvorbu ze sedmdesátých let

(##) Dtto neboli pouze tvorba v období ABBA.

(###) Údaje spojují jeho přínos pro Deep Purple, Rainbow i Blackmore’s Night. Jednoznačně zde ale vyčnívá tvorba Deep Purple, včetně Stormbringer.

(&) Na rozdíl od dvojice Lennon - McCartney byli tito dva protagonisté Doors zcela ve znamení tvorby této kapely. Takže je lepší uvádět je dohromady. Pokud bychom je ale měli rozdělit, tak v intencích této tabulky by šlo o čísla Jim Morrison (125/34/101) a Robbie Krieger (121/30/97).

(&&) Tvorba Erica Claptona zde zachycuje celé jeho období, tzn. i včetně působení u Johna Mayalla a zejména v Derek and the Dominos.

(&&&) Čísla mapují zvláště období činnosti s Who.

($) Čísla mapují zvláště období činnosti s Pink Floyd. Sólová tvorba ve srovnání s činností této kapely podnětná není.

Tabulka č. 2: Nejvíce přebírané skladby

Legenda označení sloupců: A - pořadí, B - skladba, C - kapela, umělec, interpret, D - počet, kolikrát byla skladba převzata, upravena, předělána

- U skladby Yesterday se obecně předpokládá přes 3000 verzí, v řadě pramenů bývá uváděno 2011 různých zpracování. A patří sem i jména jako (jak šel čas) Count Basie, Chet Atkins, Joan Baez, Placido Domingo, Acker Bilk, Boyz II Men, Persuasions apod.

- Do „klubu“ patří ještě Blowin’ in the Wind (Bob Dylan - 31x), z hardrockových velikánů sem dále patří Stairway to Heaven (Led Zeppelin - 17x), Whole Lotta Love (Led Zeppelin - 12x), Smoke on the Water (Deep Purple - 10x) atd.

Tabulka č. 3: Nejvíce přebírající umělci, nejvíce přebírající skupiny

Legenda označení sloupců: A - pořadí, B - kapela, umělec, C - počet převzatých skladeb, D - počet převzatých autorů, umělců, skupin

Jak jsme uvedli, výběr je zaměřen na rockovou scénu. Takže zde není kupříkladu Frank Sinatra, který převzal na 216 skladeb od cca 163 autorů.

Tabulka č. 4: Umělci, kteří se stali nejčastěji předmětem tribute projektů

Legenda označení sloupců: A - pořadí, B - kapela, interpret, C - Počet tribute projektů

Mezi ty, kteří mají alespoň tři tribute projekty, patří dále kupříkladu Devo, Gratefuil Dead, Prince, U2, Police, Kinks, Deep Purple a další.

Matthew Kiichi „Matt“ Heafy, japonsko-americký kytarista, skladatel a jeden ze zakladatelů nadupaných Trivium je znám i spoluprací s řadou kytarových firem, které mu vyrábějí prototypy podle jeho přání. Jedná se i o sedmistrunné kytary (Gibson Explorer či Epiphone Les Paul) a upravené modely Dean řady Razorback.

Jeho kapela Trivium na žebříčku popularity stále stoupá. Už druhé album, Ascendancy, se stalo v USA zlatým, a pokud se soustředíme na americké žebříčky, tak umístění všech následných alb má stále se zvyšující tendenci, The Crusade bylo v Billboardu na 25. místě, Shogun obsadilo 23. příčku a velmi silné In Waves vystoupalo na 13. pozici.

Heafy, i když se stal posledním zakládajícím členem tehdy ještě tria Trivium, je v současnosti jediným původním členem.

„Nikdy jsem neslyšel pořádnej metal, až do chvíle, kdy jsem se dostal k albu Metallica (1991, Vertigo), k „černému“ albu. Chodil jsem už na druhej stupeň, myslím, že tak do šestky a kamarád mi tehdy půjčil právě tohle Black album. Když jsem přišel domů, nahrál jsem si to na pásek a pouštěl si to v obýváku z karaoke mašiny furt a furt dokola. Předtím jsem totiž poslouchal jen pop punk, ale po poslechu tohodle alba jsem si řekl, že to je k...a přesně to, co chci hrát! A tak jsem se poctivě naučil, doslova nadřel, všechny skladby.

Když jsem pak přišel na konkurs k Trivium, tak mi Young a Smith řekli, abych se naučil For Whom the Bells Tolls. Tu skladbu jsem neznal, a tak jsem si koupil všechny dostupné vinyly Metallicy, našel jsem si tu skladbu, perfektně se ji naučil a - vzali mě k sobě.

Takže to vidím tak, že kdybych se nedostal k „černému“ albu, nedostal bych se k metalu, nezačal bych hrát pořádně na kytaru a nikdy bych se nedostal k Trivium.“