Některým labelům bývalého východního bloku se občas podařilo protlačit edičním plánem zajímavé kapely. Ať už to v některých zemích šlo hůře či snáze, v každém případě se k fanouškům dostalo legální cestou něco, co se vymykalo zavedenému dobovému establishmentu.
Pokud pomineme vyhlášený trh v tehdejší Jugoslávii a poměrně široký záběr maďarských vydavatelství (zaměřených spíše na domácí kapely), tak vedle občasných záblesků našeho tria Supraphon, Panton a Opus zde byl polský label Polskie Nagrania. I když se u nás dokázalo leccos prosadit (často se značným zpožděním), většinou šlo o záležitosti, jež nebyly stylově tak zcela vyhrocující nebo se názor na ně již usadil (bylo by zajímavé, kdyby se někde zveřejnily původní návrhy na licenční vydání). Výjimky se našly, například Deep Purple - Ochutnávka (Come Taste the Band) s nemožně hnusným obalem, ale ty jen potvrzovaly pravidlo. Pokud bych pak aspoň touto formou mohl vzdát dík těm, co se o tato vydání snažili, tak to tímto činím. Ovšem dodnes jsou takové vinyly z Polskie Nagrania, jako kupříkladu The Gun - The Gun s výborným obalem (podle mého mínění lepší než originál) či, a o to dnes půjde, Blue Breeze či Live ’75 holandských Livin’ Blues, ozdobou sbírky desek každého milovníka rockové hudby.
Když se řekne rocková hudba, tak samozřejmě každému vytane na mysli nejdříve Velká Británie a USA, poté i Kanada a Austrálie, méně již Německo. V poslední době se k tomuto pětilístku přiřazují další země, z nich pak hlavně ty ze severu Evropy. Ovšem „v dobách pravěkých týhle muziky“, jak zpíval Katapult, se i v dalších zemích vyvíjela rocková hudba, a to dosti výrazně. Určitou přednost pak zde mělo Holandsko.
Dobové kukátko za železnou oponu
Tzv. východní blok se za řadu svých kapel v šedesátých a sedmdesátých letech rozhodně nemusel stydět. Pokud bychom vzali opravdu jen ta nejvýraznější jména a soustředili se na Polsko, Maďarsko, nás ještě jako Československo blahé paměti a NDR, bývalé východní Německo, tak s veškerou úctou k těm dalším nejmenovaným, mnohokrát neméně dobrým a kvalitním, zde vyčnívaly a na západ od Aše svou pověst protlačily třeba z Polska hardrockoví Breakout, poprockoví Budka Suflera, Dwa Plus Jeden, bluesrockoví Krzak, polský John Mayall Tadeusz Nalepa, Stanislaw Sojka a samozřejmě a hlavně Czeslaw Neimen a instrumentální smršť SBB. Maďaři zase mohli být hodně hrdi na Fonográf, Illés, výborné hardrockové Piramis, P. Box, nadupané Edda a zcela jednoznačně pak na svá největší jména, jako Locomotiv GT a Omega.
Československá scéna byla v té době velmi kvalitní. Nebavme se zde o možnostech muzikantů a politické situaci, ale pravdou je, že úroveň českých a slovenských souborů byla tehdy srovnatelná s angloamerickou scénou, a pokud pomineme Omegu, Locomotiv GT a Czeslava Niemena, tak jsme se mohli klidně postavit vedle Anglie či USA. A za tím si stojím. Vždyť takoví interpreti, jako M Efekt (Modrý efekt, Blue Effect, Special Blue Effect), nám určitě ostudu nedělali, ba naopak. Stačí si pak uvědomit například projekt Nová syntéza (jednička i dvojka), nebo Kuře v hodinkách od Flamenga, dále Collegium Musicum (à la slovenští EL & P), Fermáta, Synkopy 61 atd.
U východních Němců bychom mohli jmenovat významného bluesmana Stefana Diestelmana a poté tak maximálně Puhdys a Karat.
A nás dnes čekají Livin’ Blues, jedno z nejzajímavějších hardrockových a bluesrockových seskupení poloviny sedmdesátých let.
Nejvýznamnější jména holandské scény
Vedle Livin’ Blues dalo Holandsko světu kupříkladu poprockové Shocking Blue s charismatickou Mariskou Veres, bluesové Cuby and Blizzards, výraznou kytarovou osobnost Jana Akkermana a skupinu Focus, klasické Golden Earring s hitem Radar Love, kytaristu Adriana Vandenberga (u Davida Coverdaleho), ovšem i Pussycat s velkým hitem Mississippi, popíkaře George Bakera, technaře 2 Unlimited, hiphopové Urban Dance Squad, dále Pestilence, Epica... Neměli bychom zapomenout, že i oba bratři Van Halenové jsou z Holandska!
Úplný počátek skupiny můžeme vidět v kapele Andy Star & The Stripes, kde se sešli Ted Oberg, jeden z nejvýraznějších evropských bluesrockových a hardrockových kytaristů, a Ruud Franssen, baskytarista. Roku 1967 se k nim přidali zpěvák Björn Pool (voc) a bubeník Niek Dijkhuis. Původní záměr vytvořit bluesovou kapelu pak zakrátko, v roce 1968, podpořili rozšířením svých řad o dva další členy bluesového dua Indiscrimination, Johna Lagranda, výborného hráče na foukačku, a Nicka Christiansena, jednoho z nejvýraznějších zpěváků z této žánrové oblasti. Je zcela zřejmé, že tak výrazný zpěvák jako Christiansen se dlouho nemohl držet až na dalším postu za Poolem, takže během několika měsíců došlo k tomu, že Christiansen přebírá Poolův post, který odchází. Rychlé změny v obsazení měly ale vliv i na další členy souboru, takže ve druhé polovině roku 1968 ze sestavy odešel i Fransen i Dijkhuis a na jejich místa přišli Gerard Strötbaum (bg) a Cesar Zuiderwijk (dr, z Hu & The Hilltops). Skupina v tomto složení začala koncertovat se stále sílícím ohlasem, což ji nakonec doneslo až k podpisu s vydavatelstvím Phonogram. Šlo v tehdejší době o hodně silný label, který mj. distribuoval i pro Deccu a Phillips. Navíc se skupina během zimy prezentovala i jako předskokan Fleetwood Mac. Tím si vysloužila ještě více pozornosti, a tak byly dychtivě očekávány jejich první nahrávky.
První dva singly ale bezútěšně zcela propadly. Neúspěch tak vyvolal další personální změny, kdy ze sestavy odešel Strotbaum. Baskytaru za něj převzal Henk Smitskamp z Motions a výsledná sestava se vydala do studia
Hell’s Session
1969, Phillips
Obsazení: Nicko Christiansen (voc), Ted Oberg (g), Henk Smitskamp (bg), Cesar Zuiderwijk (dr), John Lagrand (harm).
Album bylo v Holandsku přijaté veřejností i kritiky velmi dobře. Značný podíl na tom měla i ta skutečnost, že produkce se ujal Jaap Eggermont, zakladatel Golden Earring. Deska má v celém kontextu albové produkce dobrý zvuk, byla vydána v několika reedicích (1973, 1977), na CD vyšla i s bonusy roku 1986 u Mercury, roku 1991 ji vydal label Repertoire.
I přes kladný ohlas nebyla sestava nijak stálá. Smitskamp byl nahrazen Ruudem van Buurenem z Groep 1850 a Long Tall Ernie & The Shakers, po odchodu Zuiderwijka do Golden Earring za bicí usedl Dick Beekman ze známé kapely Cuby and Blizzard.
Wang Dang Doodle
1970, Phillips
Obsazení: Nicko Christiansen, Ted Oberg, John Lagrand, Ruud van Buuren (bg), Dick Beekman (dr).
Druhé album se umístilo již v žebříčcích a dostalo skupinu do povědomí i v zahraničí. Skupina se vydala na evropské turné, na festivalu v Palermu vystoupila dokonce jako headliner. I tato deska se dočkala řady reedicí (roku 1973, poté 1976 Fontana, 1989 Boogie, 1991, již na CD, Repertoire atd.) Ale ani pak nebylo skupině souzeno, aby její sestava vytrvala, protože Beekmana nahradil John Le Jeune (ex Island). Přesto popularita kapely stále stoupala, po vydání výrazného hitu LB Boogie koncertovala i v Polsku, kde se setkala s obrovským nadšením.
Bamboozle
1971, 1972, Phillips
Obsazení: Nicko Christiansen, Ted Oberg, John Lagrand, Ruud van Buuren, John Le Jeune (dr).
Po vydání další úspěšné desky, která se dočkala reedice v roce 2002 (Repertoire), došlo ke střídání na postu bubeníka. Kapela tak získala pověst skupiny, kdy co rok, to nový bubeník. A v podstatě to tak ale opravdu bylo. Za Le Jeuneho tedy nastoupil Arjan Kamminga. Ten ovšem také nevydržel nijak dlouho.
Pokud bychom se zamysleli nad nestálostí Livin’ Blues, tak hlavní roli zde pravděpodobně sehrála ta skutečnost, že skupina se několikrát za svou existenci ocitla na onom pomyslné hranici, která ji dělila od světové proslulosti - ale nikdy se přes ní nepřehoupla. Toto neustálé očekávání a poté i zklamání z prodeje desek, který na holandskou formaci vůbec nebyl špatný, ale v celoevropském měřítku byl chabý (a hlavně vůbec nekorespondoval s návštěvností koncertů, kdy skupina vyprodávala velké haly i otevřená prostranství) - to vše přispělo k napětí a jeho eskalaci v personální oblasti.
Rockin’ at The Tweed Mill
1972, Phillips
Obsazení: Nicko Christiansen, Ted Oberg, John Lagrand, Ruud van Buuren, Arjan Kamminga (dr).
Album bylo nahrané v Anglii pod produkcí Mikea Vernona. Ten také doporučil po odchodu Kammingy, aby ke kapele nastoupil Kenny Lamb. Zdálo se tedy, že aspoň na čas by mohl být od neustálých změn pokoj. Zvláště, když kapela neustávala ve své snaze prorazit. Její jméno se stávalo stále čím dál známější, vedle kontinentu se zabydlela i na koncertních pódiích v Anglii, ale...
Ram Jam Josey
1973, Ariola
Obsazení: Nicko Christiansen, Ted Oberg, John Lagrand, Ruud van Buuren, Kenny Lamb (dr).
I tuto desku produkoval Vernon, ovšem ohlas stále neodpovídal nasazení kapely a jejímu instrumentálnímu potenciálu. Celá situace tak nakonec vyústila v to, že roku 1974 v podstatě došlo ke krátkému zastavení činnosti skupiny, když Lagrand vstoupil do Water, Christiansen zfromoval Himalaya, Lamb se vrátil do Anglie k Vernonovi a van Buuren přijal lano od Long Tall Ernie & The Shakers. Oberg tak zůstal sám, ale skončit, to se mu opravdu nechtělo. Koneckonců ani nemohl, protože manažerka kapely, Obergova matka, podepsala nové smlouvy s labely Ariola a Grandad Music. Co tedy zbývalo než to zkusit znova? Jenže, jak se ukázalo, právě tento pokus byl po dalších personálních změnách docela podařeným. Skupina v sestavě John Fredericks (voc, z Q65), Ted Oberg (g), staronový Henk Smitskamp (bg), Ronnie Meyjes (g, z Brainbox), Michel Driesten (dr) a Paul Vink (key, ex Finch) natočila několik přípravných skladeb, z nichž Boogie Woogie Woman se stala hitem. Ovšem s původním zvukem to mělo společného opravdu málo. Meyjes a Driesten tedy odešli a do kapely přišel bubeník Cor van De Beek (od Shocking Blue). Protože ovšem ani tak nenastal kýžený klid, Oberg se rozhodl, že si tentokrát ponechá pouze zpěváka, a všechny ostatní vyházel. Do skupiny tak nastoupili baskytarista André Reijnen z Brainbox a Sympathy a bubeník Jacob van Heiningen z Galaxis a Dizzy Daisy. A jak se ukázalo, byla to hodně dobrá volba.
Live’75
1975, Ariola (1977, Polskie Nagrania)
Obsazení: Ted Oberg, John Frederiksz (voc), André Reijnen (bg), Jacob van Heiningen (dr).
Na první pohled a poslech velmi usazená sestava, kdy si jednotliví členové prostě a jednoduše padli do noty. Velmi zdařilé live LP tak ukázalo na to, že právě tohle složení by mohlo mít opravdu velký potenciál, a to i autorský. Což jednoznačně potvrdilo následné album.
Blue Breeze
1977, Ariola (Polskie Nagrania roku 1976)
Obsazení: John Frederiksz, Ted Oberg, André Reijnen (bg), Jacob van Heiningen (dr).
Album této sestavy se stalo mezinárodně proslulým dílem, kapele přineslo uznání v řadě států, Livin’ Blues tak velmi odvážně nahlédli přes onen námi obrazně uvedený předěl do světa velkých úspěchů. Skladby jako Shylina, Back Stage Midnight Blues, Blue Breeze, Pick Up on My Mojo (předělávka od Johnnyho Wintera), That Night, Black Jack Billy a další napovídaly o širokých možnostech skupiny, a to jak po stránce souhry a skladatelské, tak i instrumentální.
Jenže po vydání desky skupina přehlédla skutečnost, že nemá zajištěné pokračování smlouvy, takže se roku 1978 ocitla bez kontraktu. A reakce na sebe nedala dlouho čekat. Do skupiny sice nakrátko přišel Pietjan Visser (harm), ale Livin’ Blues v podstatě přestali fungovat. Šance, tak dobře připravená, byla zmařena. A to nadobro. Kompilace 1968-1978 (1978, Ariola), vydaná narychlo jejich bývalým labelem, situaci jen potvrdila.
Skupina se znovu sešla roku 1980 pro festival Haagse Beatnach, ovšem, jako obvykle, v jiném složení. Ted Oberg dal dohromady část původního složení, zpěváka Christiansena a hráče na foukačku Lagranda s nováčky, Evrtem Willemstijnem (bg) a Borisem Bo Wassenberghem (dr). Sestava se po festivalu dokonce rozhodla, že to v tomto složení zkusí znova, a vydala se na turné. Jenže doba nebyla pro jejich blues rock vůbec příznivá, takže během půl roku se Livin’ Blues rozpadají opět. Bývalí členové Frederiksz, Reijnen a Visser zkouší štěstí ve projektu Nitehawk, ale ten je také neúspěšný. Oberg, vida bezútěšnost situace, se rozhodl, že už se nebude snažit křísit jméno Livin’ Blues, a s Frederikszem, Peterem Vinkem (bg) a Fredem van Vlotenem (dr) zakládá formaci J & T Band.
Now
1988, Bounce
Obsazení: Nicko Christiansen, John Lagrand, Joop van Nimwegen (g), Willem van De Wall (g), Aad van Pijlen (bg), Art Bausch (dr).
Roku 1986 se Christiansen rozhodl, že by se Livin’ Blues mohli opět objevit na scéně. Doba tomu napovídala, klasické skupiny se vracely, takže proč ne. Jenže zde bylo několik zádrhelů a jedním z nich byla neochota Teda Oberga. Ten dokonce vlastnil práva na jméno skupiny (lépe řečeno jeho matka, manažerka kapely), takže nový projekt se musel jmenovat jinak, totiž New Livin’ Blues (jen si představte, co by to vzbudilo za „zájem“ fanoušků, kdyby se Deep Purple třeba po odchodu Blackmorea museli jmenovat New Deep Purple...).
Pod starým názvem sice vyšla deska Now, ale nevzbudila žádný velký rozruch. Ani pokus jejich původního labelu, kdy vyšlo souhrnné vydání alb Wang Dang Doodle a Bamboozle (Phillips), nezaznamenal nějaký velký ohlas. Lépe dopadlo live album Snakedance (1991, Universe), které zachytilo jejich vystoupení z roku 1989, dále kompilace Blues Legend (1992, Ariola, BMG), pro sběratele měla svůj význam kolekce demo nahrávek z let 1967-1969, která vyšla na CD The Early Blues Sessions (1993, Pseudonym). Přes veškerou tuto snahu se ale nepodařilo obnovit starou slávu a to mělo na další existenci skupiny negativní dopad. Nejdříve odešel Lagrand a tím předznamenal období plné zmatků a personálních změn, které není možné přesně zdokumentovat. Zde se tedy musíme přenést až do roku 1995.
Out of the Blue
1995, Sony
Obsazení: Nicko Christiansen, Loek van Der Knaap (g), Frank Buschman (bg), Elout Smit (dr).
Christiansen se ovšem nevzdal a s kytaristou Loekem van Der Knaapem, se kterým působil ve vlastní formaci Nicko C Band, se pokusil znovu vzkřísit ducha Livin’ Blues, respektive New Livin’ Blues. Ohlas byl průměrný, totéž lze prohlásit o vydání rarit Mysterious Ways/Who’s Doing That Voodoo, roku 1998 pak na 2CD vyšlo souhrnné vydání prvních čtyř alb (Mercury).
Roku 2003, poté, co u Phillipse vyšlo 3CD Complete Collection: The Phillips Years, se Christiansen znovu začal dohadovat s Obergem, zda by spolu neobnovili Livin’ Blues. Oberg se ale opět postavil proti (měl tehdy svou kapelu Grand Slam), takže zpěvák kolem sebe shromáždil muzikanty pod jménem Blues A-Livin’.Skupina sice fungovala, ale v žádném případě již nešlo o nějaký comeback. Přesto se Blues A-Livin’ drželi, kompilační CD z roku 2005 Universal Masters Collection (Mercury) jejich snahám také napomohlo. Ovšem poté, co zemřel Lagrand a perkusionista Jim Grieg, rozhodl se Christiansen založit nový projekt, který by co nejvíce využíval jména a odkazu původních Livin’ Blues - Livin’ Blues Xperience.
Vstup do druhé poloviny prvního desetiletí třetího milénia se nakonec ukázal jako úspěšný, kapela se tentokrát lépe strefila do doby, která se podobným projektům, opřeným o feeling bluesrocku, stavěla lépe než počátkem devadesátých let. Díky tomu se skupina znovu rozjela po Evropě, vydala svěží album This is the Time (2008, LBX) a získala si řadu fanoušků - v Polsku, ve své tradiční baště, byli roku 2009 dokonce vyhlášeni jako nejlepší mezinárodní bluesová kapela.
Ano, Livin’ Blues se nepodařilo vstoupit do hájemství světově proslulých kapel, i když v polovině sedmdesátých let tu oponu rozhrnuli opravdu výrazně. Ovšem nevadí, alba jako Bamboozle či Blue Breeze zůstanou nadále ve zlatém fondu hardrockové a bluesrockové muziky. Totéž platí pro Teda Oberga, Nicka Christiansena, Johna Frederiksze a další. Nemyslíte, že si to zaslouží?
