Vzepětí a Zklasikování
Není možné uvést si předchozí dekády a pak zbaběle utéct před stále více se blížící současností. Ano. Takže na základě vašich ohlasů (a vůbec jejich počet neklesá, jak vidno třeba i z mého blogu na vitezslav-stefl.bloger.cz) tu máme opět vhled do problematiky vývoje rockové hudby, a to tentokrát v prvním desetiletí nového tisíciletí...
V mých přednáškách zde přesně začíná období, které nevykládám nijak moc rád. Má to jednoduché vysvětlení: Čím více se probírané období blíží současnosti, tím hůře lze vysledovat výraznou nadčasovost a význam jednotlivých interpretů a vyhnout se tak pouhému výčtu jmen. Přesto se o to ale pokusíme, protože řadu záležitostí je možné na základě průběhu celého vývoje vydedukovat (nebo aspoň odhadnout). Koneckonců, píšeme už rok 2019... No a pokud se nakonec ukáže, že jsme se v tom odhadu mýlili, tak co? Pořád lepší, než jen moudře pokyvovat hlavou a myslet si: Já jsem to říkal, chlapci, já jsem to říkal...
A ještě jedna poznámka: Tentokrát celý exkurz vve dvou dílech tak trochu uzavřeme speciálními přehledy, a ne zcela tradičními závěry. Tak konec řečí, jdeme na to.
Vymezení období
Jedná se o období od roku 2000 v podstatě dodnes. Přes všechny snahy není možné ale generalizovat obecné vztahy tak, jak jsme to udělali v minulých dekádách a obdobích.
Pro následné tvrzení se nám ale hodí jedna skutečnost: Právě roku 2000 vyšlo kompilační album Beatles nazvané lapidárně 1. Jde o (opět) neuvěřitelný (ale spíše uvěřitelný, očekávaný) a zasloužený úspěch. Album se dostalo první místo snad ve všech anketách, v Anglii získalo desetinásobnou platinu, a v USA dokonce platin jedenáct. Pokračuje tak nejen jízda od vydání série Anthology v devadesátkách, která se taky platinově zaleskla, ale poukazuje to na opětný (i když specifický) návrat - nyní už můžeme říci klasického - rocku předchozích desetiletí. Vedle této skutečnosti tak můžeme i poukázat na to, že třeba po ohlášení možnosti live vystoupení Led Zeppelin s bubeníkem Jasonem Bonhamem se během pár hodin sešlo z celého světa na sedmdesát milionů žádostí o vstupenky nebo na skutečnost, jaká mánie vznikla při vyhlášení, že Cream zahrají v Royal Albert Hall v klasickém složení...
Obecná charakteristika období
Už na počátku sledovaného období řada rockových skupin a interpretů získává punc klasiky. Platí to nejen o řadě jmen z šedesátých a sedmdesátých let, o jejichž významu a postavení se již nediskutuje, ale tuto pozici získávají i osobnosti další dekády, jako třeba Iron Maiden, Metallica apod. K výjimkám, které toto pravidlo potvrzují, se pak řadí i některé soubory z let devadesátých, kde můžeme zcela jistě jmenovat Nirvanu, Davea Grohla, Dream Theater, Pearl Jam, Green Day, Linkin Park, Oasis...
Mnoho kapel s již neoddiskutovatelným puncem legendy už neoslovuje trh svými alby, ale jejich koncerty jsou vždy ceněnou záležitostí, byť v některých případech už ne tak masovou (jako např. u Uriah Heep).
Začíná být interprety kladen stále větší důraz na koncerty. Za prvé do popředí zájmu opět vstupují výkony jednotlivých protagonistů a celkové vyznění vystoupení a za druhé - což je neméně podstatné - při současných možnostech stahování hudby jde často o podstatnější formu výdělku než prodejem alb. Zde panuje chvilku ticho před bouří a poté stále významnější část interpretů začíná prodávat své nahrávky formou downloadu. A máme zde první shrnutí:
Přehled prodeje hudby v USA dle nosičů
LP desky vládnou dlouhému období od 60. let, ovšem od první poloviny 80. let jim začíná významně konkurovat magnetofonová kazeta. Od konce 80. let nastupují poté všudypřítomná CD, zajímavé na tom faktu je to, že ta zcela vytlačují LP desky z trhu, ale kazety jen tak lehce ne. Oba nosiče spolu kooperují až do poloviny devadesátek, kdy CD zcela přebírají vládu nad nosiči. Ovšem počínaje rokem 2004 začíná raketově nastupovat download singlů, jednotlivých skladeb, který již za tři roky objemem prodeje překonává cédéčka. Tento systém prodeje hudby pak dominuje až do dnešních dnů, kdy se ve skromném poměru vrací LP desky a prodej CD je dokonce menší než u vinylů...
Přehled prodeje hudby v USA dle příjmů
(ne ovšem pro interprety, ale zejména pro labely)
Zde je podobný náběh poměru příjmů jako u předchozího sdělení, ovšem zisk z CD je zcela dominantní v celém období od roku 1990 až do cca 2010. Ony downloady singlů a desek, námi zmíněné výše, totiž nejsou tak příjmově výhodné, a tak z hlediska zisku od roku 2016 vládne placené předplatné poslechu hudby. Uf.
Do hry se pomalu, ale jistě vracejí určující složky hry. Máme zde na mysli za prvé instrumentální hra (ne ovšem samoúčelnou). U souborů s puncem klasiky to nepřekvapuje, ale tento trend se začíná projevovat i v jiných žánrech. Nejvíce je to markantní u baskytary a bicích (za všechny snad stačí uvést jména jako Billy Sheehan a Mike Portnoy).
Za druhé to je návrat feelingu. Jde nám o vyjádření osobitosti, kdy už přestává platit, že je potřeba být originální za každou, ale opravdu za každou cenu.
Jednotlivé žánry se opět začínají výrazněji prolínat, zejména pak v oblasti progresívnějších přístupů ke tvorbě. Tentokrát to není, jako v devadesátkách, podmíněno nedostatkem originálních a původních nápadů, ale internějším přístupem ke skladbě jako takové, a navíc i posluchačská obec začíná opět více naslouchat.
Další zobecňování by mohlo být i zavádějící. I když některé žánry a subžánry z novějších období současným scénám jednoznačně vládnou (a některé s výrazným podtextem dlouhodobějšího významu, viz nu-metalové soubory), i když zaznamenáváme velký prodejní potenciál jak popových, často i producentsky vypočítaných struktur, tak i rychlokvašek z řady divácky úspěšných soutěží (nebudu raději jmenovat, tohle opravdu nemusím), tak ve srovnání s předchozím desetiletí výrazněji narostl zájem nejen o tvorbu dnes již klasických skupin a interpretů, ale i o jejich následovníky, jak mladé generace (z přelomu tisíciletí), tak i (a to zejména) starších bardů (devadesátky, osmdesátky), kteří klasický rock vnímají podle sebe. A to vůbec ne špatně.
Celkový přehled
V těchto dvou dílech totiž nebudeme klást důraz na jednotlivé roky dle alb a nahrávek. To v tomto období již není úplně to podstatné. I když se o tom budeme zmiňovat (ve druhém dílu v příštím čísle), přistoupíme k této problematice trochu jinak.
Po roce 2000 se vrací úloha superskupin. Patrné je to zejména v hard rocku. Naprostou klasikou je zde skupina Chickenfoot, složená z takových jmen jako Joe Satriani (g, no comment), Sammy Hagar (voc) a Michael Anthony (bg), oba z Van Halen, a Chad Smith (dr) z Red Hot Chili Peppers. Dohromady vytvářejí hudbu, o které od doby vydání jejich debutu (2009) hovoří jako o současné jedničce hard rocku.
Nejsou ale v tomto ranku vůbec sami. Za všechny zde můžeme uvést Black Country Communion, kde jsou zase samá zářná jména: Joe Bonamassa (g, hodně se o něm hovoří jako o nástupci Garyho Moorea), Glenn Hughes (bg, voc) z mj. Deep Purple, Jason Bonham (dr, už jen fakt, že jde o syna Johna Bonhama stačí, ale hrál či hraje např. u Foreigner, UFO...) a Derek Sherinian (key, Dream Theater či třeba Alice Cooper). Jak studiovky, tak i live vystoupení jsou zážitkem, čemuž odpovídají i anketní výsledky. Nerad bych zde zapomněl na Black Star Riders. Zde stojí za zmínku spíše než obsazení (které je také super) úloha pokračování odkazu Thin Lizzy. Kapelu tvoří Scott Gorham (kytarista Thin Lizzy), Ricky Warwick (voc, z Almighty), Chad Szeliga (dr, Black Label Society), na baskytaru se tam vystřídali Marco Mendoza s Robbiem Cranem (Ratt), na kytaru Damon Johnson (Alice Cooper) a Christian Martucci (Stone Sour). Ani jejich alba si nevedou špatně (zejména Heavy Fire, 2017).
Doplnit výčet pak určitě musíme power super triem, hardrockovými The Winery Dogs. Neuvěřitelná jízda je zde tvořena mágy na své nástroje, Billym Sheehanem (bg, nadneseně řečeno, tento virtuóz hrál snad s každým), Mikem Portnoym (dr, Dream Theater) a Richie Kotzen (g, voc, ano, ten z Poison). Zkuste si pustit jejich Time Machine... Obrovské osobnosti, obrovské výkony, a přesto žádná nemoc superkapel - dohromady jim to totiž neuvěřitelně lepí, jak se říká...
Tak, zbytek si necháme na příště. Čeká nás třeba invaze žen za mikrofon nebo nástup brit popu...
